Krvavé noci: Brutální popravy českých odbojářů. V Berlíně po 82 letech zazní jména obětí
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Před 82 lety byli v Berlíně brutálně popravováni čeští odbojáři.
Osudy 123 českých obětí „Krvavých nocí“.
Jaké metody poprav byly použity a jaké hrůzy zažili vězni v Plötzensee?
Proč se na osudy českých obětí v Německu zapomnělo?
Kdo inicioval pietní akt a jaký je jeho význam?
Trvalo to 82 let. V někdejším nacistickém vězení Plötzensee v Berlíně budou konečně nahlas přečtena jména popravených z řad českých odbojářů, kteří nepřežili takzvané Krvavé noci ze září roku 1943. Hromadnou vraždu zosnovanou nacisty, jež byla zběsilou odpovědí totalitního Německa na bombardování Berlína britským královským letectvem. Zazní 123 jmen.
Lví podíl na uspořádání pietního aktu ve věznici Plötzensee má historik Jan B. Uhlíř. Právě on navrací zapomenutým českým obětem z Berlína jejich občanská jména. I čest, když poukazuje na jejich konkrétní hrdinství.
„Po britském náletu na Berlín první týden v září 1943 byla těžce poškozena i část trestní věznice v Berlíně-Plötzensee. Říšské ministerstvo spravedlnosti tehdy volilo mezi dvěma variantami: hromadnou popravou anebo transportem vězněných do ostatních věznic,“ vypráví Uhlíř. Ministerstvo si vybralo první možnost. A protože gilotina byla náletem vyřazena z provozu, byli vězni brutálním způsobem oběšeni. Během pouhých tří nocí mezi 7. a 10. zářím 1943. Německé dějiny událost nazvaly Die Blutnächte. Krvavé noci.
Věznice Plötzensee v Berlíně po náletu v září 1943. Pro uvězněné české odbojáře to byl i rozsudek smrti, protože nacisté na bombardování věznice reagovali okamžitými popravami 123 českých vězňů. Zdroj: Památník německého odboje/Jan B. Uhlíř
123 oprátek za tři noci
A teď to hlavní. Právě Uhlíř jako první český historik komplexně prozkoumal zaprášený archiv Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof), který je dnes součástí Archivu bezpečnostních složek v Praze. Dokument po dokumentu, lejstro po lejstru. A posléze sepsal i přesný seznam českých obětí popravených v Plötzensee v průběhu druhé světové války. A ten čítá 671 jmen.
Přesně 123 českých odbojářů přitom totalitní systém Třetí říše popravil mezi 7. až 10. zářím 1943. A právě jména těchto obětí nyní konečně slyší i Berlín (pietní akt v Plötzensee byl naplánován na 9. září v 16 hodin).
Jen namátkou: Alexej Němec, Stanislav Opočenský, Jan Podracký, Emil Uher, Josef Žerovnický, František Žilina, Karel Nesnídal...
Čtěte také
Největší hromadná exekuce v Berlíně
Oběti byly věšeny po osmi. Ocelové oprátky katani zavěsili na háky v popravčí místnosti. „Jednalo se o velmi brutální popravy na ocelových lancích. Vězni umírali v samoutahovací smyčce až po několika minutách, někdy to bylo až 20 minut. Šlo o vůbec nejmasovější hromadnou exekuci v dějinách nacistického hlavního města,“ popisuje Jan B. Uhlíř tři Krvavé noci.
Spojenci bombardovali Berlín v noci ze 3. na 4. září 1943. Odvetný nálet za předchozí útoky nacistů na Londýn a Velkou Británii mířil na centrum hlavního města Třetí říše, ovšem poničil i část věznice Plötzensee ve čtvrti Charlottenburg. „Kriminál se třásl jako o zemětřesení, bylo slyšet vždy takové zahučení, z nebes padaly fontány ohně a hned všechno hořelo. Pumové krupobití zachvátilo kriminál,“ vylíčil nálet český vězeň Václav Erban ve vězeňském motáku.
„Věznice Plötzensee mimo centrum Berlína určitě nebyla cílem spojenců. Jenže v noci a s tehdejšími technologiemi byli někdy britští letci vůbec rádi, že hlavní město Německa našli,“ dodává historik. Bombardování věznici poškodilo natolik, že se několika odsouzeným podařilo z kriminálu i uprchnout. Další byli nahnáni do sklepů, a jak už bylo řečeno, místo rozvozu do jiných trestnic je čekala rychlá smrt. S požehnáním říšského ministra spravedlnosti Otto Thieracka bylo rozhodnuto o okamžitých popravách všech odsouzených, nad nimiž byl vynesen nejvyšší trest.
