CNN Prima NEWS sledovala osudy Josefa Bialase (1927-2025) z Hlučína téměř pět let. S veteránem jsme se měli znovu potkat počátkem května, v té době už ale bude odpočívat na místním hřbitově. „Byl to poslední veterán wehrmachtu minimálně na Hlučínsku, což je specifický region, kde všichni muži v branném věku museli narukovat do německé armády. Po válce zde ale prakticky nedošlo k odsunu,“ vysvětluje historik Jiří Neminář. A zřejmě šlo i o posledního veterána německé armády s trvalým bydlištěm na území dnešního Česka. „Je mi líto, jak zemřel. Nedávno přišel o psa, a pak mu v noci shoří barák,“ přemítá historik.
Ze střechy domu na samém konci Dlouhoveské ulice v Hlučíně čnějí k nebi jen ohořelé trámy. Jako by tuhle venkovskou usedlost zasáhla válečná munice. A vlastně už jednou zasáhla, na samém konci dubna 1945, když rudoarmějci bojovali s wehrmachtem právě o Hlučín. „Piclo to tady do stodoly, ale já tu tehdy nebyl, pro mě ještě válka neskončila,“ vyprávěl mi několikrát Josef Bialas.
DÁLE ČTĚTE: Chcu dožít tu stovku, přeje si 97letý veterán wehrmachtu aneb Tři válečné příběhy ze Slezska
O Hlučín se válčilo od 27. do 30. dubna 1945. V té době Josef Bialas pořád nosil uniformu německého pěšáka a jeho jednotka byla na zoufalém úprku směrem na jihozápad od Vratislavi. Z tehdy německého pevnostního města Breslau (dnes polská Wrocław) směrem na východní Čechy. Do zajetí padli na Královéhradecku.
Chtěl se dočkat aspoň stovky
Když jsme se potkali loni 7. května, doslova mi řekl: „Narodil jsem se 1. června 1927, za chvilu mi bude 97, ale chcu dožit aspoň tu stovku.“ A mohl se slavného jubilea opravdu dočkat. Pořád se dokázal postarat sám o sebe a vzhledem k věku měl i skvělou kondici, stále pěstoval zeleninu i tulipány. Bohužel, nedávno do zeleninové zahrádky musel pohřbít i svého čtyřnohého miláčka Bena. Ale postavil mu v bramborových řádcích pěkný hrob s křížem, na který roztřesenou rukou napsal: BENO.
Proč v pátek 4. dubna 2025 asi 15 minut po půlnoci ze střechy jeho domku vyšlehly osudové plameny, to zatím vyšetřovatelé nezveřejnili. Byl to náruživý kuřák, třeba nemohl usnout a zapálil si. A když ho spánek přece přemohl, nedopalek mohl založit ten strašný oheň. Je přitom pravděpodobné, že kdyby jeho uštěkaný a docela zuřivý strážce Beno ještě žil, určitě by na plameny jurodivě štěkal a svého pána možná probudil.
Poslední veterán wehrmachtu Josef Bialas (1927-2025) zemřel v Hlučíně při tragickém požáru. Nedlouho předtím si smrt vzala i jeho milovaného psa Bena. Zdroj: Ivan Motýl
„Žaden inši vojak něžije“
Rodným jazykem Josefa Bialase bylo slovanské slezské nářečí, ale domluvil se i německy. „Žaden inši vojak v takym věku v Hlučíně něžije,“ řekl mi loni. Veterán vedl všechny hovory v hlučínském dialektu, v téměř pětiletém časosběrném dokumentu pro CNN Prima NEWS jsem ale nářečí většinou překládal do spisovného jazyka.
„V Hlučíně šlo zcela jistě o posledního veterána německÉ armády. A podle všeho i na celém Hlučínsku,“ myslí si historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska v Hlučíně, což je čtrnáctitisícové městečko západně od Ostravy. A pravděpodobně to byl i poslední občan České republiky, který v mládí musel obléknout uniformu wehrmachtu.
Na jaře 1944 odveleli Josefa Bialase k Říšské pracovní službě v tehdy německé Ratiboři (dnes polská Racibórz). A když 1. června téhož roku oslavil 17. narozeniny, oblékli ho do polní uniformy. Vycvičili ho v Ratiboři, do ďáblova chřtánu se ale podíval především při zoufalé obraně Vratislavi, tehdejší metropole Pruského Slezska. Festung Breslau, dnes Wrocław.
Za války málem uhořel kvůli panzerfaustu
Už tehdy málem uhořel, v pouhých sedmnácti. „Jeden poddůstojník nás učil, jak střílet s panzerfaustem. A kladl nám na srdce, že nesmíme mít v zádech žádnou stěnu, pak totiž můžeme snadno uhořet,“ vyprávěl. V hlučínském nářečí to líčil asi takto: „Na zadku něsmi byť žadna zeď, bo by nas to spalilo. A jak se tam davaji take cindri do te hlavy pancerfausta, to se muši vytahnuť, a loch und loch, ďuru na ďuru musíš dať, krasně to zaklapnuť. A kurva, tam byl taky mamlas, loch und loch, a najednou taky buch. A vyhorela cela ta grupa, co tam byla! Dva tam žili a tych šedm bylo mrtvych. Kurva, to bylo křiku.“
Se smrtí se ve válce potkával každý den: „To bylo ještě před bitvou o Breslau, pamatuji si takovou větší říčku plnou lidských ostatků, ale i mrtvol koní. Strašné, na to ani nejde vzpomínat.“ Zmrzačené údy i rozkládající se těla. Bialas mluvil o hřbitově bez hrobů, o posledním soudu. Při bojích, které trvaly od února do května 1945, byla Vratislav z osmdesáti procent srovnána se zemí. Peklo na zemi.
Poslední veterán wehrmachtu Josef Bialas (1927-2025) zemřel v Hlučíně při tragickém požáru. Nedlouho předtím si smrt vzala i jeho milovaného psa Bena. Zdroj: Ivan Motýl
Už se nedozví, jak dopadla válka na Ukrajině
„Sem tam tu televizu pustim, tak bych eště rad věděl, jak ta vojna skonči,“ komentoval ruskou invazi na Ukrajině. Byl to i jeden z důvodů, proč se chtěl dožít aspoň té stovky, aby se dočkal i konce této války. „Proti Rusům jsem sám bojoval, tak nejlíp vím, co jsou zač. Je jich mnoho a na počet vlastních mrtvých nehledí. Já vám nevím, jestli se dá nad Ruskem vůbec vyhrát,“ kroutil hlavou a ukazoval k ruskému hřbitovu v Hlučíně.
Na hřbitově tu leží přes tři tisíce rudoarmějců, kteří v dubnu 1945 padli v bitvě o Hlučín a okolí. V regionu se odehrávala takzvaná Ostravská operace, kdy se Rusové pokoušeli obchvatem od západu dobýt ostravský zbrojní průmysl.
Na bojištích druhé světové války zase zahynulo přes tři tisíce obyvatel Hlučínska z asi 12 tisíc odvedených mužů do německé armády. Věčný spánek tak dnes prožívají na širých ukrajinských či ruských pláních, ve Francii, na Krétě i v Africe. Samí mladí kluci, některým bylo pouhých dvacet let, když padli v německé uniformě.
Pomník na hlučínském hřbitově připomíná například tato jména: SLANY JOHANN 16. 12. 1910, SLANY KAREL 8. 1. 1913, SPAKOWSKY BRUNO 9. 9. 1915, STOKLASA RUDOLF 3. 10. 1925, SUKATSCH JOSEF 17. 3. 1919, SCHWATZINA JOSEF 2. 11. 1923, TOMANEK BRUNO 19. 5. 1920, TOMANEK RUDOLF 3. 11. 1912, TOMASCHEK E. 11. 11. 1908, WILTSCH KAREL 4. 4.1915, WEISS KARL…
Proč museli muži z Hlučínska do wehrmachtu
Hlučínsko je specifickým regionem, jehož obyvatelé se vždy hlásili k české řeči, v roce 1742 ale tuhle část monarchie prohrála císařovna Marie Terezie ve válce s Pruskem. A Hlučínsko pak zůstalo pod Berlínem plných 178 let (1742–1920). Mezi první a druhou světovou válkou sice znova náleželo k Československu, ale po mnichovské konferenci v roce 1938 se opět vrátilo pod křídla německé orlice jako takzvaný Altreich. Hitler totiž nepovažoval Hlučínsko za Sudety, nýbrž za historickou součást Německa, takže všechny obyvatele prohlásil za občany třetí říše a muže poslal do války. Nebylo úniku.
Po roce 1945 byli sice obyvatelé Hlučínska za účast v bojích na straně třetí říše různě perzekvováni, jejich dávný slovanský původ je ale zachránil před odsunem. Vyhnána byla jen část starousedlíků, po jejichž majetku zatoužili například různí funkcionáři KSČ. A domů se nevrátili ani někteří důstojníci či členové SS, kteří raději zůstali v Německu.
V mírně zvlněné krajině Hlučínska je válka cítit dodnes, protože na každém zdejším hřbitově vyrostl po roce 1989 památník padlým sousedům v německých uniformách. „Zpočátku s jejich stavbou byly problémy, v 90. letech se tomu říkalo pomníková válka. Proti vzniku památníků třeba hlasitě vystupovali členové takzvaného Klubu českého pohraničí, což byli vesměs komunisté a někdejší vojáci Pohraniční stráže,“ vysvětluje historik Neminář.
Jenže teď se v Evropě znova bojuje. Paradoxně v době, kdy umírají poslední veteráni spojeneckých armád i německé branné moci. Jako by Evropa s odchodem pamětníků zapomněla, jaké strašné krveprolití války přinášejí.
Bialas se k válce na Ukrajině často vyjadřoval. „S tim nešlo nic robiť. Když přišel muj ročnik, tak nas všeckych už v sedmnacti rokach poslali na vojnu, bo Hitler už neměl vojakuv, no, děcka tam hnali,“ vyprávěl. „Ein Volk, ein Reich, ein Führer, to se pravělo a každy mušel posluchať,“ citoval i jedno z hesel třetí říše, které nikdy nezapomněl.
Byl to veterán ze strany poražených. „Ale stejny veteran jako v inšich narodach, bo to na tom přece nezaleža, či si bojoval za Rusy, Němce nebo třeba Američany.“ Válka je zlo a požírá vojáky jako mlýnek na maso. Ukrajince, Rusy, Izraelce, Palestince, Syřany, Jemence – ten seznam aktuálních obětí válek je mnohem delší. „Jak je valka na začatku, tak se najdu nějaci dorovolnici, kteří chtěji hned bojovať. Ja to všecko pamatam, našli se taky hlupaci, co šli dobrovolně do německe armady, i kdyže němušeli, to něpochopiš.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Krvavé záběry boje na život a na smrt. Okupant bodal nožem, s Ukrajincem si vyjádřili respekt
