Z tajných archivů KGB. Čechů popravených Stalinem bylo víc, než jsme mysleli, říká historik

Před sto lety se více než tisíc Čechoslováků rozhodlo vydat za štěstím do sovětského Kyrgyzstánu, kde chtěli pomoci s budováním socialismu. V okolí dnešního města Biškek postavili ve jménu dělnického družstva Interhelpo elektrárny a několik továren.

Dodnes se tam na ně vzpomíná.

Sovětský režim však mnohé z nich za jejich idealismus krutě vytrestal. Za časů Stalinova Velkého teroru končili v lágrech, někteří přišli nejen o svobodu, ale i o život. Expedice společnosti Gulag.cz teď zjistila, že se brutální perzekuce týkala mnohem většího počtu Čechů, než se myslelo.

ČTĚTE TAKÉ: Smutný příběh stoleté legendy. Loučení ČSA úspěšného pilota bolí a štve, drsný konec nechápe

„V Kyrgyzstánu jsme k tomu došli díky setkání s jejich potomky, ale i zásluhou bádání v dosud přísně tajných archivech KGB,“ popisuje historik Černoušek v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Proč se občané Masarykova Československa ve 20. a 30. letech vůbec vydávali do SSSR?
Chtěli v Kyrgyzstánu pomáhat budovat komunismus. Stavět sovětský ráj na Zemi. Člověk, který to celé zařizoval – Rudolf Mareček – sliboval, že s nimi zamíří do nádherné krajiny u jezera Issyk-Kul, kde bude hojnost všeho, kde nehrozí žádné problémy. Místo toho přijeli do vyprahlé stepi, kde nebylo vůbec nic. Bylo to tak strašné, že jim jen v prvních měsících na různé nemoci zemřelo patnáct dětí.

Proč se okamžitě nevrátili do Československa?
Mnozí z nich to velmi rychle udělali. Jiní však zůstali. Pod jménem Interhelpo budovali fungující družstvo. Stavěli fabriky, jako první v Kyrgyzstánu začali pěstovat cukrovou řepu. Byli tamními průkopníky i v zavádění elektřiny – jako první v Kyrgyzstánu rozsvítili žárovku. Šlo především o dělníky, o manuálně pracující rolníky. Přesto v tehdejším zaostalém sovětském Kyrgyzstánu působili jako zjevení. Dodnes se tam proto o Interhelpu vypráví – můžete si o něm popovídat s taxikáři, v Biškeku má družstvo svou ulici.

Co čekalo na Čechoslováky, kteří se ze SSSR hned nevrátili?
To bylo různé. Někteří – dokud to šlo – alespoň pendlovali mezi Kyrgyzstánem a vlastí. V určitém momentu ale dostali na výběr, že buď přijmou sovětské občanství, nebo musí odjet. Zůstávali z různých důvodů – někteří se prostě zabydleli, jiní si našli nevěstu. A našli se i tací, kteří i po střetu s realitou věřili dál komunistickým ideálům.

Ať už to s nimi bylo jakkoliv, mnoha z nich se záhy dotkly sovětské represe. Cizinci působili za Stalina velice podezřele a Češi byli zkrátka za Velkého teroru na ráně. O rozsahu těchto perzekucí samozřejmě už nějakou dobu existují jisté představy, nám se je ale teď podařilo zásadně upřesnit.

K čemu jste došli?
Dosud se uvádělo, že se Stalinovy perzekuce v Kyrgyzstánu týkaly zhruba dvacítky Čechoslováků z Interhelpa. My jsme se ale na místě ponořili do různých zdrojů a zjistili jsme, že skutečnost byla víc jak dvakrát horší. Došli jsme k tomu díky bádání v archivech, zásluhou hledání článků místních historiků. Taky jsme se ale na místě doptávali potomků členů Interhelpa. A v neposlední řadě bylo důležité, že jsme se dostali k naprosto unikátnímu materiálu z archivů NKVD a KGB, který byl dosud uzavřený veřejnosti.

