Není malých psů, jen malého sebevědomí. A to Ferdinandův případ rozhodně nebyl. Zdroj: Klára Mayerová
Jsem velkou zastánkyní adopce z útulků a všichni kolem mě si odtamtud vždy přivezli normální, úžasné, dokonalé psí parťáky. Samozřejmě, my jsme si jako obvykle domů dotáhli naprostý nesmysl: Ferdinanda.
Jako jediný pes z celé útulkové smečky vůbec neštěkal, způsobně seděl, lísal se a předstíral, že je nejhodnější pejsek na světě. Okamžitě po příjezdu domů začal ječet a nepřestal dalších osm let, než ho z toho definitivně kleplo. Očůral několik domácích rostlin tak, že uschly, pokousal všechny členy rodiny minimálně třikrát a ob týden se válel ve chcíplém šnekovi. Pouze ovoněn tímto parfémem se chtěl mazlit, jinak ne, protože absolutně nesnášel, když se na něj sahalo. Měli jsme ho moc rádi.
Ferdinand trpěl vzácnou mentální poruchou. Myslel si o sobě, že je rotvajler. Tato utkvělá představa mu mírně komplikovala život. Na ostatní rotvajlery se vrhal zcela beze strachu, odhodlaný prokázat svou dominanci. Kvůli tomu jsme trávili poměrně dost času u veterináře, Ferdinanda zmínění rotvajleři několikrát ošklivě pokousali a jeden ho dokonce už způli pozřel, než jsme mu ho vypáčili z tlamy.
Sousedé si nás dodnes pamatují, protože Ferdinandův úhlavní nepřítel, rotvajler Artur, bydlel ve stejném domě, jako my. A kdykoli šel jeden po ulici pod barákem, druhý se ho snažil pomočit z balkonu.
Cirkus jménem "veverka na stromě". Zdroj: Klára Mayerová
Občas nám počůraných sousedů bylo líto a tak jsme Ferdinanda odvezli na víkend k babičce, aby si mohli dát alespoň sušit prádlo. Ferdinand byl nadšený. Když tam byl poprvé, objevil na bříze veverku, a od té doby na ni štěkal. Nevadilo mu, že tam veverka už není, že pravděpodobně už dávno chcípla stářím. Prostě si v pátek večer sednul pod strom a začal řvát, a v neděli odpoledne jsme ho odtamtud odtáhli.
Jinak měl Ferdinand ještě další zajímavé záliby – uměl se vyvléknout z jakéhokoli obojku, čehož hojně využíval a zdrhal. Ne za fenkami. Do hospody. Ale pozor, pouze a jedině do putyk čtvrté cenové kategorie. Jakmile mělo restaurační zařízení alespoň jednu hvězdičku, bylo v něm skrze cigaretový kouř vidět a čepovalo se tam do čistých půllitrů, nevkročil tam. Extrakce psa z těchto zařízení pro mě byla zřejmě největším utrpením.
Zajímavé je, že moje rodina na něj nikdy nedala dopustit - samozřejmě s pár výjimkami. Bráchu kousnul do zadku, mámě nablil do bačkor a pak je uklidil do botníku, tátovi ukradl jelito přímo zpod vidličky… a tak podobně. Byl to zkrátka dokonalý antihrdina. Stejně jako Servác z knížky Kdy má králík bobky? …ale to už je jiný příběh.
Ferdinand bobky nikdy neměl. Ale co takový králík? Zdroj: Klára Mayerová
