Seznamte se s uměleckým kovářem Milanem Hejlem

Kovářské řemeslo se mu odjakživa líbilo. Bez ohledu na to, že je to černé a nepříliš čisté řemeslo, ho baví pracovat rukama. Sám se ke kovařině dopracoval trochu netradičně. Vystudoval nejprve strojařskou průmyslovku v Blansku, což bylo pro kluka z Vranové na Moravě trochu šok. Zde pak zůstal dva roky, aby se mohl strojařině věnovat. Milana fascinovala historie kovářského řemesla, kdy byl kovář prakticky v každém městě či vesnici.

Kováři se dělili podle cechů, kdy se každý z nich specializoval na jeden určitý obor (mečířství, podkovářství nebo stavební kovářství). Milan se rozhodl, že se tomuto řemeslu chce věnovat a oprášit pomalu upadající slávu krásného černého řemesla. Na celostátní soutěži Hefaiston na Helfštýně, kterou pořádají školy řemesel a kde se Milan zúčastnil se svým výrobkem - kovanou a zdobenou brankou. Ta zaujala natolik, že jí bylo vyčleněno čestné místo ve školní expozici.

Výhodou Milana Hejla byl jeho věk, neboť se k řemeslu dostal v době, kdy měl téměř dokončenou střední školu. Měl tedy již rozmyšleno, co chce v životě dělat a čeho chce dosáhnout. Realizovat se právě v kovářském řemeslu mu přišlo jako smysluplné. Sám chápe, že na sociálních sítích sice může mít skvělé statusy, ale hotové výrobky, které ho reprezentují, vydají za víc než sebelepší hodnocené sledujících.

Zabývá se zakázkovou výrobou dekorativních a užitkových kovaných předmětů pro exteriér i interiér. K tvorbě využívá konstrukční i nástrojovou ocel, nerezový materiál, kámen a měď. Tyto materiály nejčastěji zpracovává klasickými kovářskými metodami. V jeho kovárně nalezneme spoustu nářadí, které si vyrobil sám. Jde především o nespočet kovářských kleští, které se kovají podle potřeby kováře. Každé kleště mají svůj účel. Kromě klasické kovářské výhně potřebuje Milan Hejl i velký pracovní ponk, na kterém zhotovuje svá umělecká díla. Zde se mu nesmírně hodí znalosti ze strojařiny, které dokáže v praxi velmi dobře uplatnit. Také kovadlina není jedna jako druhá. Každá kovadlina má svoje specifické využití.

Železo, aby bylo kujné, musí projít nejprve výhní, kde se nahřeje, rozžhaví a stává se poddajným, aby se s ním dalo pracovat. Kromě výhně a kovadliny se v kovářské dílně používá pásová pila na dělení materiálu nebo soustruh k frézování součástí a ohýbačka na plech. Výrobky z kovářské dílny nejsou jen ty kované na kovadlině, ale i takové, které se zpracovávají právě na takovýchto strojích.

Jeho mottem je, aby všechno, co dělá, mělo originální zpracování a jeho stopu. Specializuje se na menší zakázky, které zvládne vyrobit on sám, případně s pomocníkem. Budoucnost kovářského řemesla je podle něj v originalitě a nových technologiích. Ne všechno je potřeba vyrábět sériově. Vzkazuje všem, aby přicházeli s něčím novým, co ostatní překvapí, aby se nebáli dělat to, co je baví a co je naplňuje. Není důležité pracovat tam, kde si pouze vyděláte peníze, ale sami vlastně nevíte, proč takovou práci děláte. Důležité je pěstovat vztahy s lidmi a pracovat tak, aby práce měla smysl.

Milan Hejl plánuje rozšířit své umělecké kovářství o další mladé kováře a kovářky. Věří totiž, že stroje nikdy nenahradí šikovné lidské ruce. Výrobky ze železa jsou trvanlivé a mohou nás přežít na spousty let. A taková práce, která po nás jednou zůstane a bude ukázkou naší šikovnosti, je práce, která má smysl.