Největší výsadková operace měla urychlit konec druhé světové války. Skončila debaklem Zdroj: Getty Images
Byla to ambiciózní operace, která měla urychlit konec druhé světové války. Po sérii úspěchů v Normandii už spojenečtí velitelé přemýšleli, jak co nejrychleji porazit třetí říši. Proto odstartovali největší výsadek ve vojenské historii, který měl v okupovaném Nizozemsku vytvořit koridory pro pozemní armádu až do Berlína. Tehdy ale Spojenci netušili, že hluboko za nepřátelskou linií odpočívají elitní německé oddíly. Nákladná operace Market Garden skončila pro Spojence velkým debaklem.
Od vylodění v Normandii na začátku června 1944 uplynulo pár měsíců. Spojencům se za tu dobu podařilo i přes těžký odpor osvobodit Francii a německá armáda ustupovala na všech frontách. Cesta do Berlína ale byla stále vzdálená a trnitá – překážkou bylo jednak opevněné obranné pásmo známé jako Siegfriedova linie, jednak řeka Rýn.
Spojenci se tak rozhodli pro ambiciózní a troufalý plán, jak ukončit druhou světovou válku ještě téhož roku – obejít německý systém pevností ze severu, přes nacisty obsazené Nizozemsko. Historicky největší výsadková operace s názvem „Market Garden“ tak odstartovala 17. září 1944. Na starost ji mělo britské armádní velení za úzké spolupráce s americkými, polskými, kanadskými a dalšími vojsky.
Samotný plán byl rozdělený do dvou rovin. V části „Market“ měli spojenečtí vojáci seskočit hluboko za nepřátelskou linií na nizozemském území. Výsadkáři dostali za úkol obsadit klíčové mosty, především ve městech Eindhoven, Nijmegen a Arnhem. Většina vojáků se dostala na zem padákem, někteří se svezli jednorázovými kluzáky společně s těžší výbavou, jako byly džípy nebo protitanková děla.
V části „Garden“ se počítalo s bleskovou spojeneckou ofenzivou, kdy se měly pozemní jednotky s podporou tanků prostřílet k obsazeným mostům a vytvořit na území Nizozemska koridor do srdce říše Adolfa Hitlera. Britská 1. výsadková divize měla seskočit u nejsevernějšího, a tedy nejzazšího cíle poblíž města Arnhem, zatímco americká 82. a 101. výsadková divize dostala na starost Eindhoven a Nijmegen.
Plán, který tlačil britský polní maršál Bernard Montgomery a podporoval tehdejší premiér Winston Churchill, ale počítal s tím, že byla Hitlerova armáda roztříštěná. Chybně se domnívali, že po bitvách v Normandii už nenarazí na silný odpor, opak se ale stal pravdou – v Nizozemsku se totiž kromě nacistické posádky nacházely zálohy ze západní fronty a především hned dvě elitní německé tankové divize, které byly na „odpočinku“ po svém nasazení na východní frontě.
Operace se zúčastnilo téměř 50 tisíc výsadkářů a pozemských pomocných oddílů (dvakrát více než ve Francii), okolo 5 000 různých vojenských letounů a 2 500 kluzáků. Do akce se zapojily také dvě československé stíhací perutě britského Královského vojenského letectva či nizozemští partyzáni. První dny proběhly pro některé spojenecké síly relativně úspěšně – seskoky byly mnohem přesnější než během invaze do Normandie a parašutistům se podařilo obsadit drtivou většinu menších mostů. Na ty hlavní cíle ale nedosáhli, což se v následujících dnech ukázalo jako osudné.
Opožděné obsazení klíčových mostů přes Rýn přihrálo německým silám dost času na to, aby se pustily do plánování rozsáhlé protiofenzivy. Třebaže se spojeneckým vojákům podařilo postupně obsadit Eindhoven i Nijmegen, odpor nacistických vojsk začal sílit. Výsadkáři byli ve velké nevýhodě – neměli po ruce dost silné protitankové zbraně ani dělostřeleckou nebo leteckou podporu, aby se mohli efektivně postavit obrněným divizím. To, co dokázali ukořistit, neměli v dostatečném množství.
Určitou roli zde sehrála i naivita a optimismus britského velitelství. Parašutisté měli dle původních plánů držet mosty jen krátkou dobu a nepočítalo se se scénářem, že by boje trvaly přes týden. Nedostatek informací o pohybu nepřátel, ztížená logistika a nedostatečná výbava proti německým tankům způsobily, že vojáci horko těžko drželi obranné pozice, navíc za cenu ztracených životů.
