Stát a firmy se bez sebe neobejdou. AI vyžaduje sdílení know-how i důvěru
Eliška Mičová, AI Business Consultant ve společnosti Seyfor, se zaměřuje na efektivní zavádění umělé inteligence a propojování veřejné správy se soukromým sektorem. Zdroj: CNN Prima NEWS
Nakoupit licence, rozeslat pozvánky na školení a čekat, že se v organizaci okamžitě odehraje digitální revoluce. Takový přístup v praxi naráží na realitu. Aby umělá inteligence ve firmách i ve veřejné správě přinesla skutečné výsledky, musí se stát přirozenou součástí konkrétních každodenních procesů. O rozdílném tempu inovací, komunikačních bariérách i nutnosti propojovat byznys se státem hovoří Eliška Mičová, AI Business Consultant ve společnosti Seyfor.
Veřejná správa a firmy se jeden bez druhého neobejdou
Technologie se dají zavádět různě. Můžete nakoupit licence, rozeslat pozvánku na školení a být přesvědčeni, že organizace právě vykročila směrem k budoucnosti. Jenže změna se většinou nedostaví, pokud nikdo přesně neví, do jakého procesu má AI vlastně vstoupit. Eliška Mičová, AI Business Consultant ve společnosti Seyfor, viděla zavádění technologií zevnitř veřejné správy a dnes ho řeší z druhé strany. Ve firmě, která může státu pomoct, ale jen pokud chápe, jak veřejná správa skutečně funguje.
Ještě loni jste na ministerstvu prosazovala vznik nástroje na kontrolu zadávací dokumentace u veřejných zakázek malého rozsahu, nyní jste v byznysu. Proč?
To je pravda a Checker VZMR, na který narážíte, je už ve fázi testování. Jedním z důvodů mého odchodu byla zvědavost a chuť pracovat v dravějším prostředí. Na ministerstvu poptávka po inovacích existovala, ale prosadit konkrétní změnu bývalo zdlouhavé. Chtěla jsem se dostat do prostředí, kde můžu být ještě blíž umělé inteligenci a vývojářům, kteří reálně staví řešení. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla přejít do byznysu. Seyfor mi zároveň umožňuje dál pracovat pro veřejnou správu, takže svůj přechod do byznysu nevnímám jako odklon, ale spíš jako přirozené pokračování předchozí práce.
V čem se komunikace s veřejnou správou liší nejvíc?
Veřejná správa funguje jinak než firmy, a tomu je potřeba přizpůsobit i komunikaci. Je důležité rozumět jejím procesům, omezením i tomu, jakým způsobem se v ní rozhoduje. Rozdíl je znát už při prvním kontaktu. Když jsem byla z pozice úřednice oslovena dodavatelem, tak jsem byla obezřetnější, aby mě netlačil do nějakého produktu nebo služby. Zákon o veřejných zakázkách je dostatečný strašák. Vtipné je, že jsem podobnou situaci zažila znova, ale z pozice AI Business Consultanta. Tentokrát jsem já ta obezřetnější už nebyla. V tu chvíli mi došlo, že komunikační rozdíl mezi soukromou a veřejnou sférou opravdu existuje.
A co přístup byznysu a státu k AI?
Snaha zavádět umělou inteligenci je patrná na obou stranách, ve firmách i ve veřejné správě. První kroky bývají podobné: nákup licencí, stavba vlastních agentů nebo realizace proof of conceptů. Společné je také poznání, že konkrétní případy využití AI musí vycházet přímo od zaměstnanců, kteří nejlépe znají každodenní práci a mají know-how často jen ve své hlavě nebo v e-mailech.
Obecně platí, že zavádění AI často stojí na jednotlivcích. Obvykle jsou to nadšenci, kteří se snaží motivovat okolí. Aby ale jejich iniciativa nezůstala nevyužitá, potřebují podporu ze správných míst. To mě přivádí k myšlence, že ve státní správě aktuálně vzniká síť AI ambasadorů, kteří mají využívání umělé inteligence koordinovat a podporovat napříč úřady. V tandemu je role AI sponzora, která má mít moc rozhodovat například o realizaci use casů. To je podle mě něco, co se v soukromém sektoru vytváří mnohem obtížněji, protože to, zda si zřídí interní síť AI ambasadorů, je na samotných firmách.
Jak se podle vás liší rychlost, se kterou obě strany zavádí nové technologie?
Pokud jde o proof of concept, tam jsou obě strany podobně pomalé. Firmy i stát shánějí potřebné vstupy, například data, podobně pomalu a stejně zdlouhavá bývá i vzájemná komunikace. Rozdíl přichází ve chvíli, kdy se má projekt dotáhnout a překlopit do produkce. Ve firmě k rozhodnutí stačí úzká skupina lidí. Na úřadě je bohužel delší schvalovací kolečko. Musíte sehnat další finance, vypsat veřejnou zakázku, a než se to celé připraví, může se stát, že požadavky vůbec neodpovídají tomu, co se aktuálně děje na trhu. Firma dokáže rozhodnutí udělat svižněji a mnohem rychleji nahradit stávající procesy.
A co peníze, utrácí stát a byznys na AI stejně?
To je složitá otázka. Myslím, že je to celkově o sestavení rozpočtu, nastavení priorit a cost benefit analýze. Ačkoliv mám pocit, že analýza nakonec nehraje takovou roli. V září Seyfor s dalšími partnery připravuje konferenci AI Horizons, na které bych si tuto hypotézu chtěla ověřit pomocí virtuální asistentky, která se bude účastníků ptát.
