Výročí invaze sovětského vojska
Na okupanty mířila protitanková děla, z kasáren se potají odnášely zbraně, výsadkáři plánovali osvobození zajatého Dubčeka. Československo se však nakonec v srpnu 1968 proti invazi vojsk Varšavské smlouvy nebránilo. Historik Daniel Povolný v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak blízko jsme k tomu před 53 lety byli. Co by ozbrojený odpor znamenal? A jak by na něj zareagoval Západ?
Co by se stalo, pokud bychom se v srpnu 1968 bránili?
Když se mě někdo zeptá, zda jsme se měli bránit, odpovídám opatrně: Bránit jsme se mohli. Jen bychom kvůli srpnu 68 neměli „pouze“ 137 mrtvých, nýbrž tisíce dalších. Byl by to masakr. A přitom bychom stejně nakonec prohráli a museli k mrtvým připočítat i obrovské materiální škody. Ony se i tak počítaly na miliardy. Invazní vojska sice tehdy nebyla trojnásobná, jak se při podobných situacích doporučuje, přesto měla výraznou převahu – Československo disponovalo více než 200 tisíci důstojníků a vojáků základní služby, druhá strana zhruba dvojnásobkem. Ve prospěch okupantů hrál i moment překvapení, byli na akci nachystaní.
Rozkaz zněl jasně: Nebránit se
Těsně před půlnocí z 20. na 21. srpna 1968 jej vydal ministr obrany Martin Dzúr. Bylo to s ním však složitější: Okolo deváté hodiny večerní byl totiž izolován od vlády a stranického vedení, na základě informace podané v bytě sovětského generála Jamščikova si myslel, že k obsazení Československa dochází se souhlasem většiny předsednictva ÚV KSČ. To byl omyl – stanovisko vedení KSČ naopak označilo tzv. „internacionální pomoc“ Varšavské smlouvy za agresi odporující mezinárodnímu právu. Dzúr se pravdu dozvěděl díky rozhlasu až ve dvě v noci, na operační správě generálního štábu se zhroutil. V pět hodin ráno po něm velitel okupačních vojsk generál Pavlovskij požadoval i odzbrojení československé armády, to už ovšem Dzúr odmítl.
Jak by to tedy v případě naší ozbrojené obrany vypadalo?
Vojska pod sovětským velením by v první chvíli určitě obsadila pohraniční oblasti. Důležité je, že s úderem od východu se u nás nepočítalo. Prvosledové divize Západního vojenského okruhu byly rozmístěny tak, aby zastavily útok ze západu. Ve směru od NDR, Polska, SSSR či Maďarska působil jen druhý sled, navíc rovněž obrácený na západ. Generál Václav Prchlík ještě před srpnem odpovídal novinářům na otázku možného střetu se Sověty zhruba takto: „S nimi by bylo těžké bojovat. Déle by se dalo odolávat nanejvýš v městských aglomeracích.“ To by ovšem ze strany invazních vojsk znamenalo útoky dělostřelectva a letectva, čímž jsme u těch tisícovek mrtvých a nesmírných materiálních škod. A stejně bychom se nakonec neubránili.
Takže marný boj?
Ano. Některé československé vojenské jednotky bezprostředně po okupaci vyvážely z kasáren zbraně. Předpokládaly, že přejdou na partyzánský způsob boje. V tomhle módu by teoreticky mohly vydržet týdny. Déle ovšem ne.
Jinak by se československý odpor počítal na dny?
Dá se to důvodně předpokládat.
Jak by na náš případný boj reagoval Západ?
My jsme tady běžně žili iluzí, že nám Američani pomůžou. Ale to byl absolutní nesmysl. Západ měl své zkušenosti už z roku 1956, kdy došlo k povstání v Maďarsku, které Sověti krvavě potlačili. Tenkrát sice Rakousko otevřelo Maďarům hranice, jinak se však v jejich prospěch nedělalo vůbec nic.
Vlastně právě naopak – Američané v roce 1956 kritizovali maďarské vysílání Svobodné Evropy, když pobízelo k ozbrojenému boji proti sovětským okupantům.
Z pochopitelného důvodu – pokud by se tehdy kvůli Maďarsku něco strhlo, skončilo by to třetí světovou válkou, dost možná jaderným konfliktem. A bylo by vymalováno. My dva bychom se spolu dnes nebavili… Američané po roce 1956 slyšeli: „Vy jste Maďary vyprovokovali a pak jste se na ně vykašlali.“ O to víc pak byli v osmašedesátém opatrní. Jim se sice vývoj Pražského jara zamlouval, odmítali do toho však jakkoliv zasahovat. Třeba západoněmecký politik Franz Johann Strauss se někdy v té době ptal amerického prezidenta Lyndona Johnsona, co by USA dělaly, pokud by to v Československu dopadlo špatně a Sověti by v Praze začali zabíjet, deportovat lidi na Sibiř. Johnson odvětil: „Co bychom asi tak mohli dělat? Nedělali bychom nic. O třetí světovou nestojíme.“ Západ tenhle svůj přístup deklaroval téměř neustále, v Československu to ale nikdo nechtěl slyšet. A nevěřili mu paradoxně ani sovětští potentáti.
Ne?
Byli totiž přesvědčení, že se Západ neustále pokouší sabotovat jejich práci. Že na Východ pořád posílá své špióny, snaží se tajnou operací získat Československo na svou stranu. Moskva si byla jistá, že pokud do vývoje u nás nezasáhne, Československo se ocitne na druhé straně barikády. Přitom o něco takového Alexandru Dubčekovi s Oldřichem Černíkem vůbec nešlo. Nechtěli vybudovat demokracii západního typu. Pro KSČ se snažili vybojovat legitimitu moci tím, že se vyrovnají se špatnou minulostí, umožní fungování konkurenčních politických stran. Jistě – za předpokladu, že zároveň získají potřebnou důvěru obyvatelstva a budou i nadále hrát vedoucí úlohu. Z hlediska Sovětů tím byla otevřena Pandořina skříňka, pro ně byl podobný postup úplně nepochopitelný. Mám pro to vynikající příklad. Když se po okupaci měli výsadkáři ze 7. gardové výsadkové divize stahovat z Prahy, přijel do hlavního města jejich nadřízený generál Margilov. A při procházce centrem byl doslova pobouřen kluky, kteří po Václaváku chodili s dlouhými vlasy. Chápete? Viděl pár mániček a jenom tahle hloupost pro něj znamenala důkaz, že se vývoj v Československu skutečně ubíral špatným směrem. Že je proto dobře, že sem vlítli a udělali pořádek.
Sovětské tanky v ulicích Prahy. Zdroj: AP
Sověti měli svérázný pohled na řadu věcí. Tehdejší československá armáda sice ve východním bloku patřila mezi nejmodernější, v sovětských hlášeních se o ní přitom psalo, že je v rozkladu.
To je pravda, četl jsem to třeba v pamětech generála Alexandera Majorova. Základem bylo, že sovětská armáda fungovala na jiném principu. Kladla velký důraz na ideologickou přípravu. Byla zvyklá na hesla, rudé hvězdy, Leninovy a Brežněvovy obrazy. Voják měl mít neustále na očích, proč bojuje. A teď si představte, že Majorov přijede do Československa, kde hesla, vlajky, obrazy chybí. Záklaďák vám otevře skříňku a uvnitř má obrázek s nahou ženskou. To z Majorovova pohledu vypovídalo o zásadně zanedbané ideologické stránce. V pamětech zmiňuje i jiné detaily. Popisoval třeba, co měl v průběhu červnového cvičení Šumava vidět, když letěl za generálem Kodajem: Po přistání mu údajně nejdřív polooblečený voják nabízel lahev piva, následně se od správce výcvikového prostoru dozvěděl, že armáda poslední půlrok vůbec necvičí, cesty tam zarostly travou, vojáci si opékají buřty a vodí si do areálu holky. Majorov se nad tím rozčiloval, přitom realita byla jiná. Kvůli obavám ze zasahování armády do politického vývoje totiž sice ministr národní obrany Lomský opravdu na konci roku 1967 zakázal velká cvičení, od jara 1968 už se ovšem zase cvičilo bez omezení.
Možná by Sověti byli překvapeni, jak houževnatě by se tahle „armáda v rozkladu“ bránila.
