Stalingrad byl jednou z nejkrvavějších bitev druhé světové války

Útok na Stalingrad (nyní Volgograd) byl součástí širší německé ofenzívy zahájené koncem června 1942. Jejím hlavním cílem bylo získat kontrolu nad ropnými poli na Kavkaze. Spolu s tím měl být dobyt také Stalingrad, průmyslové město a důležitý dopravní uzel na řece Volze.

Do značné míry prestižní úkol obsadit město nesoucí jméno samotného ruského vládce Josifa Stalina byl svěřen 6. německé armádě vedené generálem Friedrichem Paulusem.

Němci obsadili naprostou většinu města, tou dobou již téměř srovnaného se zemí.

Obránci Stalingradu pod velením generála Vasilije Čujkova byli ze začátku zatlačováni stále hlouběji k řece Volze, za kterou nesměli podle Stalinova rozkazu ustoupit.

Zpátky ani krok Tak měl znít jeden ze Stalinových rozkazů.

Bitva u Stalingradu byla jedním z největších a nejkrvavějších vojenských střetnutí druhé světové války.

6 Zobrazit galerii

Němce po počátečních úspěších začali ztrácet dech. Na vině byla jak složitá logistika, tak i krutá ruská zima.

V nepřehledných ruinách Stalingradu hrál roli každý kout. Nepřítel se mohl skrývat prakticky kdekoliv, mnohdy došlo i ke střetům tělo na tělo.

6 Zobrazit galerii

Aby si pojistil výhru, nechal nacistický vůdce Adolf Hitler ke Stalingradu povolat ještě 4. tankovou armádu generála Hermanna Hotha, jež se měla původně účastnit tažení na Kavkaz. Do bojů byly na německé straně nasazeny i italské, chorvatské a rumunské jednotky.

Střety kolem města, ze kterého sovětská generalita vytvořila centrum obrany, začaly už 17. července 1942. Vnější obranu Stalingradu se Němcům ale podařilo prorazit, 23. srpna tak vstoupili přímo do města, které navíc bičovalo nacistické dělostřelectvo a letectvo.

Zpátky ni krok, požadoval Stalin

Obránci Stalingradu pod velením generála Vasilije Čujkova byli nejprve zatlačováni stále hlouběji k řece Volze, za kterou nesměli podle Stalinova rozkazu ustoupit.

„Stalingrad musíte buď zachránit, nebo s ním zahynout,“ hlásal kdysi Čujkov. Ten si byl vědom toho, že by úplný ústup Stalin rozhodně nepřijal nejlépe a nejspíš by skončil s terčem na zádech.

V době největšího německého postupu držel Čujkov z celého města pouze malý pruh země, široký v nejužším místě jen několik set metrů. Další boje nepřevážily misky vah ani na jednu stranu, obě armády se jen vyčerpávaly.

Jednotky bránící Stalingrad navíc dostávaly jen tolik zásob, aby přežily. Jejich hlavním úkolem nebylo odrazit Pauluse, Čujkovova armáda sloužila jako návnada, která měla udržet wehrmacht u města, ke kterému směřovaly oddíly maršála Georgije Žukova.

Nikita Chruščov byl přítomen v těžkých bojích při obraně Stalingradu, na což byl pak po celý život hrdý.

Ztráty na straně Rudé armády činily přes milion, u Němců se odhaduje co kolem 800 tisíc mrtvých, zraněných či zajatých.

Sověti měli jednu obrovskou výhodu. Továrny s válečnou mašinérií měli mimo dosah německého dostřelu, na frontu tak neustále proudily nové tanky a další vojenská technika. Němci se naopak logisticky týrali.

Na východní frontě se Sovětům významně osvědčily střední tanky T-34. Byly nasazeny v tak mohutném množství, že se z nich staly obrněnou páteří celé Rudé armády.

5 Zobrazit galerii

Ze Stalingradu po těžkém bombardování nezbylo téměř nic než trosky.

5 Zobrazit galerii

Po dalším sovětském ústupu hlouběji do ruin města ale Němcům začal pomalu docházet dech. Na pomalejším postupu se podepsala v nemalé míře složitá a neúměrně roztažená logistika. Hitlerova vojska se navíc musela v pozdějších fázích potýkat s krutými ruskými mrazy. Sověti ucítili příležitost a využili skutečnosti, že se veškerá výroba „schovala“ daleko za Stalingrad a mimo dosah nepřátelské palby. Na frontu tak mohli neustále posílat novou vojenskou techniku.

Polovina října 1942 přinesla poslední velký útočný pokus Němců, ovšem marný. O měsíc později začala pro Němce překvapivá stalingradská operace Rudé armády, po které byl Paulus se svými muži 23. listopadu 1942 uzavřen v gigantické kapse, ze které pro ně nakonec nebylo úniku.

Koncem prosince se sice tanková armáda generála Hermanna Hotha přiblížila na 50 kilometrů ke Stalingradu. Obklíčení jí ale nesměli kvůli Hitlerovým rozkazům jít naproti. Německé jednotky se tak ocitly v beznadějné situaci.

Obrat ve válce byl vykoupen milionem mrtvých

Když vojáci Rudé armády 10. ledna 1943 přešli do závěrečné ofenzívy, podepsal už v té době polní maršál Paulus kapitulaci. Definitivně se vzdal sovětským silám 31. ledna 1943 a společně s ním padlo do zajetí přes 100 tisíc Němců.

Zklamal tak Hitlera, který povýšením do nejvyšší vojenské hodnosti apeloval na Paulusovu vojenskou čest, protože nikdy dříve se německý maršál nevzdal.

Po zajetí nacistického generála Pauluse se Sověti pustili do lovu zbytku německých vojáků, roztroušených po celém městě.

Vítězství ve Stalingradu byl pro Sovětský svaz se stal oním potřebným impulsem pro velkou protiofenzívu. Sovětská válečná mašinérie se zastavila až v Berlíně.

Zásobování přes řeku Volhu bylo pro Sověty klíčové I proto se převozy staly hlavním terčem německého letectva.

Obránci Stalingradu museli neustále čelit dělostřelecké palbě z Němci obsazeného předměstí.

5 Zobrazit galerii

V úvodních částech války na východní frontě měli Němci poměrně silnou převahu ve vzduchu. Luftwaffe vládlo nebi i během bitvy o Stalingrad.

5 Zobrazit galerii

Menší část jeho jednotek, jež byla odříznuta v severní části města, pokračovala v odporu ještě dva dny po kapitulaci. Bitva oficiálně skončila 2. února 1943.

Během urputných bojů utrpěla Rudá armáda obrovské ztráty; počet mrtvých, zraněných či nezvěstných podle všeho překročil jeden milion. Na straně agresora bylo přes 800 tisíc mrtvých, zraněných či zajatých. Ze zhruba 91 tisíc německých vojáků, kteří počátkem roku 1943 upadli do ruského zajetí, se jich po válce do vlasti vrátilo jen pět až šest tisíc.

Porážka německých vojsk znamenala obrat v do té doby převážně úspěšném tažení wehrmachtu Ruskem. Rudá armáda, podpořená mohutným počtem tanků proudících ze sovětských továren, poté převzala iniciativu a zastavila se až v květnu 1945 v Berlíně.