Opravdové peklo zažili například polští výsadkáři, kteří u Arnhemu skákali přímo do masakru. Poblíž mostu, kde ještě před nedávnem stály britské jednotky, se najednou proháněly německé tanky a transportéry. Nacisté přivítali Poláky silnou palbou ze země i ve vzduchu, kdy na ně nalétávaly stíhačky a trhaly je na kusy ještě dříve, než vojáci vůbec dopadli na zem.
Generálmajor Stanisław Sosabowski, který se bojů zúčastnil, ve svém dopise Montgomerymu popisoval bezbrannost transportních letounů, hořící vraky a beznaděj, kterou jeho vojáci prožívali pod těžkou palbou.
„Spojenecké stíhačky nikde nebyly, jen německé. Letadla, která dopravovala naše lidi do zkázy, mířila nosem k zemi,“ vzpomínal pak polský velitel, který nešetřil kritikou za zpackanou operaci. Britské velitelství toho ale zneužilo a Sosabowskiho označilo za jeden z důvodů neúspěchu, načež byl odvolán z funkce. Armádní představitelé včetně Montgomeryho se ke strategickému selhání a mrtvým nechtěli příliš hlásit.
Sosabowski ale nebyl jediný, kdo byl svědkem masakru. Americkému historikovi Corneliovi Ryanovi se podařilo získat paměti Rolanda Langtona, tehdy 23letého kapitána tankové roty, který měl podpořit polský výsadek ze země: „Na útok u Arnhemu jsme dostali 20 minut. Všechno bylo špatně, neměli jsme dostatek informací a nevěděli jsme, co bylo před námi,“ popisoval v knize Příliš vzdálený most, která se stala předlohou pro stejnojmenný film.
Cestou na pomoc parašutistům se jeho tankový oddíl dostal do střetu s německými těžkými děly, které louskaly jeden pancíř za druhým. Zde se jeho postup zastavil. „Kde jsou krucinál naše stíhačky? Proč tu jsou ty německé?“ svěřil se kdysi historikovi Ryanovi. Bez letecké podpory se Langton nemohl včas dostat k již obklíčeným výsadkářům, kteří zažívali krušné chvíle při obraně mostu.
Postupně se ke kritice plánování operace přidal i princ Bernhard Lippsko-Biesterfeldský, kterého překvapila tvrdohlavost britského velení. Ta podle něj vyústila ve špatnou logistiku, nedostatečné výzvědné operace a také nepřehledné a zranitelné kolony na nizozemském území.
Po několika dnech zuřivých bojů, během kterých padl zástup zkušených vojáků na obou stranách barikády, se Spojencům nepodařilo vytvořit obchvat přes Siegfriedovu linii a otevřít si tak brány do Německa. Největšímu tlaku čelily jednotky u Arnhemu – tamější most přes Rýn měly bránit 48 hodin, místo toho opětovaly palbu dobrých devět dní. Ani poté k nim nedorazily žádné spojenecké posily.
Zbytek především britských a polských vojáků se 26. září pokusil probít z Oosterbeeku zpět ke spojeneckým vojskům před Arnhemem. Poté všichni začali ustupovat zpět z nizozemského území. Ne všem se ale podařilo dostat z německého sevření. Z 1. britské výsadkové divize, která se bránila na tomto úseku, zbylo něco přes 2 000 vojáků z původních 10 tisíc. Valná část zemřela, případně byla zajata, a několik můžu je dodnes nezvěstných. Hitler naproti tomu přišel o až 8 000 lidí.
Operace Market Garden proto skončila obrovským debaklem. Podle zpravodajského náčelníka 1. výsadkového sboru majora Briana Urquharta vidina konce války jako vánočního dárku úplně zaslepila Montgomeryho štáb. Ve výsledku tak neúspěch Spojenců přinesl Hitlerovi sebevědomí, že válku může stále obrátit ve svůj prospěch.
Neslavná operace zanechala svůj otisk ve filmu, literatuře a popkultuře. Na stříbrném plátně přibližuje události u Arnhemu hvězdně obsazený snímek s názvem Příliš vzdálený most. Osudy americké 101. výsadkové divize sledovala jedna z epizod seriálu Bratrstvo neohrožených z dílny Stevena Spielberga a Toma Hankse. Počítačová hra Brothers in Arms: Hell’s Highway šla v podobných šlépějích, jen se více zaměřila na „pekelnou dálnici“ – klíčovou pozemní komunikaci, která byla na konci operace plná hořících spojeneckých vraků.
prima-cnn-news
prima-zeny
prima-zoom
prima-fresh
prima-cool
playboy
lajk
prima-living