No, překvapeni… Myslím, že by její případný srdnatý odpor vzali z úplně jiného konce. Představoval by pro ně důkaz, že zde skutečně existovala kontrarevoluce. Rozhodně by nepřipustili, že se ve svém odhadu spletli.
Zvažovali před invazí možnost, že se Čechoslováci pokusí bránit?
Příliš s tím nepočítali. Podle mého se dá dokonce říct, že situaci přímo podcenili. Předně předpokládali, že jejich lidé Kolder, Bilak a spol. 20. srpna na jednání předsednictva ÚV KSČ odstaví Dubčeka z funkce, sami se ujmou moci, a proto budou mít mandát k pozvání spřátelených vojsk do Československa. Jenže to se nepovedlo. Z jejich pohledu to nebyla poslední chyba. Sověti si například byli jistí, že je československá společnost podpoří. Předpokládali, že alespoň část armády bude prosovětská. Načež přijeli a všichni byli proti nim.
Leonid Brežněv a Alexander Dubček v roce 1968. Zdroj: Profimedia.cz
Jak reagovali?
Byli zmatení, rozladění. Vždycky na 21. srpen vzpomínají stylem, že dokud byla tma, všechno bylo v pohodě. Popisují, že je lidi na hranicích vítali. Neuvědomují si přitom základní věc: Češi zkraje netušili, že jde o invazi. Mysleli, že je to zase nějaké další cvičení, o kterém jim nikdo neřekl. Informace o okupaci vešla v širší známost až po rozednění. A tehdy – v tom se shodují všechna sovětská svědectví – už začínají problémy. Češi najednou u silnic otáčí a zamazávají směrníky, nikdo nepomáhá, neporadí správnou cestu, ve větších městech dochází k demonstracím, všude se objevují protisovětská hesla. Pro sovětské vojáky to je šokující: „Vždyť Češi nás srovnávají s hitlerovci!“ Nechápou to. Negativní chování místních jen násobilo negativní reakci sovětských vojáků. Jakmile přijeli do československých posádek, měli rozkaz, že pokud se zdejší vojáci nechovají vyloženě nepřátelsky, mají je nechat na pokoji. Sověti to však v řadě případů nerespektovali; jednali agresivněji, než bylo zapotřebí. Na Sověty se stačilo špatně podívat, nezasalutovat a posádka už mohla být označena za vzbouřenou.
Daniel Povolný (49)
Historik, pracuje pro Policii ČR, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, službu kriminální policie a vyšetřování.
O okupaci z roku 1968 napsal několik knih (např. Nejhorší den Československé lidové armády: 21. srpen 1968, Den hanby: 21. srpen 1969 v ulicích českých a moravských měst, Operace Dunaj: Krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968).
Došlo mezi československou a okupační armádou k nějakým incidentům?
Vojáci po sobě nestříleli, nebylo k tomu ovšem zas tak daleko. Bylo opravdu dost jasné, na čí straně československá armáda stojí. V Lešanech u 33. protitankové brigády třeba postavili do palebného postavení tři protitanková děla. Oficiálně ze cvičných důvodů, tomu ovšem v rámci následného vyšetřování nikdo nevěřil. Jinde vojáci potají vyváželi z kasáren zbraně, u pohraničních útvarů se ke vjezdům stavěla vojenská technika, aby je Sověti nemohli obsadit. U 7. spojařského pluku v Litoměřicích při přísaze vypustili pasáž o internacionální obraně socialismu, vsunuli zmínku o obraně proti okupantům. Tam i jinde armáda půjčovala legálním orgánům radiostanice, aby se mohl šířit signál Československého rozhlasu, k tvorbě letáků se používaly vojenské tiskárny. Jedna rota 7. výsadkového pluku byla dokonce určena na osvobození Dubčeka. To nakonec nevyšlo, protože Sověti Dubčeka, Černíka a další čtyři vysoké představitele státu už jednadvacátého dopravili letecky do Polska, vzápětí do ukrajinských hor.
Historik Daniel Povolný Zdroj: Archiv Daniela Povolného
Vážně bylo ve hře, že by se pokusili Dubčeka osvobodit?
