Bolest v rodině slavné hvězdy. Pinochetův režim mučil v lágrech příbuzné volejbalové šampionky

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Rodina beachvolejbalistky prchla před Pinochetovou diktaturou

  • Příbuzní šampionky byli mučeni v chilských lágrech

  • Otec napsal o životě v Pinochetově zemi knihu

  • Má si vyčítat, že v Chile zůstal příliš dlouho?

Více

Jednou z lahůdek, které při svém rozjezdu nabízí divákům nová televizní stanice Prima sport, je prestižní montrealský turnaj Beach Pro Tour v plážovém volejbale. Největší favoritkou ženského pavouka je Kanaďanka Melissa Humana-Paredes, jejíž rodina utekla z rodného Chile kvůli Pinochetově diktatuře. Melissa se musela vyrovnat s velmi tíživými příběhy: několik jejích příbuzných bylo mučeno v lágrech, jiní trpěli zavřeni ve vězení, mnoho známých přišlo za strašných okolností o život.

Dlouho o tom vůbec nevěděla. Nikdo jí o těch hrůzách nic nevyprávěl. Až když byla dospělá, otec ji vyzval, aby si sedla a poslouchala.

A bylo to hrozné.

Okatá Kanaďanka s chilskými kořeny Melissa Humana-Paredes se až jako slavná beachvolejbalistka dozvěděla, jak strašně bolavou minulost má za sebou její rodina.

„Příběhy, které jsem se dozvěděla, byly opravdu traumatické,“ přiznává pro CBC. „Rodiče se mě i mého bratra snažili před tím vším roky chránit. Netušili jsme, že si jako mladí prošli tak extrémními tragédiemi. Teď už vím, jak silní a odolní museli být. Jací jsou to bojovníci.“

Melissa se během své beachové kariéry stala mistryní světa (2019), dvě zlata brala i na Hrách Commonwealthu (2018, 2022), na olympiádě v Paříži 2024 skončila druhá. Teď je spolu s krajankou Brandie Wilkerson nasazenou jedničkami turnaje Beach Pro Tour v Montrealu, který od pátku vysílá nová televizní stanice Prima sport.

Beach Pro Tour, Montreal

 

Nová televizní stanice Prima sport vysílá přenosy z prestižního beach volejbalového turnaje v Montrealu, kterého se v mužské i ženské kategorii účastní elitní světové dvojice.

A fanoušci na tribunách jí budou držet palce nejen díky pasu s javorovým listem.

I proto, s jakými běsy z dalekého Chile se musela vyrovnat.

Odejděte, nebo vás zabijeme

Muselo to být opravdu zlé. Jejímu tatínkovi Hernánovi bylo dvacet, když 11. září 1973 převzal moc v Chile generál Augusto Pinochet. Režim diktátora s charakteristickým knírkem vydržel sedmnáct let, zanechal po sobě 3 200 mrtvých, desítky tisíc lidí si prošly vězněním či mučením, jiní zmizeli beze stopy. Až 200 tisíc Chilanů ze země raději odešlo.

„Pořád si ten úplný začátek pamatuji,“ napsal Melissin otec v knize Hraní pod namířenou zbraní. „Naši univerzitu obklopily tanky. Vojáci do amplionů hulákali, že pokud školu okamžitě neopustíme, buď nás zadrží, nebo zabijí.“

Nebyly to plané výhrůžky. Fotbalové stadiony se po krvavém puči měnily v koncentrační tábory, mnoho lidí bylo mučeno, zabíjeno. Brutální středověké metody státního aparátu poznali na vlastní kůži například i strýcové a další příbuzní Melissiny maminky Myriam.

„Nikdy se z toho fyzicky ani psychicky nezotavili,“ popisuje.

I Hernánův otec byl týdny vězněn, rodina o něm dlouho vůbec nic nevěděla. A protože se ulice i řeky plnily mrtvolami, bylo na místě čekat jen to nejhorší.

Kamaráda sebrali. A už ho nikdy neviděl

Hernán dodnes pochybuje, jestli se tenkrát zachoval správně. Naučil se v nové realitě žít, vyrostl z něj skvělý volejbalista, reprezentant své země. Bral to prý tak, že v mezinárodních kláních zastupuje všechny utlačované a ponižované krajany. Zároveň však hrál pod vlajkou, kterou se pyšnila Pinochetova hrůzovláda.

Má si to s odstupem vyčítat?

V Chile navíc zůstal i poté, co do Kanady roku 1975 emigroval jeho otec, který za hranice utekl bezprostředně po propuštění z lágru. Hernán místo toho raději dostudoval univerzitu, soustředil se na volejbal.

„Byl jsem mladý a naivní,“ vysvětluje. „Žili jsme tam jak ve vlčí tlamě. Měl jsem ale dojem, že když nikam neuteču, můžu v Chile pomoci obnovit demokracii. Vím, dnes to zní hrozně idealisticky a nerealisticky.“

Proti režimu vojenské junty se odvažoval dělat malé osobní vzpoury, které nebyly bez rizika. Při týmovém focení nároďáku se odmítal dívat do fotoaparátu, před zápasy demonstrativně nezpíval státní hymnu. Že o nic nešlo? Podobné revolty dělal i jeho kamarád, chilský cyklistický šampion Sergio Tormen Mendez, kterého tajná policie sebrala roku 1974. A nikdo už ho pak nikdy neviděl.

Mohlo ostatně dojít i na Hernána. Jednoho dne mu vyděšený přítel svěřil, že jeho jméno zahlédl v seznamech nepřátel Pinochetovy státní policie. Proslulý volejbalista se proto v roce 1980 též odhodlal k emigraci – odešel za otcem a dalšími členy rodiny do Kanady, kde brzy našel druhý domov.

„Celé to zní jak nějaký praštěný film. Jenže tak to tehdy skutečně fungovalo,“ říká s mnohaletým odstupem Melissa. „Každý, kdo vyjádřil sebemenší nesouhlas s Pinochetovým režimem, na to mohl strašlivě doplatit.“

Na hřišti na ně pořád myslím

Hernán se v Kanadě stal úspěšným volejbalovým koučem. Na olympiádě v Atlantě 1996 pomohl páru John Child, Mark Heese k bronzu, později se stal i prvním trenérem své dcery. Od jejích osmnácti ji už sice vedl někdo jiný, přesto pro Melissu zůstal velkou inspirací. Stejně jako maminka Myriam.

„Vím, že oběma strašně moc dlužím,“ připouští 33letá hnědovláska. „Jakmile stojím na kurtu, často na ně myslím. Hraju i za ně. Jsem nesmírně vděčná za to, co všechno pro mě obětovali. Jak náročné boje dokázali ve svých životech vybojovat, abych mohla být tam, kde právě jsem. Přestože si prošli tak těžkými chvílemi, stále si zachovali radost ze života, mají v sobě mnoho lásky a vděčnosti za to, že v Kanadě mohli začít nový život.“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Podmořská zrůda v Putinových rukou, píší média. Rusko zkouší novou ponorku a mluví o tsunami