Nejlepší obránce na světě, český Orr. To byl Suchý, tvrďák s cigaretou a jedním velkým průšvihem

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Hokejový rebel Jan Suchý předběhl svou dobu

  • Měl i nabídku z NHL, odmítl kvůli rodině

  • Tragická nehoda ho stála zlato z Prahy

  • Jak se vyrovnal s trestem za své činy?

Více

Od smrti legendárního hokejisty Jana Suchého uplynulo přesně pět let. S reprezentací měl stříbro z olympiády 1968, na mistrovství světa byl čtyřikrát druhý a dvakrát třetí, odvážným herním stylem o několik desetiletí předběhl dobu. Byl to svérázný tvrďák, k němuž vedle slávy patřily i cigarety, alkohol a taky jeden velký průšvih.

Když před pěti lety zemřel Jan Suchý, chlap přímého pohledu a hlubokých vrásek jak z filmů o indiánských náčelnících, kdosi z jeho blízkých prohlásil: „Byl to nejlepší hokejový obránce na světě.“

ČTĚTE TAKÉ: Prima sport startuje. Přinese atraktivní přenosy z domácích i zahraničních soutěží

Ono se ve sportu často a rádo přehání.

Až moc často.

Jenže zrovna „Souška“, bouřlivák, rebel, průšvihář i báječně zábavný společník z Brodu, co byl při jeho narození ještě Německý místo Havlíčkova, si tohle hodnocení rozhodně zasloužil. Obdivovali ho čeští i zahraniční fanoušci, spoluhráči i soupeři.

„Klesl do kolen a chytal střely vlastním tělem,“ vybavila si nadšeně i po letech finská hvězda Jari Kurri.

Suchého díky podobnému hernímu stylu srovnávali s kanadským fenoménem Bobbym Orrem. Hrál na obránce nezvykle ofenzivně, tím předběhnul hokejový vývoj o několik desetiletí. Ani to zmíněné chrabré skákání do protivníkových pumelic se na přelomu 60. a 70. let běžně nedělalo, i v tom byl průkopník.

„Na ledě jsem se ničeho a nikoho nebál,“ tvrdil. „Ale nemyslete si, třeba před zubařem se klepu. To už je lepší zlomená noha.“

Suchého lákali i do NHL

S tou nebojácností se rozhodně nechvástal, zlomenin totiž zažil mraky. I modřin, boulí. Otřesů mozku mu doktoři napočítali čtyři.

A stejně příště do té střely zase skočil, co by ne.

Český hokej snad nikdy neměl obránce nejen produktivnějšího, ale ani obětavějšího.

I díky tomu postupně nasbíral stříbro z olympiády v Grenoblu, čtyři druhá a dvě třetí místa z mistrovství světa, sedm ligových titulů s Jihlavou. V letech 1969 a 1971 ho vyhlásili nejlepším bekem světového šampionátu, do All Star týmu turnaje se dostal dokonce čtyřikrát.

Není divu, že po něm zatoužila i NHL.

„Mohl jsem jít do Detroitu, přijeli za námi s Jirkou Holíkem do Essenu, když jsme tam hráli turnaj. Všechno bylo připravené, s letenkami, se smlouvami, mohl jsem letět hned,“ vzpomínal. „Ale já měl doma ženu a dvě děti, věděl jsem, že za sebou bych je nedostal. Nebyla šance. Proto jsem odmítl.“

Jak by to dopadlo, kdyby se rozmyslel jinak?

Tuhle otázku si v životě mohl pokládat hned několikrát.

A nejen v souvislosti s možným útěkem přes železnou oponu.

Byl totiž tuze šikovným sportovcem, který se svého času stejně tak mohl stát slavným fotbalistou. Ještě v dorosteneckém věku patřil do širšího kádru reprezentace i na travnatém hřišti. Tátovi fotbalistovi by se kariéra v kopačkách zamlouvala určitě víc, jenže to by jeho dospívající kluk musel do Prahy, kam se Janovi moc nechtělo. Radši se s kamarádem Jiřím Holíkem vydal za hokejem do Jihlavy.

„Určitě jsem neudělal chybu,“ přemýšlel po letech.

Ne, tehdy ji rozhodně neudělal.

Jindy bohužel ano.

Tragédie při návratu z honu

Sám moc dobře věděl, že za všechno v životě by si potlesk nezasloužil. A to ani za pár menších hříchů – měl rád pivo, před zápasy si prý sem tam dodal kuráž panáčkem něčeho ostřejšího, údajně „kvůli zrychlení krevního oběhu“.  Taky hodně kouřil, klidně i nedlouho před cestou na led.

„Trenér Pitner mě naháněl. Za cigaretu byla pokuta 25 korun. Za výhru jsme dostávali 200 korun. Hrával jsem proto i zadarmo,“ vyprávěl se smíchem.

Jenže to všechno byly prkotiny, vlastně docela zábavné historky. Až v září 1971 přišel opravdový malér. Tehdy způsobil autonehodu, při níž zahynul člověk. A jelikož řídil pod vlivem alkoholu, soud jej poslal na několik měsíců do vězení.

„Jeli jsme střílet srnčí. Cestou z honu jsem převrátil auto na střechu,“ popisoval v životopisné knize, kterou s ním sepsali David Lukšů a Aleš Palán. „Jel se mnou ještě Šmíďák (obránce Ladislav Šmíd) a Ota Morávků, který provozoval naši oblíbenou hospodu. Byl tak tlustý, že mu přes břicho nešly ani zapnout pásy.“

Právě nepřipoutaný Morávek krátce po nehodě zemřel.

„Problém nebyl v tom chlastu, jindy jsem pil mnohem víc. Tentokrát jsem se ale nesoustředil na jízdu,“ mínil Suchý.

Přišel nakonec nejen o olympiádu v Sapporu 1972, po návratu z vazby se musel rozloučit i s mistrovstvím světa v Praze, které Čechoslováci slavně vyhráli. Spoluhráči se za něj sice přimlouvali, byl s nimi dokonce na předturnajovém soustředění, šéf tělovýchovy Antonín Himl však jeho nominaci rázně zatrhnul. Suchý se tak na úspěšný šampionát díval jen doma v televizi, v létě pak nastoupil do vězení.

Přitom to celé mohlo dopadnout ještě úplně jinak.

„Byli za mnou, abych vstoupil do partaje, že bych dostal podmínku, jenže já jim řekl: Pánové, ne! Já si ten průser odsedím. Abych ho vyměnil za vstup do strany, to bych byl zloduch, to po mně nechtějte,“ tvrdil.

I tohle byl „Souška“.

Nejen nejlepší obránce světa. Nejen rebel. Nejen průšvihář.

Taky zásadový paličák.

Jen co ho tenkrát pustili z vězení, dal za Jihlavu proti Košicím tři góly během minuty. Byli lidé, kteří ho hned plácali po ramenou, jaký je pašák. A byli i lidé, kteří mu cejch velké chyby nezapomněli.

Nikdy.

Kteří z nich byli blíže pravdě?

Jan Suchý zemřel 24. srpna 2021, nedlouho před sedmasedmdesátými narozeninami. A jedno je jisté – byl to chlap, který neuhýbal. Ani před pohledem druhých, ani před střelami soupeřů, ani před důsledky vlastních chyb.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Robotí olympiáda odstartovala. Excelují v rychlosti, záběry neohrabanosti ale budí posměch