Jak se vám to povedlo?
Pomohlo nám, že jsme se seznámili s bývalým plukovníkem KGB, který v roce 1991 objevil jedno pohřebiště z dob masového teroru a od té doby bojuje za to, aby se nezapomnělo.

Co je to za člověka?
Hodně zajímavá osoba! Dnes je tento bývalý kágébák ředitelem památníku Ata-bejit na místě, kde bylo za Stalina popraveno 137 lidí – mimo jiné i jeden Čech a jeden Slovák, Josef Skalický a Ondrej Pálinka.

Plukovník má přístup do archivu, kam se jinak jen tak někdo nedostane. Vyhledal pro nás informace o 24 perzekvovaných Češích, objevil i unikátní vězeňské fotografie. Jakmile jsme informace od něj dali dohromady se svědectvími od potomků, napočítali jsme, že Čechů a Slováků bylo v Kyrgyzstánu perzekvovaných minimálně jednapadesát, z toho minimálně dvacet bylo popravených. Velmi pravděpodobně jich bylo ještě víc, jen to nemáme potvrzeno. V pátrání chceme pokračovat, výsledek je ale nejistý, protože v oblasti sílí ruské nátlakové organizace, které na podobném šetření nemají zájem.

Jaké podoby měla sovětská perzekuce československých občanů?
Někdo přišel o svobodu, někdo o život. Jeden byl zadržen a strávil ve vězení pouhou noc. Jiné z domova zničehonic odvedli a vrátili se až po pár měsících. Nebo po rocích v gulagu. Případně vůbec.

Kdo byl zatčen v létě 1938, kdy se Velký teror chýlil ke svému konci, měl štěstí – většinou přežil. Pokud by jej NKVD zadržela jen o pár měsíců dříve, pravděpodobně by jeho kroky vedly na popraviště. O osudu mnoha zadržených Čechoslováků se dodnes nic neví, je tedy možné, že byli rovněž popraveni.

Jaké konkrétní osudy vám utkvěly?
Zaujal mě například příběh čtyř Čechů, kteří byli zatčeni v roce 1941 za pomluvy sovětského zřízení. Šlo o Rudolfa Horáčka, Antonína Jílka, Jindřicha Neubauera a Viktora Doležala. Všichni čtyři byli zatčeni jen týden po napadení SSSR Německem. Doplatili na to, že spolu hráli karty. Obvinili je z antisovětské agitace a propagandy, dostali 10 let táborů gulagu...

Nejspíš je udal pátý kumpán, s nímž ty karty hrávali – Antonín Opatřil. Alespoň to ještě před pár lety tvrdila Horáčkova dcera, které prý tatínek u soudu vsunul do ruky lísteček, kde bylo Opatřilovo jméno. Prý v kartách s krajany prohrál a takto se pomstil. Mohlo to ale souviset i se špionománií po začátku války s Německem.

Jak čtyři čeští karbaníci dopadli?
Ani jeden se z lágrů gulagu nejspíš nevrátil, jejich stopy mizí. Rudolfa Horáčka ještě na jaře 1943 spatřil další člen Interhelpa kdesi v Kazachstánu na nádraží, kde zrovna transportovali vězně. Málem ho ale nepoznal. Vypadal ve svých 45 letech jako strhaný, bezzubý stařec. Ten rozdíl je vidět i na fotografiích. Zatímco na žádostech o ruské vízum z roku 1925 působí ještě silně a spokojeně, fotografie z vyšetřovacích spisů NKVD, které se nám nyní podařilo získat, ukazují zlomené muže zdrcené sovětským represivním soukolím.

Naskočí vám i další smutné osudy?
Jistě, třeba příběh syna zakladatele Interhelpa, Bořivoje Marečka. Na samotném Interhelpu se nepodílel, zasloužil se však o rozvoj sovětského alpinismu v Kyrgyzstánu. Kreslil první mapy pohoří Ťan-šan, zavedl první turistické trasy. Je tam opravdu známou personou, dokonce po něm pojmenovali horu nad Biškekem.

