Malcolm McDowell proti své vůli v kině v slavném filmu Mechanický pomeranč. Zdroj: Warner Bros.
Díváte se na filmy raději v kině, nebo v televizi? Poslední měsíce vyhnaly z kin po celém světě většinu svých tradičních diváků a ukázaly jim možnosti sledování audiovizuálních děl v domácím prostředí. Přesto bychom však kino zatracovat neměli – ať už kvalitou technologie, nebo přítomností druhých lidí, kino nám stále nabízí zcela jedinečný zážitek.
Nedávno filmové fanoušky zaujala humorná roztržka mezi kameramanem Rogerem Deakinsem a režisérem Denisem Villeneuvem. V podcastu Team Deakins totiž oba oceňovaní filmaři vzpomínali na trapnou situaci, kdy Deakins zjistil, že Villeneuve má ve svém mobilním telefonu uložen film Tenká červená linie. Válečný epos geniálního samorosta Terrence Malicka je zcela zjevně určen pro velké plátno, a právě v neopakovatelném kino-zážitku je jeho největší síla. Deakins jakožto odborník na vizuální pojetí filmů byl samozřejmě zhrozen, ale Villeneuve vysvětloval, že prostě chtěl mít své oblíbené snímky u sebe, ať je kdykoli. Navíc prý vyrostl na sledování televize, a tak ho představa malého rozměru obrazovky nikterak neděsí.
Dál tuto přátelskou roztržku není třeba řešit, ovšem vybízí nás k zamyšlení – na čí straně tohoto sporu je každý z nás? Jste zarytí milovníci kina a zážitku, který přináší, anebo si kvalitní film dokážete vychutnat i na zařízení, jež rozsáhlá plátna kin nemůže nahradit? Obzvláště s rozmachem VOD služeb, které přinášejí množství filmů i na obrazovky našich televizí, se téma stává ještě aktuálnější.
Domácí starosti
Pokud se díváte na filmy na domácím monitoru, čelíte řadě problémů. Každé takové zařízení se chová trochu jinak, nemluvě o individuálních uživatelských nastaveních. Spousta domácích diváků se nastavením monitorů (a možná ani televize) zas tak nezabývá, a dokud je na obrazovce aspoň něco vidět, termíny jako jas, kontrast, sytost barev či gamma korekce jsou pro ně sprostými slovy. Pokud na vašem monitoru vypadá film vybledle či ho program špatně ořízne, nemusíte se to ani dozvědět, ale kvalita divácké zkušenosti jde rázem rapidně dolů.
Výzkum z roku 2016 sledoval, jak budou diváci ovlivněni sledováním téhož filmu na různých zařízeních. K dispozici byl mobilní telefon o úhlopříčce 4,5 palce, notebook s úhlopříčkou displeje 13 palců a velký monitor s úhlopříčkou 30 palců. Po skončení filmu měli účastníci výzkumu vyplnit dotazník zaměřený na hloubku jejich zážitku a ponoření do filmu. Podle očekávání diváky nejméně vtáhlo sledování filmu na mobilním telefonu – úhlopříčka kapesního zařízení se ukázala jako přece jen příliš malá na to, aby člověk zapomněl na svět kolem sebe. Jenže u dvou větších zařízení už rozdíl téměř žádný nebyl a diváci byli s mírou zážitku spokojeni. Za zmínku stojí dílčí závěr, že u vyloženě emotivních scén, způsobujících divákům vzrušení (ať už v pozitivním, či negativním slova smyslu), hrála velikost displeje roli – čím větší obrazovka, tím vyšší míra emoční odezvy se u účastníků dostavila. Tyto závěry potvrdily i další výzkumy, takže rozhodně nelze předpokládat, že v této oblasti na velikosti nezáleží.
Sdílená radost
Z psychologického hlediska je navíc důležité, že film v kině nemůžete stopnout. Jistě, to může být občas nepříjemné, například pokud si potřebujete odskočit, jenže má to i řadu výhod. V domácím prostředí neustále myslíte na to, že film můžete kdykoli přerušit a jít se věnovat něčemu jinému, případně ho dokoukat později. Už toto samotné vědomí vás vytrhuje z pohlcující divácké zkušenosti, kdy se na příští zhruba dvě hodiny ponoříte do opojného světa pohyblivých obrazů, z něhož vás nic neruší.
Tedy, skoro nic – na otravné spoludiváky, kteří se nahlas cpou popcornem, jsme v kině narazili asi všichni. Ve většině případů je však společnost dalších lidí příjemná, neboť umožňuje sdílení zážitku. Aniž bychom si to možná uvědomili, možnost sdílet emoce s ostatními lidmi je pro nás ve většině životních situací důležitá, a nejinak je tomu při sledování filmu. Když se smějeme či bojíme s ostatními lidmi, jedná se o přidanou hodnotu, která náš zážitek ze sledování filmu umocňuje – možná si i vzpomenete na projekce nepříliš kvalitních filmů, které se díky dobré společnosti proměnily v úžasnou zkušenost.
Takže, abychom se vrátili k původní roztržce mezi Denisem Villeneuvem a Rogerem Deakinsem – pravdu mají samozřejmě oba mistři stříbrného plátna. Silnějších prožitků se divák dočká jen v kině a uvidí snímek tak, jak ho jeho tvůrci chtěli prezentovat; na druhou stranu je skvělé, že nám moderní technologie umožňují mít své oblíbené kulturní statky vždy při ruce, a když máme chuť si připomenout svou oblíbenou filmovou pasáž, nic nám nestojí v cestě.
