Příběhy českých veteránů wehrmachtu. Někteří došli k Moskvě, jiní sloužili pod Dönitzem
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Do německé armády muselo narukovat 12 tisíc mužů z Hlučínska v dnešním Slezsku.
Tři tisíce mužů z regionu v bojích zemřely či zmizely.
Jaké osudy pamětníků unikly databázi Paměť národa?
Den válečných veteránů je vzpomínkou i na vojáky z „nepřátelských“ armád.
Ve slezském Hlučínsku měla válečného veterána z Hitlerovy armády téměř každá rodina. Neměli na výběr. Narukovat museli. Připomeňme si v Den válečných veteránů několik osudů vojáků wehrmachtu, které v posledních 30 letech zaznamenal reportér Ivan Motýl. A jež jsou cenné i tím, že tyto pamětníky nestačila vyzpovídat Paměť národa, největší česká pamětnická databáze.
Duben roku 2000. Veteráni wehrmachtu z Hlučína si každou neděli po mši svaté v chrámu sv. Jana Křtitele dopřávali pár půllitrů piva a malou štamprli kořalky. A potkat se dali ve všech hospodách poblíž kostela, tu dubnovou neděli jsem je zpovídal v Hlučínském pivovaru. Kvapem jich ubývalo, ale pořád jich bylo dost na to, aby si hodinku před svátečním obědem mohli společně zavzpomínat na frontové zákopy. Pořád dokola, válka byla jejich největším životním zážitkem.
ČTĚTE TAKÉ: Rusko a Ukrajina se přiblížily míru, říká vyjednavač Kremlu. Američtí vyslanci míří za Putinem
Když na sklonku 1945 vedli Rusové v rámci Ostravské operace těžké boje o Hlučínsko, vstupní bránu k průmyslové Ostravě, upíral tehdy devatenáctiletý Walter Pchalek oči k nebi ve Flensburgu na německo-dánských hranicích. „Stál jsem tam v námořnické uniformě na stráži v kasárnách a pozoroval britská letadla řítící se s nákladem pum k Hamburku,“ vzpomínal Pchalek. Ve Flensburgu se tehdy psaly závěrečné kapitoly druhé světové války. Právě odtud po smrti Adolfa Hitlera řídil na počátku května zbytky německých armád velkoadmirál Dönitz. „Flensburgem procházely světové dějiny. Já se ale hlavně strachoval, jak to vypadá u nás doma v Bobrovníkách u Hlučína. Skončila už válka? Jsou tam Rusové?“ Odpovědi se hned tak nedočkal. Obávaný velkoadmirál Dönitz i jeho mladičký podřízený, námořník Walter Pchalek, v květnu 1945 skončili v britském zajetí. Domů na Hlučínsko se dostal až 17. ledna 1946.
Nejsou v databázi Paměti národa
Osudy československých veteránů z východní a západní fronty zpracovávaly po válce desítky či spíše stovky historiků. Čechoslováci bojující v německém wehrmachtu měli smůlu. Většinou zemřeli, než svůj příběh stačili někomu sdělit. A když v roce 2008 vznikla pamětnická databáze Paměť národa, zpočátku o veterány wehrmachtu také neměla zájem. Přednost měli poslední letci z britské RAF nebo vojáci Svobodovy armády.
„Nemám informace, že by v regionu ještě žil nějaký veterán wehrmachtu. Najde se tu jen několik posledních pamětníků, kteří museli nastoupit do polovojenské mládežnické organizace Hitlerjugend,“ říká pro CNN Prima NEWS historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska v Hlučíně. Ten poslední se jmenoval Josef Bialas a CNN Prima NEWS o něm několik let připravovala sběrný dokument, tragicky zemřel v roce 2025.
Čtěte také
Zpovídali jsme obě skupiny veteránů, které se vzájemně považovaly za „nepřátelské“. Německé vojáky, s nimiž Hitler rozpoutal peklo na zemi, ale i spojence, především legionáře armádního sboru, který vznikl v Sovětském svazu. Hrůzy druhé světové války totiž poznamenaly všechny vojáky stejně. A zážitky z fronty už po zbytek života nic silnějšího nevytlačilo, takže vzpomínali, vzpomínali a zase vzpomínali. V následujících řádcích připomínám tři příběhy veteránů z wehrmachtu z Hlučínska, které v Paměti národa nenajdete.
