Na poslední výstřely druhé světové války vzpomínali 8. května nejen vítězové. „Kapitulace a ukončení bojů byla obrovskou úlevou i pro nás,“ vzpomíná třiadevadesátiletý František Žebrák z Ostravy-Koblova, v květnu 1945 osmnáctiletý ženista německého wehrmachtu. „Jen to zajetí nemuselo trvat celý rok. Naštěstí jsem skončil u Američanů, a nemusel až někam na Sibiř.“
Pro poslední žijící veterány mělo letošní pětasedmdesáté výročí konce války posmutnělou atmosféru, nesměli opustit byty ani pečovatelské ústavy. A platilo to jak pro vítěze, tak i pro poražené. Koronavirus totiž nerozlišuje, kdo bojoval za legendární armádní sbor generála Ludvíka Svobody či v československých perutích RAF, a koho osud zavál do německého wehrmachtu. Všichni přímí účastnící bojů již překročili devadesátku a podle lékařů patří k nejohroženější skupině, pro kterou může mít nemoc COVID-19 fatální následky.
A protože epidemiologové důrazně varují i před navštěvováním této věkové skupiny, média při letošním výročí kontakt s veterány výrazně omezila. Ve dveřích bytu v panelovém domě či v domově důchodců byla taková setkání nemyslitelná, spolupracovník CNN Prima NEWS proto navštívil veterána, s nímž si bylo možná vyprávět s náležitým odstupem. Třiadevadesátiletý František Žebrák seděl u otevřeného okna pokoje v rodinném domě a reportér stál v zahradě, dělila je čtyřmetrová vzdálenost.
František Žebrák není typický veterán, jejichž příběhy každý rok kolem 8. května zaznívají z českých periodik a televizí. Jakožto někdejší občan předválečného Československa bojoval za německý wehrmacht. „Pozval bych vás dál, ale dcera mi to nedovolí,“ omlouvá se vitální kmet, že musí zvyšovat hlas.
Koronaviru se nebojí, je to pro něho úplně jiný druh nepřítele, než střela ze samopalu. Virus měří asi 120 nanometrů, přičemž nanometr je pouhou miliardtinou metru. To za války měla smrt mnohem viditelnější rozměry, kulku z pušky či střepinu z granátu viděli vojáci pouhým okem. A Žebráka třeba 23. února 1945 zasáhl celý roj střepin ruského dělostřeleckého granátu. „V těle jsem jich měl čtrnáct. A jedna prostřelila i deník, který jsem si tehdy psal,“ vypráví. Granát ho zranil při obraně tehdejšího německého pevnostního města Breslau, dnešní polské Vratislavi.
Jak se dostal do wehrmachtu
František Žebrák se narodil 27. listopadu 1926 v Koblově na Hlučínsku, dnes je obec přifařena k západní části Ostravy. Hlučínsko je specifickým regionem, jehož obyvatelé se vždy hlásili k české řeči, v roce 1742 ale tuhle část monarchie prohrála císařovna Marie Terezie ve válce s Pruskem. A Hlučínsko pak zůstalo pod Berlínem plných 178 let (1742 až 1920).
Mezi první a druhou světovou válkou sice znova náleželo k Československu, ale po mnichovské konferenci v roce 1938 se opět vrátilo pod křídla německé orlice jako takzvaný Altreich. Hitler totiž nepovažoval Hlučínsko za Sudety, nýbrž za historickou součást Německa, takže všechny obyvatele prohlásil za občany třetí říše a muže poslal do války. I ty z malé obce Koblov.
Postupně bylo odvedeno na dvanáct tisíc Hlučíňáků a pro více než tři tisíce z nich byla uniforma wehrmachtu i pohřebním rubášem. Že si však dokázali udržet češtinu jako obcovací řeč, to byla po válce výhra. Veteráni wehrmachtu až na výjimky nemuseli do odsunu. A směli dále bydlet na rodných gruntech, takže i František Žebrák žije pořád ve stejné koblovské ulici, v níž se narodil. V domku na břehu Odry, která teče i polskou Vratislaví, kde mohl mít hrob. „Věřím v Pána Boha, tak jsem byl vychován. A tehdy v Breslau mě ochránil právě Bůh,“ přemítá nad seznamem mrtvých sousedů z Koblova, kteří za šílenou Hitlerovu politiku museli položit život.
