Když Ježíška měnili na Dědu Mráze. Ze snah Zápotockého zbyly jen rozpačité vzpomínky

Hned po únorovém puči z roku 1948 začala vládnoucí komunistická garnitura v čele s Klementem Gottwaldem s cílevědomou přestavbou československé společnosti po sovětském vzoru. Kromě všeobecně známého znárodňování a združstevňování soukromého majetku bylo zapotřebí ovládnout také duchovní ovzduší. Se zglajchšaltováním kulturní tvorby se ještě soudruzi poprat uměli, vymýcení hluboké křesťanské tradice už ale bylo mnohem obtížnější. I když rozhodně nelze říct, že by se komunisté nesnažili.

Rozhlasový projev Antonína Zápotockého z roku 1952

Pryč s agenty Vatikánu

Římskokatlolická církev byla nezávislou institucí nepodléhající státní moci, nýbrž papeži dlícímu ve Vatikánu, tedy daleko za tzv. železnou oponou. To bolševikům samozřejmě nemohlo vyhovovat tím spíš, že církevní obřady a pravidelná kázání v kostelech byly hojně navštěvovány širokými masami.

Po marné snaze připoutat si církev po dobrém rozpoutala komunistická moc vůči duchovenstvu neskrývaný teror. Jeho nejznámější obětí je farář Josef Toufar, který doplatil na údajný pohyb křížku na oltáři během vánoční mše v jeho kostele v Číhošti na Českomoravské vysočině. Při vyšetřování tohoto tzv. Čihošťského zázraku byl Toufar estébákem Ladislavem Máchou doslova ubit k smrti. Stalo se tak 25. února 1950, na druhé výročí převzetí moci komunisty.

Agrese režimu vůči církvi gradovala v dubnu téhož roku zavřením klášterů a vyhnáním duchovních do internačních táborů zřízených v některých zrušených klášterech, jako například v Želivě. V mysli lidí ale tradiční hodnoty a zejména slavení oblíbených svátků, jakými byly Velikonoce a především Vánoce, stále přetrvávaly. Proto se předseda vlády a pozdější druhý dělnický prezident (po Gottwaldovi) Antonín Zápotocký pokusil o Vánocích 1952 ještě jednou ideologicky zapůsobit v projevu určeném především dětem.

Na pozadí politických procesů

Antonín Zápotocký byl coby dlouholetý odborářský vůdce zdatným lidovým řečníkem a neskrýval ani umělecké ambice, jejichž nejznámějším ztělesněním je román Rudá záře nad Kladnem. Nemalou dávku tvůrčí invence Zápotocký vtělil i do známého rozhlasového projevu, který měl lidem objasnit, že Děda Mráz bude lepším patronem Vánoc než tradiční Ježíšek. Tento projev proslovil v jednom z vůbec nejtemnějších údobích našich dějin uprostřed běsnění politických procesů a pár dnů po popravě bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského.

Vyrostl a vzal si pořádný kabát

„Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny,“ zahájil Zápotocký svoji řeč. Hned vzápětí zaútočil na hlavní postavu Vánoc: „Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti?,“ ptal se posluchačů.

A šel rovnou k věci: „Doby se ale změnily. Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. Nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich děti.“

Zápotocký ale našel i paralely: „Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy – nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.“

Aby bylo všem jasno, oč běží, nezapomněl československý premiér na závěr zmínit ani komunistická božstva: „Do Vánoc splníme závazky Stalinovi. Proto dnes k radostnému vánočnímu svátku slibme našemu osvoboditeli, příteli a učiteli soudruhu Stalinovi, slibme našemu prezidentu soudruhu Gottwaldovi všichni my, velcí i malí, že se budeme starat každý ze všech svých sil, abychom své pracovní schopnosti ve školách, závodech i kancelářích a na každém pracovním místě rozvíjeli tak, aby úkoly vytýčené pro poslední rok Gottwaldovy pětiletky byly do příštích Vánoc na všech pracovištích splněny.“

Zneužitý symbol

I přes masivní propagandu většina společnosti postavu Dědy Mráze za svou nikdy nepřijala. „Lidé doma dál slavili Mikuláše a Ježíška a na přelomu 50. a 60. let se už objevují spíš kritiky a parodie na Dědu Mráze než snaha o jeho větší popularizaci," upozorňuje historik Petr Koura.

Sám Děda Mráz byl v tom všem přitom dost nevinně. Ve slovanské mytologii představuje období zimy nebo kováře. Jeho bratrem je bůh Vichr. U východních Slovanů a tedy zejména Rusů jde o starce, který jezdí na saních se spřežením bílých koní a přináší zimní počasí. O pravoslavných Vánocích se mu proto obětovala kaše nebo kyselo. Původně však byl krutým a zlým pohanským bohem, Velkým Starcem Severu, vládcem ledového chladu a sněhové bouře, která mrazí.

Tato bytost později změnila svůj charakter a stal se z ní novoroční Děda Mráz, který nosí dárky. Nikdy však nešlo o postavu církevních tradic. Koncem 30. let 20. století se Stalinovo vedení SSSR snažilo postavou Dědy Mráze nahradit Ježíška a vánoční oslavy přesunout na Nový rok tak jako po roce 1948 českoslovenští komunisté.