Řeznické háky a samoutahovací ocelové smyčky. Popraviště berlínské věznice Plötzensee, ve které bylo v září 1943 při Krvavých nocích oběšeno 123 českých odbojářů. Bolestivou smrtí, v řadě případů šlo až o 20 minut. Zdroj: Památník německého odboje/Jan B. Uhlíř
Noční popravy bez šance na milost
„Po vyhlášení rozsudku smrti Lidovým soudním dvorem v Berlíně obvykle docházelo k popravě asi po třech, čtyřech měsících,“ vysvětluje historik. Odsouzení měli v mezičase možnost požádat o milost, v několika málo případech se jí také dočkali. „Po náletu byla všechna řízení ve věci žádostí o milost ihned zamítnuta, a to na základě osobního Hitlerova příkazu,“ zjistil Jan B. Uhlíř.
Věšelo se výhradně v noci. „Za tmy a jen za svitu svící čili jako ve středověku, protože nálet poškodil elektrické rozvody ve věznici. Odsouzení byli postupně vyváděni ze sklepení, aniž jim bylo řečeno, co s nimi bude. Nedostali tedy možnost ani k napsání posledního dopisu nejbližším, jak tomu bylo u popravených před 7. zářím, kteří mohli list na rozloučenou vždy napsat,“ konstatuje historik. Děsivě zní také informace, že těla popravených byla uložena na jedinou hromadu, která byla z areálu kriminálu odvezena až koncem září. V pokročilém stádiu rozkladu.
Zapomenutý soudní archiv
Než ale Jan B. Uhlíř začal pátrat v dokumentech berlínského Lidového soudního dvora, veřejnost znala jen titěrný zlomek jmen ze 123 českých obětí Krvavých nocí. Historici se o spisy nacistického soudu prakticky nezajímali. „Částečně i proto, že za minulého režimu to byly tajné a nepřístupné složky, na které se po listopadu 1989 svým způsobem zapomnělo,“ říká badatel a ukazuje spis jedné oběti. Složku nadepsanou jménem Karel Nesnídal: „Sokolský odbojář a spolupracovník vojenské odbojové organizace Obrana národa byl v Berlíně popraven v pouhých třiceti letech. V rámci odboje mimo jiné zajišťoval pobyt radisty výsadku Silver A v Podkrkonoší.“
Soudní spis obsahuje rozsudek i úřední zprávu o Nesnídalově popravě. Odsouzený byl odveden na popravu 7. září 1943 ve 23:25 hodin. I on za Krvavých nocí ztratil právo na milost. V mihotavých stínech svící ho oběsili spolu s Janem Kozlovským, průvodčím z Prahy, Alexejem Němcem, poštovním revizorem z Chrudimi, Stanislavem Opočenským, poštovním úředníkem z Chocně, Janem Podrackým, architektem a malířem z Duchcova, Emilem Uhrem, zámečníkem z Prahy, Josefem Žerovnickým, průvodčím z Prahy a Františkem Žilinou, technickým úředníkem z Plzně.
Teď ta jména slyší i Berlín. Po ostudně dlouhém zpoždění, neboť od poprav uplynulo 82 let. Až na základě bádání Jana B. Uhlíře nyní pietní akt v Berlíně iniciovalo Velvyslanectví České republiky v Německu, a to z podnětu Archivu bezpečnostních složek a ve spolupráci s Památníkem německého odboje v Berlíně (GDW). „Věřím, že tak byla založena nová tradice, která se každoročně 9. září zopakuje,“ přeje si český historik.
Čtěte také
Doma není nikdo prorokem
Uhlíř se léta podivoval, že německá strana měla o občany Československé republiky popravené na centrálním popravišti Třetí říše v Berlíně-Plötzensee podstatně větší zájem, než jaký projevila samotná vlast obětí. Pořekadlo o tom, že doma není nikdo prorokem, se opět naplnilo.
„Památník německého odboje, pod který spadá Památník Plötzensee v bývalé věznici, celých pět let hledal oficiálního partnera na české straně. Nenašel. Proto se v roce 2020 ředitel památníku Johannes Tuchel obrátil na soukromého badatele, tedy na mě,“ líčí anabázi historik. „A po dalších pěti letech už naši popravení z Plötzensee konečně nejsou jen anonymními oběťmi. Známe všechna jména a mohli jsme zkonstruovat velkoryse a důstojně pojatý webový portál.“
Uhlíř ale jedním dechem dodává, že jména i čest byla dosud vrácena jen části popravených Čechů, Moravanů a Slezanů, kteří zahynuli ve věznicích na území válečného Německa: „Nejvíce jich bylo zavražděno v Drážďanech, poté v Berlíně-Plötzensee, na třetím místě figuruje Vratislav čili Breslau, dnešní Wrocław. Co do počtu popravených odbojářů z Protektorátu, to ve Vratislavi zatím vypadá obdobně jako v Plötzensee.“ Obětí z Vratislavi je odhadem asi 600, a historik to číslo pomaličku rozplétá na stovky položek. Na konkrétní jména odbojářů, kteří si zaslouží úctu i tolik let po druhé světové válce.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