Žebrák je patriot a bývalý obecní kronikář, seznam obětí sám sestavil. Před válkou v Koblově žilo asi 1800 lidí, 106 jich padlo v uniformě wehrmachtu. Mnozí jsou dodnes nezvěstní, třeba dvacetiletý Rudolf Kotzurek nebo osmnáctiletí Rudolf Macha a Johann Antonczik. Všichni tři zmizeli na frontě v posledních měsících války. Zatím beze stopy.
Z českého gymnázia do „hajotu“
Než nacisté v říjnu 1938 připojili Hlučínsko k Německu, studoval František Žebrák české gymnázium v Hlučíně. To se za Hitlera proměnilo v chlapeckou střední školu a studenti museli povinně do internátu. „Jednou v zimě v roce 1941 jsem omylem zhasnul světlo na chodbě. Za trest jsem musel dvě hodiny pochodovat
v mrazu, dokud jsem se nenaučil píseň O Deutschland hoch in Ehren. A na internátu jsem pak ještě dostal výprask holí, osm ran na nahý zadek,“ vypráví.
Tehdy mu bylo čtrnáct a musel i do Hitlerjugend, německé nacistické mládežnické organizace. „My jsme tomu říkali hajot,“ vzpomíná. V listopadu 1943 oslavil sedmnáctiny a tři měsíce poté byl povolán do Říšské pracovní služby (RAD), což byl předstupeň před nástupem do armády. Nejprve cvičil s rýčem, v táboře v beskydském Jablunkově a s obstarožními puškami. „Běhali jsme až do vyčerpání po kopcích a velitel Gräbner na nás křičel: ‚Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!‘.“
V necelých osmnácti letech dostal povolávací rozkaz do wehrmachtu. „K ženistům v Breslau,“ líčí. „Krásné město, hlavně náměstí s katedrálou,“ byl uhranut Vratislaví, která byla v bojích na konci války ze sedmdesáti procent zničena. Následovala poddůstojnická škola v Rathenowě u Berlína, z níž byl slavnostně vyřazen 19. prosince 1944. Ten den si pro jeho výjimečnost dobře vybavuje. „Dostali jsme příděly cigaret i alkoholu a moc dobrou večeři: bramborovou kaši, zelí a opečený salám. A celý večer skončil vyprávěním pivních vtipů.“
A co tehdy vojín Žebrák věděl o zločinech nacistů? Třeba o vyhlazovacím táboře Osvětim? Vlastně nic, k řadovým bojovníkům se prý takové informace nedostaly. Z důstojnické školy v Rathenowě byl přes Berlín poslán zpět do Vratislavi, ale ani tam zatím nemusel válčit. Hned první den ve městě byl dokonce třikrát v kině: „V průběhu dne jsem ráno navštívil kino Gloria Theater a zhlédl film Bílý sen. Večer jsme ještě dostali noční vycházkové propustky a v kině Capitol jsme viděli film Zlatý pavouk a ve vojenském nočním kině další film Hřích mládí,“ zapsal si tehdy do deníku.
Obcházeli jsme barikády na Hinderburgově náměstí…
Deník, který si tehdy vedl, je dnes pro pana Františka nenahraditelný lék, když si nemůže vzpomenout na nějakou podrobnost z válečné anabáze. „Bez těch zápisků bych vám nemohl říkat jména ulic v Breslau, kde mě zastihla ruská palba. Naštěstí ho pořád mám.“ A cituje ze zápisníku. „Středa 23. února 1945 byla pro mě dnem osudným.“ Tedy spíše překládá, deník si psal v němčině.
„Obcházeli jsme barikády na Hinderburgově náměstí, ulici Höfchenstrasse a končili jsme na náměstí Franze Seldteho. Najednou nás zasáhl silný vzdušný tlak, ale v tom okamžiku jsem si neuvědomil, co se stalo. Po mém boku ležel můj velitel a hlasitě sténal,“ čte. „Chtěl jsem sténajícímu veliteli pomoci, najednou jsem ale na různých částech těla pocítil teplou tekutinu. Na pažích, v boku i na obličeji, na noze. Byla to krev.“ To schytal oněch čtrnáct střepin z ruského dělostřeleckého granátu, o kterém již byla řeč. Žádná nezasáhla životně důležitý orgán.