V roce 1937 jel vlakem kamsi do Kazachstánu, na nádraží psal dopis nastávající manželce. Nakreslil jí jakýsi obrázek, někdo ho ale viděl a udal. „Na nádraží si něco kreslí, to je přece podezřelé!“ Strávil pak několik měsíců ve vězení, až pak byl propuštěn a zpětně rehabilitován. O tomhle příběhu se příliš nevědělo, řekla nám o něm až jeho dcera, která v Biškeku dodnes žije. Setkání s ní nám vůbec prozradilo hodně nového. I o jejím dědečkovi, zakladateli Interhelpa Rudolfu Marečkovi.

Co byl zač?
V tehdejší Kyrgyzii pobýval už před první světovou válkou, roku 1917 tam přijel znovu. Zakládal bolševickou stranu v Alma-Atě, byl i u zrodu komunistických novin. V roce 1916 utekly stovky tisíc Kyrgyzů přes pětitisícové hory do Číny, bály se odvodů do carské armády. A Mareček byl za nimi bolševiky poslán, měl je přemluvit, aby se vrátili.

Pustil se do toho, byl tam pak chvíli vězněn, nakonec se mu skutečně podařilo většinu Kyrgyzů přesvědčit, že bolševici nejsou tak špatní jako carští vojáci. A následně odjel do Československa, kde agitoval ve prospěch vzniku Interhelpa. Velmi úspěšně! První transport do Biškeku slavnostně odjížděl už v březnu 1925. Jenže Mareček shromážděné nemile překvapil.

Jak?
Přišel, že sám nemůže odjet, protože nemá pas. V Biškeku se ukázal až po dvou letech. To byla strašně zvláštní situace. Lidi mu jako zakladateli ohromně věřili, mnozí mu proto tuhle „zradu“ nemohli zapomenout. Vznikl obrovský konflikt, který do jisté míry zůstává dodnes i v potomcích někdejších Čechoslováků.

Na Marečkově případě můžeme ostatně velmi názorně ilustrovat, že Češi se k dalším Čechům nechovali daleko od vlasti vždycky mile. Když totiž lidé odjeli do Kyrgyzstánu bez Marečka, převzal za něj iniciativu Donát Láníček, do té doby jeho věrný spolupracovník.

Co udělal? Nechal Marečka z organizace vyloučit, převzal za něj vedení. Jenže se pak sám v čele Interhelpa znelíbil dalším lidem. Jakmile se následně stal ředitelem jednoho závodu, někdo z jeho nepřátel jej udal. V roce 1938 skončil na popravišti. Atmosféra mezi Čechy tedy nebyla pokaždé hezká. Mnohdy to končilo krvavě.

Co si o tom všem myslí s odstupem potomci v Kyrgyzstánu?
Pro mnoho z nich je to historie, která už není podstatná. Proto taky chvíli trvalo, než jsme získali jejich důvěru. Ano, sem tam si postesknou, že v Biškeku není žádné muzeum Interhelpa. Kdysi nějaké existovalo, po jeho zrušení ale kdosi všechny exponáty vyhodil na skládku; zachránilo se jen něco. Potomci sami nicméně nejsou příliš aktivní, spíš pasivně čekají, až za ně někdo něco udělá. A on se nikdo takový neobjevuje...

Uvědomme si, že se bavíme o lidech, kteří prožili celý život tam. Svá nejlepší léta si spojují se SSSR, kdy byli rusky mluvící občané Kyrgyzstánu privilegovanou vrstvou. Po osamostatnění už tomu tak není, takže z nich cítíte velkou nostalgii po Sovětském svazu. Mají naladěné ruské, propagandistické kanály, o citlivých věcech typu války na Ukrajině je lepší se s nimi nebavit. Jinak jsou ale milí, pohostinní.

Dodržují pořád nějaké české tradice?
Česky už nemluví, nanejvýš několik slov. Určité zvyky ovšem stále udržují, napekli nám třeba vanilkové rohlíčky podle stoletého receptu své babičky. Obecně se hodně snaží uchovávat paměť svých předků, stále mají například jejich rodné listy z 19. století, mnoho fotografií.