Proč museli Hlučíňáci do wehrmachtu
Proč měla téměř každá rodina na Hlučínsku, což je malé území mezi Opavou a Ostravou, severně od řeky Opavy až k polským hranicím, to je na odbornou studii, takže jen ve stručnosti. Historicky se obyvatelé Hlučínska hlásili k české řeči, ale když v roce 1742 tuhle část monarchie prohrála císařovna Marie Terezie ve válce s Pruskem, postupně se germanizovali. Hlučínsko zůstalo pod Berlínem plných 178 let (1742–1920), a i když se mezi první a druhou světovou válkou znova vtělilo do Československa, hned po Mnichovské konferenci v roce 1938 se opět vrátilo pod křídla německé orlice jako takzvaný Altreich.
Hitler totiž nepovažoval Hlučínsko za Sudety, nýbrž za historickou součást Německa, takže všechny obyvatele prohlásil za občany Třetí říše a muže poslal do války. Nebylo úniku a někteří vojáci došli až k Moskvě. „Na začátku prosince 1941 už naše divize, která měla 60 tisíc vojáků, stála 25 kilometrů před Moskvou,“ vyprávěl mi Karel Sládek ze Šilheřovic v roce 2012, to mu bylo 101 let.
Po skončení války však bylo na parlamentní půdě (v Národním shromáždění) hned v roce 1945 rozhodnuto, že Hlučíňáci jsou jen poněmčení Slované, které je nutno znova poslovanštit. Několik tisíc veteránů wehrmachtu tedy nemuselo do odsunu, díky čemuž se Hlučínsko stalo specifickým regionem s docela jinou válečnou historií, než jakou si prožil zbytek Československa.
Historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska v Hlučíně ukazuje na mapě rozsah Hlučínska. Specifický region leží mezi Opavou a Ostravou, severně od řeky Opavy. Zdroj: Ivan Motýl
Na stráži u velkoadmirála Dönitze
V paměti se znova vracím do Hlučínského pivovaru, píše se duben 2000. „Pořád jsem měl lepší osud než můj bratr. Ten se z ruského zajetí vrátil do rodné chalupy až v roce 1950,“ usrkoval své nedělní pivo válečný veterán německé armády Walter Pchalek. Stejně jako on musela do německé armády narukovat většina mužů z Hlučínska. Na frontu jich bylo posláno asi 12 tisíc, přičemž 3 tisíce mužů v bojích zemřely nebo beze stopy zmizely.
Jak už bylo řečeno, když Pchalek hlídal bránu sídla německého velkoadmirála Karla Dönitze ve Flensburgu, tak jednoho dne odněkud vyběhli britští vojáci. „Šlo to ráz na ráz a byl jsem v zajetí,“ líčil u piva. „Už ani nevím, který to byl přesně den,“ dodal. Je dost pravděpodobné, že to bylo až 22. května 1945, kdy Britové zajali Dönitze i jeho loutkovou vládu. Flensburgu totiž spojenci po ukončení války udělili něco jako dočasnou neutralitu. Velkoadmirál Karl Dönitz přitom už 6. května souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací Německa, která byla o den později podepsána v Remeši a 8. května v Berlíně (dle ruského času už byl 9. květen). A Pchalek byl tak trochu u toho, přičemž na Dönitze vzpomínal až do smrti.
Vojenské knížky vojáků wehrmachtu na stole badatele Václava Šafarčíka. Foto Ivan Motýl .jpg Zdroj: Ivan Motýl
Kaluža se už blížil k Moskvě
„Válka je vždycky strašná a málokdy milosrdná. Já jsem naštěstí žádné velké hrůzy prožít nemusel, ale tady kamaráda Josefa poslali dobývat Moskvu,“ vybídl Pchalek k vyprávění svého spolustolovníka. „Polsko, Holandsko, Belgie, Rusko, Německo a pak dlouhá léta ruský lágr,“ vypočítával Josef Kaluža, na jaká místa ho postupně zavála pochybená ctižádost Adolfa Hitlera.
„Rusko mě zlomilo. Vitebsk, Mogilev, Smolensk a Jarcevo. Pořád víc jsme se blížili k Moskvě, jenomže najednou se vše obrátilo a mě navíc odrovnala krutá zima. Strašlivé omrzliny, zranění a nervy nadranc,“ vzpomínal. Z fronty putoval už na přelomu let 1941 a 1942 do zázemí. A zbytek války strávil po nemocnicích a v sanatoriích.