Jistě. Jen si musíme uvědomit, že by Dubček měl kolem sebe sovětskou ostrahu. Ani představitelé okupační moci nebyli hloupí. O výsadkářích dobře věděli. Už druhý den po jejich odchodu z holešovských kasáren přišel sovětský velící důstojník a řekl něco jako: „My víme, že jsou venku. A bylo by dobře, pokud by se vrátili a nedělali blbosti.“ Víte, měli bychom v téhle souvislosti zmínit několik důležitých věcí. Předně fakt, kdo skupině ze 7. výsadkového pluku vydal rozkaz k pokusu osvobodit Dubčeka.
Kdo?
Velící důstojníci Zpravodajské správy generálního štábu, kteří měli zřejmě zrovna upito. Klíčová však byla opravdu především již zmíněná komplikace, že se Dubček s ostatními ocitli mimo republiku a výsadkáři se tak za nimi neměli jak dostat. Existují teorie, že chtěli použít L-60 Brigadýr. Jenže… Víte, jak tohle letadlo vypadá?
Ne.
Je to hornoplošník, který se používá třeba k práškování. Existoval sice i ve vojenské verzi, normálně se však do něj vešli maximálně tři lidé, dva další se teoreticky mohli držet podvozku. I tak byste s ním musel letět hodně nízko, dost kličkovat, aby vás Sověti nezachytili radarem. Tuhle variantu lze označit za absurdní. Jiné teorie mluví o tom, že by si výsadkáři pomohli s vrtulníky. Jenže veškeré letectvo bylo už před půlnocí 20. srpna uzemněné. Jelikož si ministr obrany Dzúr myslel, že se operace děje s posvěcením československé vlády, vydal vedle rozkazu k nekladení odporu pro pozemní jednotky i rozkaz zákazu letů nad celým Československem. Sověti pak natvrdo kontrolovali, jestli se na nějakém letišti něco nechystá. Vzlétnout se povedlo v jediném případě: S vrtulníkem Mi-1 uletěl do SRN podplukovník Vladimír Chadalík, velící 4. vrtulníkové letky v Havlíčkově Brodě. Do vzduchu se vznesl jednadvacátého hned po ránu, než na letiště dorazili Poláci. Uvedl, že vyráží prověřit počasí.
Dva důležití muži Československa v roce 1968: Vpravo bělovlasý prezident Ludvík Svoboda, po jeho pravici ministr obrany Martin Dzúr. Zdroj: Profimedia.cz
Dzúrovy rozkazy odmítl splnit i generál Stanislav Procházka.
Pravda, i on stojí za zmínku. Generál Procházka byl velitelem Západního vojenského okruhu. Elitního okruhu, který by primárně nesl tíhu případného konfliktu se Západem. Procházka měl být nejprosovětštější důstojník celého Západního okruhu, svým způsobem jím vlastně i byl. Přesto v osudných chvílích sabotoval Dzúrův rozkaz, že se vojskům přicházejícím na naše území nemá klást odpor a musí se jim poskytovat maximální všestranná pomoc, neprovokovat je. Procházka se vzhledem ke své minulosti zachoval opravdu hodně překvapivě. Když mu někdo hlásil, že ho chtějí Sověti odzbrojit, dotyčného totálně seřval: „Žádné odzbrojování nebude!“ Zakazoval i to, aby někdo Sovětům podával vodu.
Kde se to v dříve prosovětském generálovi vzalo?
Těžko říct, podobný postoj však zaujala i celá řada dalších důstojníků. Hodně z nich se odvolávalo na svou vojenskou čest, na vlastenectví. V případě Západního vojenského okruhu muselo hrát roli též určité naštvání. Vezměte si, že tam v červnu stejného roku probíhalo cvičení Šumava. Vojáci se Sověty navazovali družbu, absolvovali společné akce, vyměňovali si dárky, zvali důstojníky do rodin. A ti samí Sověti najednou přišli jako okupanti, kteří vyzývají k odzbrojení. Čechoslováky dráždilo pomyšlení, že když tady v červnu byli, už o blížící se okupaci museli vědět.
Sovětský ministr obrany Grečko prý Dzúrovi vyhrožoval: „Pokud z československé strany padne jediný výstřel, budeš viset na telegrafním sloupu!“ Opravdu to řekl?
