Wehrmacht nácvik s pancéřovou pěstí (autor: Gerhard Gronefeld, Bundesarchiv, Bild 101I-710-0371-20) Zdroj: CC BY-SA 3.0
Pancéřová pěst byla zásadní „těžkou“ zbraní pražských povstalců. Nebýt jí, Pražské povstání by mohlo mít jiný průběh.
Při zoufalé obraně Berlína nechal Adolf Hitler rozdat pancéřové pěsti i dětem. Obsluha totiž byla natolik nenáročná a účinek natolik spolehlivý, že „panzerfaust“ mohl zcela zvrátit výsledky pouličních bitev. Jak ukazují dobové záběry, byla zejména u Volkssturmu, Hitlerovy domobrany, zbraň velmi oblíbená. Toho si byli vědomi i pražští povstalci, jimž pancéřové pěsti pomohly udržet barikády a ne-li přímo zastavit, tak rozhodně zbrzdit postup německých jednotek. Ironií osudu je, že to byly právě ukořistěné německé zbraně, které Němcům postup komplikovaly.
Co je panzerfaust?
Z rukou odpalovaná kumulativní střela sloužící zejména v boji proti pancéřovaným cílům byla jednoúčelová, byť nesmírně efektivní záležitost. Výmetnou rouru si střelec dal buď do podpaží nebo na rameno a odpálený granát po nárazu na cíl propálil ocel. Žhavé plyny, tlak a kousky rozpáleného kovu následně zlikvidovaly posádku. Let granátu stabilizovala ocelová křidélka, která se rozvinula okamžitě po odpalu. Podobný princip funguje u moderních protitankových střel dodnes.
První typy neměly příliš velký dostřel, zhruba 30 metrů. Ty modernější, které se vyráběly ke konci války a byly k dispozici i Pražanům, měly efektivní dostřel až 150 metrů. Nicméně v pouličním boji, a to byl i případ Pražského povstání, se na tak velkou vzdálenost střílelo jen výjimečně, protože se zvětšující se vzdáleností se zmenšovala přesnost zásahu.
Pancéřová pěst Zdroj: CC BY-SA 3.0
Jednoduchá a efektivní
Pancéřová pěst, která se díky jednoduchosti obsluhy stala pro tanky a obrněná vozidla skutečnou hrozbou, vznikla a následně byla ve válečných letech modernizována ve firmě Hugo Schneider Aktiengesellschaft Metallwarenfabrik. První verze obsahovala kumulativní granát ráže 100 mm s náloží 400 gramů trhaviny. Následně byla výmetná trubice prodloužena a zvětšila se i váha trhaviny, což mělo vliv na průbojnost. Pro němčiny neznalé bojovníky bylo výhodou, že na hlavicích byly nalepeny obrázky s instruktáží, jak zbraň správně použít. Při opravdu nevhodné manipulaci mohla být pancéřová pěst nebezpečná i pro střelce. Pokud při odpalu stál těsně u zdi, mohly ho odražené žhavé plyny ošklivě popálit. František Navara se v bojích u železniční trati u Všetat s největší pravděpodobností usmrtil tak, že si výmetnou trubci při výstřelu na projíždějící cíl opřel přímo o tělo.
Z průběhu Pražského povstání se zachovala řada záznamů o střelbě z pancéřových pěstí. Štábní strážmistr Alois Prášil jimi 7. května zlikvidoval dva německé tanky a Archiv hlavního města Prahy zmiňuje hořovického partyzána Františka Nádvorníka, který 7. května ve 13 hodin zasáhl pancéřovou pěstí u vjezdu z Pařížské ulice na Staroměstské náměstí další německý tank, jehož prchající posádku hořovičtí partyzáni postříleli.
Němá barikáda
Zničení německého tanku na Trojském mostě ve filmu Němá barikáda má svou skutečnou předlohu. Jeho strůjcem byl Čeněk Tetauer, kterému v té době bylo pouhých 22 let. Je nutno odpustit filmařům uměleckou licenci, protože se ve skutečnosti nejednalo o tank, ale o samohybné dělo, jež se od tanku liší mimo jiné tím, že nemá točnou věž. Je to tedy skutečně jakési dělo na podvozku. Krátkou epizodu měla pancéřová pěst ve filmu Obecná škola, kde ji odpaloval Zdeněk Svěrák.
Panzerfaust byl předstupněm současných protitankových zbraní a v případě Pražského povstání se stal jedním z jeho symbolů. Na dně Vltavy možná ještě nějaké leží, zatím poslední pancéřovka z něj byla v Praze vylovena v listopadu 2000.
