O psovi, který doufá, že lidi svým řevem vypudí z povrchu země

Proč mám místo psů úplné mimoně většinou svádím na předchozí majitele, mozkovou kapacitu zvířete, nebo stáří a senilitu. V případě Pizzlyho se ale fakt už nemám na co vymluvit, takže jsem došla k závěru, že z těch zvířat dělám dementy prostě já.

Mí přátelé Peregrina Acabo Czech alias Pizzlyho tolerují jako duševně chorého. Navzdory tomu, že je pes zná devět let a běžně se od nich nechává drbat, nezažili situaci, že by je přivítal. Pokaždé na ně začne ječet, jako by je chtěl rozcupovat na kousíčky. A je úplně jedno, že si třeba jen odskočili na záchod.

Vypadá to děsivě. Pizzly se totiž hodně podobá na svého jmenovce – křížence polárního medvěda a grizzlyho. Když se jeho obrovitá tlama otevře a zařve někomu cizímu do obličeje… no, řekněme, že mu padly za oběť už víc než jedny spodky. Každý alespoň uskočí, anebo rovnou zdrhne. A tohle přesně Pizzly chce: On se totiž lidí k smrti bojí.

Jako štěně ječel úplně na všechny. Kolem druhého roku se ale frekvence řevu začala snižovat a já doufala, že Pizzly dostal rozum. Což dostal. Až moc. Usoudil, že je zbytečné si neustále rvát plíce. Takže si vytyčil klíčová slova „čau“, „ahoj“, „dobrý den“ a „hezký pejsek“, a řve, až když je zaslechne. Díky tomu, že poslední dobou občas jezdíme vlakem, se startovací výrazy rozšířily ještě o „jízdenky prosím“. Jo a taky ječí, pokud na něj někdo kouká dýl než tři vteřiny.

Marně vysvětluji, že neublíží mouše. Kousnout odmítá i figuranta na cvičáku, našeho králíka (ten ho naopak kouše pořád) a dokonce i Vepřenu, který bych já osobně už dávno uhryzla hlavu, být na jeho místě. Zbytek světa ho prostě má za krvelačnou bestii… anebo totálního mentála. Jediná výhoda je, že dobře odpuzuje zloděje. Jakmile by vešli dovnitř, pes by sice okamžitě zdrhnul pod postel, ale vyzkoušet to se ještě nikdo neodhodlal.

Navzdory tomu, že se rád chová jako dement, má Pizzly ještě jednu zajímavou zálibu. Vynáší na balkon různé předměty a bombarduje jimi procházející lidi. V momentě, kdy si munici začal na balkoně skladovat, aby pořád nemusel běhat dovnitř, jsem usoudila, že je čas se přestěhovat.

Takovou nenávist jako Pizzly k lidem cítilo jen jediné moje zvíře: Králík Valentýn, o kterém je knížka Kdy má králík bobky, každého návštěvníka mého pokoje už mezi dveřmi hryznul do palce u nohy. Ale Pizzly je prostě o několik desítek kilogramů těžší kalibr.

Tagy: