Teror za zavřenými dveřmi: Jak poznat domácí násilí a kam se obrátit, když se stanete obětí?

Zkušenosti s domácím násilím má u nás víc než milion žen. Ve velkém se tento problém týká rodin, kde jsou děti. Ty jsou buď samy také obětí, nebo musejí přihlížet násilnému chování, které jeden z rodičů provádí vůči druhému – nejčastěji jde o otce, případně otčíma či jen přítele jejich matky. Ačkoliv existují i případy, kdy je obětí muž, v asi 95 procentech jsou to ale právě ženy, kdo trpí. „Viděla jsem zmrzačené ženy, na těle jizvy po řezných ranách, na duši rány po ztrátách svých dětí. Jednu ženu jsem odvážela k lékaři s monoklem a otokem na už nevidoucím oku. O oko ji její přítel už dříve připravil,“ popisuje Noemi Trojanová, sociální pracovnice Farní charity Starý Knín, která má roky zkušenosti s pomocí obětem domácího násilí.

Jak se vlastně pozná domácí násilí?

Pravděpodobně v každém vztahu se najdou čas od času okamžiky, kdy vzduchem lítají věci, vzájemné slovní urážky, případně může dojít někdy i na facky. Tohle domácí násilí není. Jedná se o něj tehdy, když blízká osoba požaduje naprostou kontrolu nad vším, co děláte. A to opakovaně. A v podstatě domácí násilí není jen bití, k tomu ani podle odborníků dojít nemusí. „Ve vztazích, v nichž jeden z partnerů postupně uplatňuje a upevňuje moc a kontrolu nad druhým partnerem zpravidla nejdříve dochází k sociální kontrole, k omezování sociálních kontaktů, k ekonomickému omezování, k ponižování a psychickému týrání. Následovat mohou/nemusí různé formy fyzického a sexuálního násilí. V případě fyzického násilí se nejedná jen o fyzické útoky, ale také například o odpírání základních fyzických potřeb (jídla a spánku). U sexuálního násilí se obdobně nejedná jen například o znásilnění, ale také o nucení k sexu s třetí osobou nebo zveřejňování fotografií se sexuálním obsahem na sociálních sítích,“ vysvětluje Iveta Wollerová z organizace ACORUS, která pomáhá lidem ohroženým domácím násilím.

Násilí je tabu, situace se ale lepší

Ženám žijícím v dlouhodobém násilném vztahu po nějaké době přijde podle Noemi Trojanové jejich situace normální, mají už velmi malé sebevědomí. "Nevážení si sebe sama se odráží na chování k dětem. Posouvají se jim hranice toho, co je přípustné a co ne,“ doplňuje sociální pracovnice, která považuje za důležité, aby oběti, ať ženy či muži, věděli, že se jejich situace dá změnit, že existuje pomoc. A ta je podle Ivety Wollerové dostupná stále většímu počtu lidí. „Přibylo organizací, které se tématu domácího násilí věnují, zlepšila se osvěta. Domácí násilí jako takové už není takovým společenským tabu, jakým bývalo,“ říká. Například v centru ACORUS podle ní v posledních letech přibylo mladších klientek. „Znamená to tedy, že se zkracuje doba, ve které setrvávají v násilném vztahu. V minulosti nebylo výjimkou, že přicházely klientky po 15 - 20 letech vztahu. V současné době se tato doba zkracuje na cca 6 - 8 let. Samozřejmě existují výjimky - měli jsme klientku, která vyhledala naši pomoc po 30 letech v násilném vztahu,“ doplňuje Wollerová. Důvod, proč o domácím násilí ale stále mnoho obětí mlčí, je podle ní ve strachu z neporozumění blízkého okolí. Násilný partner prý zpravidla vystupuje navenek jako slušný, spořádaný partner a otec rodiny. Bývá to obvykle zdatný manipulátor.

Kam se obrátit? Možností je víc

V České republice je v současné době velmi slušná síť poradenských organizací, které pomáhají obětem domácího násilí. Míst, kde lze najít odpovídající pomoc, je několik. Jedná se například o organizace a spolky, které zřizují mimo jiné nepřetržité telefonní linky a poradenská místa, kde lze situaci konzultovat nebo akutně řešit dle situace (například Bílý kruh bezpečí či ACORUS). Iveta Wollerová popsala, jak to funguje v centru ACORUS, které provozuje i azylový dům s utajenou adresou. „Klientka zavolá na nonstop linku - následuje zmapování situace a podle potřeby okamžitá telefonická krizová intervence a nástup na krizový pobyt. V případě, že se nejedná o akutní ohrožení, následuje objednání do poradny (objednací lhůty v poradně jsou 1 - 2 týdny). Do azylového domu klientky nastupují v případě potřeby buď po skončení krizového pobytu nebo po konzultaci v poradně. Část klientely nepotřebuje azylové bydlení na utajené adrese a řeší svou situaci prostřednictvím konzultací v poradně. Zde, stejně, jako v azylovém domě, pracují sociální pracovnice, právnička a terapeutky.“

Pomoc lze najít i v intervenčních centrech, která ze zákona zřizují kraje. Jedná se opět o místa, kde lze najít právní či poradenskou pomoc a další nasměrování. Lze se obrátit i přímo na policii nebo lékaře. „Na všech uvedených místech oběti násilí najdou porozumění a rady, jak mají postupovat, pokud chtějí situaci opravdu řešit. Dostanou další telefonní čísla na další pomáhající zařízení,“ říká Noemi Trojanová.

Podle ní i Ivety Wollerové je přitom vhodné policii volat vždy v situaci akutního ohrožení. „Popřípadě domluvit se s někým z blízkého okolí, aby policii zavolal, pokud to klientka nemůže sama udělat (mít například smluvený signál se sousedy a podobně). Pokud se klientka odhodlá po delší době v násilném vztahu kontaktovat odbornou organizaci, ale obává se prozrazení své identity, může vystupovat anonymně (je evidována pod číslem),“ popisuje Wollerová. V případě zranění je zase na místě vyhledat lékaře. Ten už by pak měl vše na policii nahlásit sám.

Kde najít pomoc – Přehledně

Centra pro lidi ohrožené domácím násilím:

ACORUS: Acorus.cz

Bílý kruh bezpečí: Bkb.cz / Domacinasili.cz

ROSA: Rosa-os.cz

Non-stop pomoc na telefonu:

116 006 - Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí – nepřetržitá telefonická pomoc, volání zdarma, provozuje Bílý kruh bezpečí

251 51 13 13 – DONA linka, kterou provozuje také Bílý kruh bezpečí

283 892 772 – Non-stop linka centra ACORUS

257 317 110 – Non-stop linka pod projektem Infovictims

Intervenční centra: Domaci-nasili.cz

Složky záchranného systému: 158, 156, 112, 155

Azylový dům jako první i poslední krok

Pokud jde o „útěk“ před agresorem, bezpečným úkrytem se může stát azylový dům, většinou s možností ubytování na jeden rok. „Azylový dům je zařízení na přechodnou dobu, které může oběť využít jako útočiště, kde si odpočine od strachu, co si zase její partner násilník vymyslí a čím potrestá ji nebo její děti,“ říká Noemi Trojanová, která několik let vedla azylový dům a ubytovávala oběti nebo je přemisťovala v případech, kdy se jejich ubytování prozradilo. Kromě utajeného pobytu podle ní existuje také možnost po dobu pobytu v azylovém domě změnit si jméno. Což je prý velmi dobré v některých dramatických situacích. Na území republiky nicméně existují čtyři azylové domy s utajenou adresou. Podle Ivety Wollerové by jich mělo být víc. Do budoucna je to prioritou.

Institut vykázání: Jak pomáhá?

Policie má také možnost v případě zjištění domácího násilí agresora vykázat na místě ze společného bydlení a zároveň mu zakázat vstup do společného bytu a jeho okolí na 10 dní. Počet vykázání je posledních pět let zhruba stejný, vždy ale překračuje počet 1 300 případů ročně. A případů domácího násilí je přitom ještě mnohem víc. „Ne každý incident, ke kterému je přivolána policie, končí vykázáním. Zdaleka ne každá žena během napadení nebo po něm je schopna volat policii. Přesto je institut vykázání velmi užitečný pro praxi řešení případů domácího násilí. Vykázání je hlavně preventivním opatřením, směřujícím k ochraně ohrožených osob. Jednání násilné osoby může být dále kvalifikováno jako trestný čin nebo jako přestupek. Pokud se ohrožená osoba obává, že ji toto opatření dostatečně neochrání, je možné podat návrh na předběžné opatření na zákaz kontaktu - na 1 měsíc s možností prodloužení až na půl roku,“ dodává Iveta Wollerová.

Smažte stopy...

Pokud se vás domácí násilí přímo dotýká a čtete si tento článek v počítači nebo telefonu, ke kterému má agresor přístup, vymažte odkaz na něj z historie prohlížení.

Ivana Kropáčková