Přežil, ale přišel o tři bratry
„Rusové mě v pětačtyřicátém zajali v nemocnici v německém Rostocku a musel jsem znovu na východ. Tentokrát jako zajatec,“ bilancoval Kaluža válečný osud. Válka mu v řadách wehrmachtu vzala tři bratry i řadu dalších příbuzných. Částečně přišel i o domov. Před válkou se totiž učil na krejčího v dnešní polské Ratiboři, tehdy vzkvétajícím německém městečku. A právě dobytí Ratiboře 31. března 1945 mělo pro ruská vojska strategický význam před zahájením hlavní části ostravské operace. Při bojích o Ratiboř byla zničena většina domů, město připadlo poválečným uspořádáním Polsku a bylo osídleno převážně migranty z východního Polska, které pro změnu zabral Stalin.
„Po propuštění ze zajetí už jsem se do Ratiboře vrátit nesměl, zůstal jsem na Hlučínsku. Válka byla strašná, ale mladé to nezajímá,“ snažil se Josef Kaluža nějak uzavřít válečné vzpomínání nad svátečním půllitrem. Přiblížilo se nedělní poledne, klobouky z hospodských věšáků „přelétly“ na hlavy válečných veteránů a ve dveřích pivovaru si srdečně podávali ruce. „Tak zase příští neděli po kostele!“
Stejně jako příběh Waltra Pchalka, ani ten Josefa Kaluži už Paměť národa nestačila zachytit. V databázi lze najít pouze jiného veterána stejného jména, Josefa Kalužu z Karviné, který v Anglii vstoupil do legionářské československé armády a bojoval za ni také u Dunkerqueu.
Čtěte také
Na ruském hřbitově
Walter Pchalek rukoval k německým mariňákům vlastně až ke konci války v roce 1944, na základnu v dnešním polském Kolobrzegu na Baltu (tehdy německý Kolberg). „Tam bylo nádherně, moře, písek, duny,“ vyprávěl mi později u sebe doma. A občas si zanotoval i pár vojenských námořních písniček. Před postupující ruskou frontou byla námořní základna evakuována a osud Pchalka časem zavál až právě na bránu hlavního stanu velkoadmirála Dönitze. Teprve s odstupem času jsem se ho zeptal, zda nástupce Adolfa Hitlera poznal tváří v tvář.
„Dönitze jsem několikrát viděl jen za sklem jeho automobilu,“ vzpomínal. Jednou jsem veterána také vytáhl na hřbitov rudoarmějců, kteří padli v těžkých bitvách na Hlučínsku v dubnu 1945. Leží jich tam na 3400. „To jsou ty nesmyslné války. Zatímco já válčil někde na Baltu, doma v Hlučíně mezitím umírali vojáci až od gruzínského Tbilisi,“ přemítal na ruském hřbitově. Tehdy jsem Pchalka mezi ruskými hroby i vyfotografoval, přičemž rozmazaný snímek je dnes jedinou obrazovou památkou na několik našich setkání a dlouhé rozhovory.
Stejně nesmyslné jsou všechny války. I ta, kterou v roce 2022 vyvolal v Evropě ruský vůdce Vladimir Putin. Nejhorší krveprolití od druhé světové, takže v častém přirovnání, že Putin je novodobým Hitlerem, je i velký kus pravdy.
Od Waffen-SS k námořníkům
Hubert Fuss z Kozmic na Hlučínsku narukoval do německé armády roku 1944. „Vystřídali jsme se s tátou, který se zrovna vrátil z ruské fronty s těžkou tuberkulózou. Už nám ani nestačil nic povědět, jen sípal a týden po návratu umřel. Pohřeb měl 11. září a já týden nato rukoval,“ vyprávěl mi další z pamětníků, který schází v databázi Paměť národa. Přesně v den sedmnáctin byl odveden k Waffen-SS, tedy do jednotky SS určené k běžným vojenským operacím. Podobně jako slavný německý spisovatel Günter Grass, kterému se skoro celý život dařilo tuto anabázi tajit před veřejností.
