Před 70 lety oběsili Slánského: Marně mlátil hlavou o topení, jeho popelem posypali silnici

„Mám, co jsem si zasloužil,“ řekl bezprostředně před svým oběšením nad ránem 3. 12. 1952 Rudolf Slánský. Těžko říct, zda se za touto větou skrývalo smíření s výsledkem obludného politického procesu, ve kterém byl obviněn z vymyšlené velezrady, špionáže, sabotáže a prozrazení vojenského tajemství, nebo šlo o sebereflexi vzhledem ke skutečným zločinům spáchaných ve jménu diktatury proletariátu po únoru 1948.

Revoluce požírá své děti

Předlohou pro československé politické procesy z přelomu 40. a 50. let minulého století se staly podobné procesy v SSSR, které se odehrály už ve druhé polovině 30. let. Sovětský diktátor J. V. Stalin tehdy jako záminku pro jejich zahájení využil zavraždění Sergeje Kirova, 1. tajemníka leningradského oblastního výboru Všesvazové komunistické strany. Vražda měla být dle Stalinovy propagandy dílem rozsáhlého spiknutí, jehož cílem bylo svržení režimu. Nebyla to pravda. Kirova nechal podle všeho zavraždit sám Stalin, následného běsnění politických čistek ale využil, aby se zbavil konkurentů ve vlastní politické straně.

Také českoslovenští komunisté se po zúčtování se skutečnými polickými oponenty reprezentovaným hlavně procesem s Miladou Horákovou i teoretickou možností odporu v armádě, kdy za domnělou špionáž zavraždili generála Heliodora Píku, zaměřili na hledání zrádce přímo ve svých řadách.

Preventivní opatření

Proces se Slánským nebyl v žádném případě izolovaným jevem ani ve východoevropském prostoru. Podobně obludná „divadelní představení“, v nichž obvinění i soudci odříkávali předem naučené role, se v poválečném období odehrály i v dalších státech, ve kterých převzali moc komunisté a byly bezprostřední reakcí na roztržku SSSR s Titovou Jugoslávií. Ta se brzy dokázala vymanit z vlivu Moskvy. Procesy sloužily jako varování všem sovětským satelitům, jimž chtěl Stalin zastrašit další komunistické státy, a odradit je tak od jakýchkoli úvah následovat Titovu Jugoslávii.

V Bulharsku byl už v roce 1949 odsouzen k smrti bývalý tajemník tamní komunistické strany Trajčo Kostov, v Maďarsku byl zase za zločince označen ministr zahraničí László Rajk, který byl souzen jako titoista, zrádce a špión. Rajk byl nakonec odsouzený spolu s dalšími dvěma lidmi k trestu smrti a popraven. Od Rajka už vedla linka do Československa. Odsouzení v tomto procesu totiž prý měli mít kontakty s československými komunisty. Dá se tedy říct, že proces s Rudolfem Slánským v mezinárodním měřítku do značné míry navazoval na onen maďarský.

„K bezprostředním příčinám procesů  patřilo zhoršení vztahů uvnitř antihitlerovské koalice, spor o poválečné uspořádání v Německu, Marshallův plán, počínající rozpad koloniální soustavy, roztržka Titovy Jugoslávie se Stalinem a Sovětským svazem i počínající ekonomická a sociální krize v zemi,“ popisuje všudypřítomné hledání třídního nepřítele a sabotéra cesty k lepším zítřkům historik Jan Kalous.

Nelidské zacházení

Slánský byl zatčen v listopadu 1951 po návštěvě recepce u předsedy vlády a budoucího prezidenta Antonína Zápotockého. Bezprostředním důvodem k zatčení byl tzv. „dopis Velkému metaři“ neznámého původu, zachycený státní bezpečností. Adresátem dopisu, který onomu „Velkému metaři“ nabízel emigraci na Západ, měl být podle sovětských poradců StB právě Slánský. Po jistém váhání dal ve strachu o vlastní život souhlas k zatčení Slánského jeho dávný přítel, prezident a předseda KSČ Klement Gottwald.

„Byl jsem zatčen několikrát za první republiky, pak ve Francii za okupace, poznal jsem výslechy protiteroristické brigády v Paříži a prožil koncentrák v Mauthausenu, ale to vše bylo dětskou hrou proti organizovanému nedostatku spánku, tomu pekelnému mučidlu, které člověku odnímá možnost myšlení a dělá z něho zvíře ovládané pudem sebezáchovy. Nemluvě o tom, že i ostatní fyzické i duševní mučení je tu dovedeno k dokonalosti. Například nepřetržitá chůze nebo nekonečné opakování téhož při výsleších trvajících v kuse desítky hodin,“ psal ve své známé knize „Doznání“ Artur London, jeden ze Slánského spoluobviněných, který měl však to štěstí, že byl odsouzen „jen“ na doživotí.

Právě těmito způsoby se obviněné ve vyšetřovací vazbě trvající v případě Slánského déle než rok orgány StB dařilo donutit k přiznání zločinů, které nikdy nespáchali a u soudu odříkat požadované absurdní floskule přesně podle připraveného scénáře. Obviněným bylo rovněž slibováno zaručení péče o rodinu po jejich odsouzení, shovívavost v rozsudku, apelovalo se také na dobrou službu straně. Rudolf Slánský dokázal vyšetřovatelům vzdorovat skoro půl roku a tento vzdor vyvrcholil pokusem o sebevraždu v květnu 1952. Vězeňskému lékaři se ale bývalého generálního tajemníka podařilo pro proces na poslední chvíli zachránit. O sebevraždu se neúspěšně pokusil ještě jednou, když hlavou narážel do topení. Ani tento pokus ale Slánskému nevyšel.

Obludné divadlo na Pankráci

Ve dnech 20. až 27. listopadu 1952 se proto ve velké soudní síni Státního soudu na Pankráci mohl rozběhnout největší vykonstruovaný proces v našich dějinách. Celkově bylo obžalováno v procesu 14 lidí, většinou vysoce postavených členů KSČ. Drtivá většina byla židovského původu, což bylo nedlouho po druhé světové válce a zločinech holocaustu zvláště podivuhodné.

Hlavním žalobcem v procesu byl neblaze proslulý prokutáror JUDr. Josef Urválek. „Občané, soudci, ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu,“ hřímal ve svém závěrečném slově Urválek.

Celkově bylo odsouzeno ke smrti oběšením 11 z celkových 14 obžalovaných. Slánského žádost o milost byla prezidentem Gottwaldem odmítnuta. Společně s ostatními odsouzenými byl popraven oběšením právě před sedmdesáti lety časně ráno na dvoře pankrácké věznice. Popravení byli zpopelněni v prosinci 1952 a jejich popel měl být vysypán na namrzlé silnici kdesi na Benešovsku. Dva policisté vezoucí v autě pytel s popelem prý žertovali, že ještě nejeli v osobním voze ve třinácti lidech.

Ironií osudu se Slánský stal obětí mašinérie, kterou sám výraznou měrou pomáhal vytvářet. Pomáhal rozpoutat komunistický teror, který stál tisíce nevinných lidí život a statisíce svobodu. Sám byl však odsouzen ze zcela absurdních důvodů.