Ano, mám to potvrzené z několika na sobě nezávislých zdrojů. Dzúr měl podle Grečka viset buď na telegrafním sloupu, nebo na osice – jako Jidáš. Vidíte: Pokud by Grečko byl mužem činu, musel by svou výhrůžku splnit, jelikož zmíněný výstřel v zásadě vyšel. Jakmile totiž Sověti obsazovali letiště Hradčany, záklaďák na hlídce je předpisově vyzval „Stůj! Stůj, nebo střelím!“. A když se nedočkal odpovědi, vystřelil do vzduchu.
Sovětští vojáci zůstali v Československu přes dvacet let. Po jejich odchodu to na mnoha místech nevypadalo příliš vábně. Zdroj: CNN Prima NEWS
Takže výstřel československého vojáka při okupaci přece jen padnul!
Padnul. Byl to ovšem titěrný incident. Pochybuju, že by se to ke Grečkovi doneslo. Obecně neměl žádný důvod Dzúra věšet. Tenhle Slovák se sice do funkce dostal jako Dubčekův člověk, minimálně do srpna 68 reprezentoval progresivní křídlo KSČ, pak se ovšem zachoval pragmaticky – začal táhnout se Sověty. Vypráví se, že si Grečka zavázal nákladnými dary, ani tak ale nebyly jejich vztahy ideální. Při jednání v Mukačevu 16.-17. září 1968 se vedla řeč o podobě umístění Střední skupiny sovětských vojsk. Dzúr měl pro setkání jasný mandát, kam až může dojít. Grečko na něj tlačil, aby vyčleněných letišť, kasáren, výcvikových prostorů a samozřejmě též sovětských vojáků bylo v Československu víc. Dzúr dokola vysvětloval, že to odsouhlasit nemůže, jelikož k tomu nemá povolení. A Grečka to úplně sebralo. Generál Šmoldas vzpomínal, že ho někde v lesíku spatřil, jak před Dzúrem brečí: „Podívej na mé ruce! Obě jsou zraněné kvůli osvobozování Československa z pětačtyřicátého! A vy mi teď uděláte tohle!“ Podobný přístup byl pro určitý počet sovětských důstojníků typický. Srpen 1968 osobně brali jako druhé osvobození Československa.
Zrovna Dzúr byl rozporuplná postava. V srpnu 68 vydal rozkaz, aby se okupantům nevzdorovalo. Současně však také odmítl sovětský pokyn k úplnému odzbrojení československé armády. A v roce 1969 už v den výročí invaze velel násilnému potlačení nepokojů.
Jistě, z osobnostní stránky byl problematickou figurou. Ví se například, že když se stal ministrem, tak si zavolal jednoho svého kamaráda a řekl mu: „Hele, od teď si spolu už netykáme.“ To přece o Dzúrově charakteru leccos vypovídá. Moc třeba chtěl být náčelníkem generálního štábu, na to ovšem neměl. Místo něj se jím stal Karel Rusov, rozený Russvurm. Dzúr se k němu prý poté choval dost nevybíravě. Generál Rusov později vzpomínal, že na něj třeba útočil: „Čo ty seš? Buď Němec – a to je špatně. Anebo Žid. A to je taky špatně.“
K nekladení odporu Sovětům nevybízel jen Dzúr, ale i prezident Ludvík Svoboda. Jakou roli v tom hrál důstojník NKVD Piotr Kambulov, jehož Sověti v srpnu 1968 za Svobodou přivedli?
Určitou snad ano. Už za druhé světové války mu majora Kambulova přidělili jako osobního strážce, který zároveň sloužil tak trochu i coby dozor. Hned dvakrát pak údajně Svobodovi zachránil život, například při bitvě o Kyjev jej instinktivně zalehnul během německého dělostřeleckého přepadu. V osmašedesátém tedy Sověti vzali Kambulova do Prahy proto, aby Svobodovi připomněl, co SSSR dluží. Že by se měl zachovat tak, aby téhle zemi neuškodil. Pravda je taková, že Svoboda to věděl i bez Kambulova. Ne náhodou se říká, že byl agentem NKVD.
Lidé byli bezmocní. Proti okupaci se mnohdy bránili jen zdvihnutými pěstmi a nazlobenými nápisy na zdech či výlohách. Zdroj: Profimedia.cz
Byl?
Nedá se to ani potvrdit, ani vyloučit. Na určitém místě jeho pamětí to však z toho kouká. Sověti by jistě nepustili do čela čs. jednotky a později i celého armádního sboru nikoho, kdo by neměl jejich důvěru.