Jen směrem ke gulagům a stalinistickým perzekucím mají občas přístup podle ruského narativu – spíš se na všechno vykašlat, protože to už přece nikoho nezajímá. Ještě před patnácti roky rádi novinářům o represích vyprávěli, dnes už nad tím mávají rukou: „Proč vás pořád zajímají nějaké perzekuce? Bavme se spíš o tom, že naši předci pomohli Sovětskému svazu vybudovat Kyrgyzstán…“

Oni k těm perzekucím někdy měli podivný přístup i sami postižení. Někteří z nich odmítali zatratit komunistickou víru i poté, co se po několika letech vrátili z gulagu.
To je obecně problém Ruska a postsovětského prostoru. Lidí, kteří měli už před 80 lety schopnost nazřít zrůdnost režimu, nebylo moc. Kromě krátkého období tání za Chruščova a Gorbačova v SSSR či Rusku nikdy nedošlo k tomu, že by byla Stalinova éra označena za zločinnou. Naopak se velmi rychle začalo zdůrazňovat, že to možná zas tak zločinné nebylo.

Už je zase důležité jen jedno: že Stalin porazil Hitlera. Právě teď to zachází až tak daleko, že se za Putinova režimu dokonce soudně začínají rušit i některé z rehabilitací. Za pár posledních týdnů jich v Rusku zrušili zhruba čtyři tisíce. Takže bojují i s mrtvými! A Rusové si pak myslí: „Aha, když se těm vězněným ruší rehabilitace, asi zas tak nevinní zase nebyli.“

Komunistou byl navzdory své zkušenosti se Stalinovou říší i Alexander Dubček, který to přitom v Kyrgyzstánu taky všechno viděl hodně zblízka.
To je pravda. Malému Sašovi byly tři, když levicově zaměření Dubčekovi v roce 1925 dorazili s Interhelpem do Kyrgyzstánu. Žili tam nakonec asi osm let, než se přestěhovali do města Gorkij. Traduje se, že Alexandera do života formovalo několik výrazných momentů, které jej potkaly právě v Kyrgyzstánu. Například, když zkraje 30. let začaly v SSSR procesy rozkulačování a z ruských oblastí či Ukrajiny se na Sibiř a do střední Asie masově deportovali rolníci. Pouze za to, že měli pár krav…

Tehdy lidé dělali všechno možné, jen aby nebyli označeni za kulaky. Sady se radši vykácely, stáda vybíjela. Následkem byl šílený hlad, který pociťovali i v Kyrgyzstánu. Tamní Čechoslováci sice hlady neumírali, byli ale svědky deportací. Jelikož Biškek fungoval jako poslední stanice železnice, z dobytčáků vypadávaly mrtvoly, nebožáci s nafouknutým břichem. Na malého Sašu to podle vzpomínek udělalo obrovský dojem. Viděl brutální důsledky politiky sovětského režimu. Ani to jej však od komunismu neodradilo.

Poznáte dnes někde v Kyrgyzstánu, že to tam kdysi bylo tak zlé?
O memoriálním komplexu Ata-bejit nedaleko Biškeku jsme už mluvili. V Kyrgyzstánu jde o jediný objevený masový hrob z dob Velkého teroru. Ví se, že v sovětském Kyrgyzstánu bylo popraveno asi 3500 lidí, dalších 500 zemřelo ve vězeních. Místo pohřbení je známo jen u 137 lidí, a to je právě tady. Popraviště se nacházelo v budově dnešního ministerstva kultury, kde shodou okolností sídlí všechny krajanské spolky. Domov tam má i spolek Nazdar, sdružující tamní Čechy. Cely – včetně té popravčí – byly v prostoru, kde jsou dnes toalety...

My jsme teď udělali to, že jsme zalaminovali jména 51 perzekvovaných Čechů a uložili ho v Ata-bejit. Zmíněnému řediteli to udělalo obrovskou radost. Rozpovídal se, že o dalších pohřebištích v Kyrgyzstánu se sice nic neví, že se ale před ním kdosi jednou zmínil o městu Karakol u jezera Issyk-Kul. Tam prý někdo ve 30. letech viděl, že se zahrabávaly mrtvoly. Masový hrob snad měl být u ústí jisté řeky, jen ho dosud nikdo neobjevil. Tak jsme tam vyrazili. A zase jsme měli štěstí.