Ve Vratislavi právě začínala další ruská ofenziva s cílem dobýt centrum pevnostního města. „Dva zásahy jsem měl v levé paži, rozdrcený malíček na ruce a vzadu přes záda šla rána až k plicím. A průstřel lokte i nohy,“ ukazuje na zasažené části těla. Jako by tam ty střepiny stále cítil.
Sověti sice dál kropili granáty střed města, vážně zraněnému Františku Žebrákovi ale přispěchal na pomoc jistý Förster, jehož jméno si také pečlivě zaznamenal do deníku. Kdyby některá ze střepin zasáhla třeba srdce, mohl osmnáctiletý život vyhasnout. „A zrovna v den, kdy moje maminka slavila třiačtyřicáté narozeniny. Než mě zasáhli, stačil jsem jí ještě napsat a poslat blahopřání,“ vybavuje si.
„Válka je strašná zabíjárna“
Měl štěstí v neštěstí. Ačkoli Rudá armáda letiště ve Vratislavi permanentně ostřelovala, dostal se do lazaretního letadla, které ho přepravilo do špitálu u Drážďan. „K letadlu jsem se musel doplazit a kulky mi při tom svištěly nad hlavou,“ vzpomíná. Tušil, že stroj může být sestřelen, sotva odstartuje, ale nechtěl se dostat do rukou Rusů.
„Bylo po půlnoci, když jsme vzlétli. Sověti nás brzy zachytili reflektory a spustili palbu, pilot proto začal šíleně kličkovat,“ vypráví. Stroj se pokoušel prorazit protileteckou obranu, což se po akrobatickém výkonu podařilo až napotřetí. „Byl jsem hrozně vystrašený, zároveň mě fascinoval pohled z okénka. Breslau na mnoha místech hořela, do toho reflektory ruských protileteckých baterií. Byl jsem frontovým vojákem na domácí půdě, který najednou zíral do tváře smrti. Ale ani dnes nelituji, že jsem to mohl zažít.“
Den vítězství, jak se dnes jmenuje svátek 8. května, zastihl Františka Žebráka v Jindřichovicích v Krušných horách na západě Čech. „Tam jsme kapitulovali a odevzdali zbraně americkým vojákům. Pamatuji si, že ten den bylo krásné počasí. Pak nás hnali do Kraslic a zpátky na německé území, do Schönecku a pak do Plauen, kde jsem zůstal šest měsíců,“ vzpomíná. Z hlučínského gymnázia si odnesl základy angličtiny, takže v americké internaci sloužil jako písař a vypsal přijímací i propouštěcí doklady tisícům německých vojáků.
Doma v Koblově však v té době synka Františka začali oplakávat. „Dopisy, které jsem posílal, maminka nikdy nedostala, takže ani rok po válce o mně nic nevěděla,“ vypráví. Někdo z poválečných „papalášů“ v obci je zřejmě nechával pravidelně ničit.
S matkou se setkal až v červnu 1946, když se mu s pomocí Američanů i československých styčných důstojníků konečně podařilo dostat do zajateckého tábora v Plzni. V té době už bylo rozhodnuto, že vojáci wehrmachtu z Hlučínska se mohou vrátit domů. „Žebrák František byl 18. června 1946 propuštěn ze zajetí,“ cituje veterán ze zažloutlého tiskopis s nadpisem Propouštěcí osvědčení.
„Válka, to je pat. Pro všechny strany. Jak tě naverbují a pošlou na frontu, tak se musíš bránit a střílet, ať stojíš na jedné či druhé straně fronty,“ přemítá veterán pětasedmdesát let poté, co skončily největší evropské boje dvacátého století. Pak ale „šachovou úvahu“ pronese ještě mnohem srozumitelněji: „Válka je strašná zabíjárna.“
Ivan Motýl
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi. Vystudoval český jazyka a dějepis na Ostravské univerzitě, v devadesátých letech byl šéfredaktorem týdeníku Region Frýdecko-Místecko, později pracoval v deníku Mladá fronta DNES a časopisu Týden. Dlouhodobý spolupracovník Českého rozhlasu - stanice Vltava, pro kterou připravil řadu sociálních a historických reportáží. Vydal sbírku Struska (2019) či edičně připravil obsáhlý sborník ostravské poezie z let 1894-2014 Briketa (2014). Ivan Motýl je externím spolupracovníkem CNN Prima NEWS.