„Vojáků SS najdete na Hlučínsku více, jeden ještě žije hned tady za silnicí,“ ukazoval Hubert Fuss z okna. Fuss ovšem u SS nesloužil dlouho, do kasáren totiž přišli náboráři z německé Kriegsmarine, z válečného námořnictva. „Na moře jsem se stejně nepodíval,“ litoval veterán. Musel se totiž podřídit novému rozkazu, který z něho udělal radistu v rotě obrněných průzkumných vozidel, a byl odeslán na dánskou frontu do města Skive, kde prodělal tankistický výcvik. „Přiznal jsem se totiž k vynikajícím znalostem Morseovy abecedy, kterou jsem se naučil v Hitlerjugend.“
Na Hlučínsku měla téměř každá rodina svého válečného veterána, který sloužil v německém wehrmachtu. Na snímku veterán Hubert Fuss z Kozmic. Zdroj: Ivan Motýl
V britském zajetí
Kapitulace německých sil v severozápadním Německu, Nizozemsku a Dánsku byla podepsána 4. května 1945, ten den také Fuss padl do zajetí v oblasti Lüneburger Heide. „Válku jsem naštěstí prožil jen tak z rychlíku: nějaké to ostřelování kasáren britskými letadly, občas akce dánských partyzánů, na stráži nám dokonce zastřelili vojáka,“ líčil Hubert Fuss. Britům se jednotka vzdala ráda. „Velitel nás varoval, aby probůh nikdo nevystřelil.“
Z britského zajetí se vrátil domů až v listopadu 1945. „Hlučíňáky pouštěli i tak přednostně, sudetští Němci ještě museli zůstat za dráty,“ vyprávěl. Doma se pak sčítaly ztráty. Nemalé a bolestné. „Třeba můj strýc je nezvěstný dodnes. Ztratil se v závěrečných bojích o Východní Prusko někdy mezi lednem a dubnem 1945. Asi ho Rusové zatlačili do moře,“.
Proč jsem zpovídal německé vojáky
Vojáky wehrmachtu z Hlučínska jsem asi tři desítky let zpovídal nejen proto, že jsem reportér. S wehrmachtem jsem vlastně díky příbuzným v tomto regionu strávil dětství (jsem ročník 1967), i když jen zprostředkovaně. Na válečné historky strýců a dalších členů rodiny už jsem totiž nikdy nezapomněl.
Jeden můj strýc čili „onkel“, jak se říkalo na Hlučínsku, se jmenoval Leo Václavík a rád se chlubíval, že měl nějaký podíl na vysvobození Benita Mussoliniho z italského zajetí v září 1943. Oma čili babička Gertruda Motýlová stále znova líčila osudy svého manžela Ericha, který na ruské frontě přišel o ruku a krátce po válce zemřel. Dodnes živě slyším vyprávění o hromadách mrtvol, vypálených vesnicích v Bělorusku, otrávených studnách...
Onkel Walter Schipula zase dramaticky popisoval ruské zajetí, z něhož ho propustil až sovětský vůdce Chruščov v roce 1956. Zajatci tam prý umírali jako mouchy, ale Walter se tam těch dlouhých 11 let neměl špatně. Z domova uměl „moravsky“, jak říkával, a brzy se naučil i rusky a coby šikovný řemeslník většinu zajetí strávil na fuškách u důstojníků. Jiný z příbuzných zase vyprávěl příběh jako z románu: „To už bylo v Berlíně a nechtěl jsem zbytečně zemřít, tak jsem nepozorovaně seběhl do sklepa. Jenže ve sklepě už seděl ruský důstojník. No což, smůla, čekal jsem ránu do týla, když tu mi rudoarmějec nabídl cigaretu. Tak jsme tam spolu prokouřili poslední dva dny války.“
Čtěte také
Miliony veteránů na Ukrajině a v Rusku
Jako kluk z Hlučínska jsem měl na rodinných sešlostech uši napjaté a skoro nedýchal. Hovor se totiž dříve nebo později stočil k válečným zážitkům. Podobně musel prožívat dětství každý německý školák. Přímá účast ve válce je totiž stigmatem na mnoho generací. Češi ale ten pocit neznají, nebo jen výjimečně, když se někomu z příbuzných podařilo utéct k západnímu či východnímu odboji.
Trauma válečné vřavy je tak na Hlučínsku živé i 81 let po válce a mnozí mí příbuzní třeba dodnes nevědí, kde zahynul jejich otec, bratr nebo děd. A mně zase není dvakrát do smíchu, když sedím v hospodě s polskými přáteli a vím, že další můj strýc byl v létě 1944 u likvidace varšavského povstání. A v Řecku se mi zase vybavuje, jak jiný z příbuzných obsazoval Krétu. Válka je vůl, ale největší volové jsou politici, kteří války iniciují. Až skončí současná ruská invaze na Ukrajinu, na obou stranách konfliktu zůstane obrovská bolest a miliony veteránů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Šaolinský mistr světa je Čech. Korenc zpíval s Jackiem Chanem, měl trénovat s Chuckem Norrisem
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