Opět jste potkali správného člověka?
Ano. Narazili jsme na správce ptačí rezervace, který nám řekl: „Že tu někdo v roce 1938 viděl zahrabávat mrtvoly? No ano, to byl můj předchůdce. Na vlastní oči si všiml náklaďáků NKVD, které tu zapadly v písku. Jejich obsluha po něm chtěla, aby vzal koně a pomohl jim vozidla vytáhnout. Když se do toho pustil, všiml si mrtvol na korbě. Lidé z NKVD na něj naléhali, aby o tom mlčel. Splnil to, mlčel až do roku 1991. Teprve pak mi to vyprávěl. I tehdy ale byl tak vystrašený, že mi odmítl sdělit, kde k tomu přesně došlo.“

Tenhle správce ptačí rezervace nám následně popsal, že za ním před pár lety přišla kráva a v tlamě měla lidskou stehenní kost. Tím se potvrzuje, že někde v okolí opravdu dosud spočívají mělce zaházené ostatky obětí Stalinova režimu.

Povedlo se nám to možné místo lokalizovat na území zhruba jednoho hektaru. Už jsme však neměli čas na podrobnější výzkum. Určitě by bylo vhodné se na to v budoucnu soustředit. Stejně jako na bývalé doly u městečka Kadži-saj, kde vězni gulagu od roku 1947 do roku 1954 těžili uran.

Tam jste se také podívali?
Podívali. Provázel nás syn důlního inženýra, který zde v 50. letech pracoval. Ukazoval nám štoly a různé zemljanky, měl s sebou dozimetr, který na mnoha místech přímo řval a mnohonásobně překračoval povolené limity. Zdokumentovali jsme tam, co jsme mohli. O místo má totiž zájem ruská organizace Rosatom, už provádí různé vrty a výzkumy. Není tedy vyloučené, že se doly znovu před veřejností uzavřou a viditelné pozůstatky šílené sovětské historie zmizí z očí, nic moc z toho nezbude.

Jak je člověku po těle, když se dostane na podobné místo?
Znal jsem ten pocit z předchozích expedic, když jsme na Sibiři či v Kazachstánu hledali opuštěné tábory gulagu.

To byla navíc místa, která se ve srovnání s Kyrgyzstánem zachovala mnohem lépe – stojí stovky kilometrů od nejbližších osad, takže nejsou rozebraná. A Kadži-saj? To je v mých očích jeden velký paradox. Kolem se vypínají nádherné načervenalé skály, za nimi šplouchá překrásné jezero Issyk-Kul. Ve vzduchu je cítit moře. Ráj na zemi! A přitom víte, že se současně nacházíte v končinách, kde byly vyhloubené zemljanky a uranová šachta, v níž vězni museli fárat bez jakékoli ochrany. Tahle země v minulosti zažila obrovskou bolest.

A zažili ji i Češi, kteří do ní přijeli. Zpětně se špatně chápe, že za ní dobrovolně přicestovali z republiky, o níž se mluvilo jako o ostrůvku demokracie ve střední Evropě.
Zase si ale neidealizujme, že by si za první republiky v Československu žili kdovíjak nádherně. I tady poznali nouzi. Nešlo o žádné boháče, ale o obyčejné rolníky, dělníky. Svým způsobem se dá chápat, proč šli za představou ráje na zemi, kde bude všechno patřit všem. Kde vás nebude žádný pán vykořisťovat. Proto podle mého není fér, pokud se na ně dnes díváme jako na naivky. Spíš si říkám, co to muselo být za dobu, když byli ochotní se zničehonic rozhodnout a prodat úplně všechno, s dětmi se vydat na místo, o kterém nic nevěděli. Vždyť my o něm nic moc nevíme dodnes. Ti lidé si zaslouží, abychom na ně nezapomněli.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Nikoho jsem neurazil. Pokud se v mých vyjádřeních někdo našel, není to můj problém, říká Foltýn