Zajatí příslušníci jednotek SS. Cesta k západním Spojencům byla jejich jedinou šancí na přežití.
K poslední velké bitvě druhé světové války v Evropě došlo mezi 8. a 12. květnem 1945 v prostoru mezi Příbramí a Milínem u Slivic. Ještě čtyři dny po podpisu bezpodmínečné kapitulace se zde jednotky SS a německého wehrmachtu bránily partyzánům, oddílům místních Revolučních gard a postupující Rudé armádě.
Konec války byl pro obyvatele Protektorátu Čechy a Morava jižně od Prahy více než tragický. Po strakonické silnici (dnes silnice 1. třídy číslo 4) se směrem na jih snažily proniknout početné oddíly SS včetně zbytků tří elitních divizí, například divize Das Reich nebo 20. granátnické divize složené z Estonců.
K nim se připojili frekventanti škol a výcvikových zařízení SS ze středních Čech, části pravidelné německé armády (wehrmacht), příslušníci pražského gestapa, úředníci okupační správy i němečtí civilisté. Souvislý proud vozidel i pěších postupující po strakonické silnici se ale brzy dostal do svízelné situace.
Americké jednotky rozmístěné na demarkační linii mezi Lnářemi, Sedlicemi, Novou Hospodou a Podolským mostem přestaly o půlnoci z 8. na 9. května přijímat německé zajatce a hranici mezi americkým a sovětským sektorem uzavřely. Silnice se zahltila a dál nešlo postupovat. Ustupující Němci zůstali uvězněni v prostoru mezi Milínem a Příbramí a začali se připravovat k boji.
Poslední obranná linie
Velitelem německého uskupení o síle přinejmenším sedmi tisíc mužů byl SS-gruppenführer generál Carl Friedrich von Pückler-Burghauss, který velel jednotkám SS v celém Protektorátu. Ten začal po prvních útocích partyzánů a místních dobrovolníků poblíž vesnice Slivice organizovat obranu ve třech liniích. Němci mohli použít protitanková děla, samohybná děla i tanky včetně několika kusů obývaných Tigerů I (PzKpfw VI). Linie byly vyztuženy zákopy a osazeny množstvím těžkých kulometů MG-42. Scéna pro poslední bitvu druhé světové války v Evropě byla připravena.
Součástí posledního odporu Němců v Čechách byly i obávané těžké tanky Tiger I Zdroj: Bundesarchiv
Součástí posledního odporu Němců v Čechách byly i obávané těžké tanky Tiger I Zdroj: Bundesarchiv
Jako první se Němce pokusily zastavit oddíly českých a sovětských partyzánů, především z brigády Smrt fašismu doplněné o narychlo vyzbrojené místní dobrovolníky a také příslušníky nově formovaných Revolučních gard. Proti tisícům dobře vyzbrojených Němců ale neměli šanci. Došlo k ostrým bojům, které si vyžádaly desítky mrtvých a raněných.
Souběžně se Němci dopouštěli násilností vůči obyvatelům okolních vesnic. Jsou zaznamenány případy fanatického vraždění civilistů nebo zákeřných poprav vyjednavačů. Do bojů s Němci se postupně zapojovali i Vlasovci z Ruské osvobozenecké armády, kteří se po průchodu Prahou snažili stůj co stůj dostat do amerického zajetí.
Němci se sice opevnili v sovětské okupační zóně, ale po Rudé armádě zde nejméně dva dny nebylo ani stopy. První oddíly Koněvova 1. ukrajinského frontu dorazily do 65 kilometrů vzdálené Prahy teprve 9. května a jejich hlavním úkolem bylo dostihnout a zajmout ustupující Vlasovce.
Souběžně s I. S. Koněvem se do prostoru bývalé německé skupiny armád Střed postupně dostaly ještě dva ukrajinské fronty – Druhý, vedený maršálem R. J. Malinovským a Čtvrtý, pod velením maršála A. I. Jeremenka. Byl nejvyšší čas – Pückler-Burghaussovi vyjednávači se vytrvale snažili s Američany kontaktovat a domluvit podmínky kapitulace do jejich rukou. A na obranné linii Němců neustále probíhaly tvrdé boje s partyzány i Vlasovci.
Generál Vlasov a příslušníci jeho Ruské osvobozenecké armády Zdroj: Bundesarchiv Bild 183-N0301-503
Generál Vlasov a příslušníci jeho Ruské osvobozenecké armády Zdroj: Bundesarchiv Bild 183-N0301-503
Sověti přicházejí
Teprve pozdě odpoledne 11. května dorazily sovětské jednotky, které zahájily útok těžkým dělostřeleckým přepadem. Použily k tomu i oddíl raketometů BM-13 „Kaťuša“. Od Příbrami a Dobříše postupovali vojáci 2. ukrajinského frontu z 9. gardového tankového sboru generála M. V. Volkova a 2. gardového mechanizovaného sboru generála K. V. Sviridova.
Z východu od Kamýku nad Vltavou a Radětic útočil 25. gardový střelecký sbor 7. gardové armády generála M. S. Šumilova, a od jihu po pravém křídle americké 4. tankové divize postupovaly jednotky 38. gardového střeleckého sboru 9. gardové armády. Ve směru od Obor a Dolních Hbit pronikali vojáci od 4. ukrajinského frontu. Z Rožmitálska se do prostoru bojů dostal i 25. tankový sbor generála A. J. Fominycha, který se však zaměřil na jednotky Vlasovovy armády a do bojů s Němci vlastně nezasáhl.
Sebevražda velitele SS
Tvrdé boje trvaly několik hodin, Němci odrazili několik útočných vln a až zásah 2. gardového mechanizovaného sboru a 9. tankového sboru německý odpor zlomil. Pückler-Burghauss se stále, a to až do nočních hodin, domníval, že Američané jej nechají ustoupit do své zóny, ovšem mýlil se. Proto kolem půl druhé ráno 12. května podepsal v Čimelicích kapitulaci. Ovšem po několika desítkách minut se v rakovické části Čimelic u domku číslo popisné 99 zastřelil, když jej Američané odmítli i s jeho rodinou vzít do zajetí. Za sovětskou stranu kapitulační akt podepsal velitel 104. gardové střelecké divize, generál Sergej Serjogin a za Američany náčelník štábu 4. tankové divize, plukovník Dan Allison.
Ovšem i potom se někteří příslušníci SS odmítali vzdát, a tak poslední výstřely druhé světové války v Evropě zazněly kolem třetí hodiny ranní onoho 12. května 1945. Celkem padlo do zajetí na 6 000 německých vojáků a příslušníků SS, v boji jich bylo zabito asi tisíc. Na sovětské straně padlo asi 2 300 vojáků a Američané měli 1 120 padlých. O osudu oněch 6 000 německých zajatců se nic neví. Byli nejspíše dopraveni do sovětských zajateckých táborů, kde většina z nich zemřela, neboť z desítek tisíc německých zajatců se jich ze Sovětského svazu do Německa v 50. letech vrátila jen hrstka.
