Dětští hrdinové snímku Mazel a tajemství lesa Zdroj: Bontonfilm
Česká filmová tradice se nástrahami dospívání zabývala mnohokrát – a s velkým úspěchem. V posledních dekádách se však nedaří na slavné snímky minulosti navázat a tvorba pro děti je o poznání chudší. Změní poměr sil filmová novinka Mazel a tajemství lesa?
Do kin vstupuje nový český snímek Mazel a tajemství lesa. Jak název napovídá, jedná se o film pro děti, potažmo pro celou rodinu – což podtrhuje i jméno režiséra. Úspěšný producent Petr Oukropec má za sebou už dva režijní počiny, oba z ranku rodinných filmů. V roce 2012 měl premiéru vcelku úspěšný Modrý tygr, mísící městskou realitu s hravou dětskou fantazií. O čtyři roky později se objevil trochu dospělejší příběh s názvem Ani ve snu!, zaměřený na teenagerské hledání sebe sama prostřednictvím parkouru. Nyní se Oukropec opět obrací na dětského diváka a zve ho do svého světa plného představivosti a kouzel.
Mazel proti dospělákům
Hrdinou filmové novinky je chlapec Martin, proti své vůli přezdívaný Mazel. Ačkoli se mu do přírody moc nechce, je nucen odjet na letní tábor, kde mu ostatní děti dávají jeho měšťácký původ pořádně najevo. Jen malá holčička, která v příběhu částečně plní roli vypravěče a průvodce magickým světem, si k Martinovi najde cestu. Společně se musejí nejen naučit vycházet s ostatními spolutáborníky, ale i zabránit těžařům lithia, aby panenskou krajinu nezvratně zničili. K tomu jim pomohou lesní skřítci, které vidí jen Martin a kteří sice oplývají kouzelnou mocí, ale přesto se bez pomoci hodných lidí neobejdou.
Samozřejmostí u podobných filmů je věčné téma hledání sebe sama – poznání svých odvrácených stránek a smíření se s nežádoucími vlastnostmi. Tímto očistcem sebepoznání musí projít i Martin, před nímž navíc stojí i výzva v podobě druhého táborového týmu, jenž je třeba porazit v několika soutěžích. Především však snímek stojí na sympatickém ekologickém poselství, které je v současné době nanejvýš aktuální a navazuje na bohatou tradici tuzemské tvorby pro děti a mládež.
Bohatá tradice
Pokud se totiž podíváme na žánry dětských a rodinných filmů, zjistíme, že si v současnosti celkem těžko hledají místo na trhu. Především v 70. a 80. letech se s těmito ideologicky nezatíženými žánry roztrhl pytel a mladší diváci si mohli užívat spoustu dětských dobrodružství, na něž dodnes rádi vzpomínáme. Jen namátkou zmiňme filmy jako Páni kluci, Ať žijí duchové!, Lucie, postrach ulice, Chobotnice z II. patra či Pod Jezevčí skálou. Leckteré z těchto snímků se dočkaly i pokračování, a tak každý rok byla československá kina zásobena několika filmy pro děti a dospívající. Dodnes na tato díla vzpomínáme, ačkoli je jasné, že v rámci normalizace patřily rodinné filmy mezi „bezpečnější“ žánr, v němž nebylo pro podvratnost vůči režimu místo – a pokud ano, tak jen v natolik subtilní podobě, že mladý divák si beztak hlavně užil hravé dobrodružství.
Po sametové revoluci však jako by pro podobnou tvorbu nebylo místo. Dětského diváka si uzmuly pohádky a animované filmy – ať už domácí, či zahraniční provenience. Není divu: Animovaná tvorba nabízí opojnější audiovizuál, než si mohou obvykle dovolit tvůrci té hrané, a pohádky jsou zase pro rodiče čitelnější a lépe prezentují výchovné hodnoty. Normalizační eskapismus už nebyl od 90. let potřebný, a tak i tvorba pro děti ve výše uvedené podobě téměř vymizela. Pokud se podíváme na žebříčky nejnavštěvovanějších dětských či rodinných filmů za poslední dekády, nalezneme právě především animované snímky (Ledové království, Doba ledová, Shrek, …) a pohádky (Anděl Páně, Tři bratři, Nesmrtelná teta, Lotrando a Zubejda, …).
Jen pár výjimek potvrzuje toto trudné pravidlo. Jan Svěrák si v roce 2010 připsal úspěch s rodinným loutkovým dobrodružstvím Kuky se vrací. Diváky zaujala i o rok mladší Saxána a Lexikon kouzel a Strašidla Zdeňka Trošky z roku 2016, které vycházely z pohádkových základů, ale posunuly je směrem do současnosti. Na své dřívější úspěchy s komediemi Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny navázala Marie Poledňáková roku 2006 s rodinnou taškařicí Jak se krotí krokodýli. Nutno však dodat, že s výjimkou Kukyho se žádný z těchto filmů nedočkal příliš pozitivních kritických ohlasů a kvalitativní propast mezi výše zmíněnými normalizačními díly a novější tvorbou je nesporná. Za zmínku stojí i režijní debut Jiřího Mádla z roku 2014 Pojedeme k moři a samozřejmě také zmíněný Modrý tygr. Uvidíme, jestli se Petru Oukropcovi podaří na devět let starý divácký úspěch navázat a rozvířit tak přece jen pohříchu stojaté vody tuzemské tvorby pro mladší diváky.
