Nerozumím slovu vlastnit, rakev nemá kapsy, říká Constantin Kinský. S chotí Marií vyznávají udržitelnost a tvořivost
Rodinný byznys je vždycky výzva. Někdy ovšem nestačí jen takzvaný „podnikatelský čich“ a pevné vzájemné vazby, někdy je třeba změnit celý svůj život. Přestěhovat se do jiné země a postupně poznávat nejen její jazyk, ale i kulturu, zvyky a charakter. A to všechno kvůli správě odkazu, jenž v ní po sobě zanechaly generace předků. A právě takový je příběh manželů Kinských, za nimiž jsme při natáčení nejnovější epizody pořadu CNN Family Business Week vyrazili na zámek ve Žďáru nad Sázavou.
Jsou členy starého šlechtického rodu: hrabě Constantin a hraběnka Marie Kinští. Na pomyslné pozlátko, jež s sebou tituly nesou, si ovšem nepotrpí ani jeden z nich. Pravdou je, že když se v druhé polovině devadesátých let rozhodovali, zda převzít správu rodinného majetku v Česku a přesunout se na rodinný zámek ve Žďáru nad Sázavou, což znamenalo opustit rodnou Francii i celé své dosavadní životy, představa pukrlat a všeho, co souvisí se šlechtickou etiketou, je spíš odrazovala, jak v nejnovější epizodě seriálu o rodinných firmách vzpomíná Marie Kinsky. „Nebylo to snadné rozhodnutí, protože šlechta má svoji image, do které já ani manžel nezapadáme. A představa, že opustím život profesionální tanečnice v Paříži a budu žít jakousi legendu, to je úplně jiná zodpovědnost. Bylo to pro mě neznámé a vůbec se mi do toho nechtělo.“
Na rozdíl od manžela, jehož předci jsou s Českou republikou spjati, k naší zemi neměla žádnou vazbu. Studovala historii a tanec na světově vyhlášené Sorbonně a chtěla být umělkyní, jak dále vypráví v pořadu CNN Family Business Week:
Nakonec jsem pochopila, že mohu zapomenout na všechny pohádky kolem paní hraběnky, které se mi zdály být šílené, a že mohu zažít transformaci, a umění není nic jiného než transformace, a že mohu měnit staré dědictví v něco kreativního a akčního pro společnost. A tak jsem do toho šla.
Čtěte také
„Když jsme se rozhodli přestěhovat, nebylo to pro mě snadné, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Pro manželku to ovšem bylo něco jiného. Já tady mám kořeny, ona je z Francie. A jsem vděčný, že se do toho se mnou pustila,“ říká Constantin Kinský a dodává: „Člověk se cítí doma tam, kde má jeho život smysl, kde může zanechat svoji stopu. A spolupráce na udržitelnosti — zacházení s přírodou, hospodaření s vodou — spolu s podporou tvořivosti dětí, umělců i firem nám dává smysl a propojuje nás tady s tím místem.“
Dědictví jako závazek budoucím generacím
Oba manželé se shodují v pohledu, s jakým přistupují k odkazu předchozích generací i k dědictví samotnému. „Na minulost nekoukáme nostalgicky, ale jako na inspiraci,“ má jasno Constantin Kinský s tím, že minulost je podle něj pramenem budoucnosti:
Naše odpovědnost není vůči tomu, co bylo, ale vůči dalším generacím.
„Naším posláním je vzbuzovat v lidech kreativitu, a tak společně vytvořit budoucnost a vše nezbytné pro společnost,“ doplňuje jeho choť s tím, že místo nostalgie směřují spíš k budoucnosti.
A podobně nekonvenční mají i vztah k majetku. Ten spravují s maximální péčí, uvědomují si však hranici mezi péčí a lpěním. „Říká se, že rakev nemá kapsy. Jednou zemřu a nebudu nic mít. Nerozumím slovu ‚vlastnit‘. Co naopak vím, je, že velmi často je to naopak, majetek vlastní nás a řídí nám životy. My se snažíme o vnitřní svobodu a vědomí, že vše je dar a nástroj a my s tím prostě pracujeme tak, aby to mělo smysl,“ vykládá Constantin Kinský a s humorem dodává: „Už několikrát nám bylo vše sebráno. A možná se to stane znovu. Už se na ten vyhazov těším.“
Jak se zástupci starého šlechtického rodu dodnes vypořádávají s následky komunistického režimu, který se na rodinném zámku výrazně podepsal? Proč si ne vždy byli vzájemnou oporou a proč by mladé generace měly mít v podnikání přednost? O všem bude řeč v nejnovějším díle pořadu CNN Family Business Week s Davidem Krajčíkem a manželi Kinskými.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: I CEO potřebuje dobrou radu. Ta nejzásadnější, jakou kdy dostal Jan Tománek od svého otce? „Neboj se.“