Dodnes se navíc spekuluje, že Kambulov na Svobodu něco věděl.
Spekulovat se může, ale nic víc. Svoboda to ve svých pamětech nenapsal. A jistá je tak zpětně jediná věc: V roce 1968 se do značné míry zachoval ve prospěch Sovětů.
Rok po invazi už to bylo tak, že nepokoje v Československu krotily místní ozbrojené složky. Jednou z pěti obětí jejich brutálního zásahu z 21. srpna 1969 byla i studentka Danuše Muzikářová. Zdroj: Profimedia.cz
Byl mezi tehdejšími politickými špičkami Československa vůbec někdo, kdo vyzýval, abychom se okupaci bránili se zbraní v ruce?
Pokud vím, nikdo. Musíme si uvědomit, co to bylo za lidi. Všichni už dlouhé roky patřili ke KSČ, měli se Sověty hodně blízké vztahy. Ani v roce 1968 jim nedávalo smysl, že by SSSR měl být nepřítel. Že by se proti němu mělo bojovat.
Ani v případě předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského, který měl své zkušenosti, jelikož byl v 50. letech po vykonstruovaném procesu vězněn?
Ani v jeho případě. Všichni včetně Smrkovského byli přece komunisti. A ta ideologie prostě nedovolovala jít proti internacionálním bratrům. U Smrkovského navíc hrálo roli ještě něco: Pamatoval si, jak to vypadalo během druhé světové války, za pražského povstání. Stejně jako František Kriegel na vlastní oči viděl, jak lidé v boji umírají. Nechtěl další krveprolití nevinných. Proto se stejně jako ostatní spokojil s prohlášením, že okupace je v rozporu s mezinárodním právem, neinicioval žádné rozkazy k obraně státu. Věděl, že situaci je třeba vyřešit jednáním.
Jako populární tvář Pražského jara si pak užil své, byl zbaven všech funkcí, vedla se proti němu štvanice, sledovala jej StB. Došlo často na podobně smutné osudy i mezi československými vojáky?
Pochopitelně, jen vyhozených důstojníků bylo od srpna 1968 do roku 1975 přes sedm tisíc. Pokud bych měl někoho vybrat, opět zmíním generála Prchlíka. V rámci Pražského jara se vyhoupnul na místo vedoucího 8. oddělení státně-administrativního ÚV KSČ, které mělo na starost stranický dohled nad armádou a vnitrem. Pracoval na nové obranné doktríně státu, podle níž by Československo nebylo tak svázané s oficiální linií Varšavské smlouvy. Po cvičení Šumava veřejně kritizoval sovětskou armádu, protože si svůj zdejší pobyt oproti plánům protáhla. Sovětům se jeho poznámky hrubě nelíbily. Hodně tlačili, aby za to dostal přes prsty. Jenže generál Prchlík byl populární, takže vyhodit jej Dubček nechtěl; musel si pomoci reorganizací – zrušením celého oddělení. Se vším všudy došlo na Prchlíka až po srpnu 68.
Co přesně ho potkalo?
Nejdříve jej vyhodili z armády, pak s ním byl soudní proces – podle obžaloby měl vyzradit tajné informace o Varšavské smlouvě. Zavřeli ho na Borech, sebrali mu hodnost i vyznamenání. Když se konečně dostal z vězení, dělal až do důchodu asfaltéra, celou dobu byl sledovaný StB a Vojenskou kontrarozvědkou. Představte si, že aby neškodil rodině, raději se od ní separoval. K manželce se chtěl vrátit právě až v důchodu, při návštěvě u ní však dostal infarkt a umřel.
Hodně smutný příběh.
Bohužel nešlo o výjimku, po srpnu 68 trpěli kvůli svým postojům v mnohých případech nejen vojáci, ale i jejich rodinní příslušníci. Manželky byly vyhazovány z práce, děti se nemohly dostat na střední a vysoké školy. StB se také intenzivně snažila naverbovat jejich přátele i sousedy, aby práskali, co kdo dělá, s kým se kdo stýká. Režim se zkrátka za „zradu“ uměl pomstít, aby to opravdu bolelo. A to i vojáky, kteří byli zvyklí zatnout zuby.