Ale zpátky k otázce. Z toho, co mám možnost vidět, tak byznys utrácí peníze lehčí rukou. Firmy si nedělají hlavu ani se statisícovými částkami.
Stává se často, že lidé z veřejné správy přecházejí do byznysu?
Přijde mi, že se to spíš neděje, a pokud ano, tak obvykle na vrcholových pozicích. Manažeři z bank nebo polostátních institucí přecházejí na ministerstva, protože chtějí státu něco vrátit. Naopak směr z veřejné správy do firem je vzácnější, protože úřednický mindset je opravdu jiný. Sama na sobě vidím, že kdybych na ministerstvu zůstala o pár let déle, asi bych se do firemního kolotoče už nebyla schopná zapojit.
Čím to je?
Úkolem veřejné správy je pracovat s informacemi a zajišťovat fungování státu, zatímco úkolem firmy je poskytovat službu nebo produkt s vidinou zisku poháněné konkurenceschopností. Vnímám, že tlak a požadavky na výkon jsou rozlišné, a firemní prostředí to člověku dá pocítit velmi rychle.
Bylo by tedy pro veřejnou správu výhodné, kdyby se tyto dva světy víc propojily?
Určitě. Pokud chce veřejná správa využít potenciál AI, potřebuje držet krok s technologickým vývojem a průběžně čerpat zkušenosti z trhu, aby věděla, jaké možnosti existují a co může od dodavatelů realisticky požadovat. Sama si tento přehled jen obtížně vytvoří. Může pořádat konference, zvát zahraniční řečníky a hledat inspiraci v úspěšných projektech, ale bez kontaktu s firmami jí bude chybět skutečný vhled do trhu a zkušenost s vývojem konkrétních řešení. Proto pokud pro ni podobné akce nebudou dělat firmy, aby navzájem sdíleli zkušenosti, nemá se čím inspirovat.
Propojení ale funguje oběma směry. Veřejná správa se bez byznysu neobejde, protože často nemá dostatek lidí, kteří by technologie sami vyvíjeli nebo dokázali předávat potřebné know-how. A funguje to samozřejmě i naopak. Firmy se zase neobejdou bez veřejné správy, protože veřejný sektor je významným zákazníkem. Jen samotných úředníků je asi 73 tisíc. Zároveň to podle mě není jen otázka byznysu. Mám pocit, že by posouvání státu, jeho znalostí, schopnosti dělat věci efektivněji a plnit základní funkci, tedy službu veřejnosti, mělo být v zájmu všech.
Co si pod spoluprací konkrétně představit?
To je poměrně citlivé místo. Jak jsem už naznačovala, tak veřejná správa nemůže, a ani by neměla, uzavírat vztahy s dodavateli mimo řádný proces. Takže je otázka, do jaké míry si nechá byznys "přijít blíž", aby se nedostala do problémů se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Zákon poskytuje široký manévrovací prostor. Řešením jsou třeba rámcové smlouvy, kdy si veřejný subjekt vybírá z předem prověřených dodavatelů do určitého finančního limitu, nebo zavedení dynamického nákupního systému.
Společnost Seyfor spolupořádá 23. a 24. září v Praze konferenci AI Horizons s podtitulem Beyond the AI Hype, která se zaměří na praktickou adopci umělé inteligence v praxi. Zdroj: SEYFOR
Jak nastavit hranici spolupráce?
Hranice podle mě vede tam, kde firmy předávají know-how, aniž by z toho okamžitě dělaly obchodní nabídku. Může jít například o webináře, konzultace nebo prostě jen sdílení inspirace, jaké projekty dělala firma pro jiné zákazníky. Firma si tím přirozeně buduje jméno a důvěru, veřejná správa ale zároveň získává znalosti, které by si jinak musela složitě obstarávat.
Právě zkušenost z obou stran mi pomáhá rozpoznat, kde tato hranice leží a jak s veřejnou správou komunikovat tak, aby spolupráce byla užitečná, ale zároveň transparentní.
Co dělat pro to, aby se adopce AI povedla?
Největší omyl je myslet si, že stačí zaplatit licence. Tím se nic nezmění. Skutečný přínos přijde až ve chvíli, kdy se AI zapojí přímo do konkrétního procesu. Ne jako pomůcka pro osobní produktivitu jednotlivce, ale jako součást toho, jak proces reálně funguje. Vidím to i u lidí, kterým firma nebo úřad zaplatí Copilota nebo GPT: pokud jim nikdo neukáže, jak si s tím nástrojem postavit třeba jednoduchého agenta na zvládání mailů nebo kalendáře, buď ho nebudou používat vůbec, nebo jen okrajově. Bez toho nemá smysl kolem AI dělat takový hype.
V čem je podle vás největší výzva pro oba světy zároveň?
Důvěra. Je tu velká míra skepse na jedné straně a přehnaná očekávání na druhé. Lidé si myslí, že AI dokáže spasit všechno, a pak narazí na limity: rozpočet, ochranu dat, nebo že pro danou věc data prostě nejsou adekvátně připravena. Řešení je vzdělávání a přímá zkušenost, ne obecné přesvědčení.
Jak si vybíráte, čemu z té záplavy informací věřit?
Držím se oficiálních zdrojů, nejen lidí, kteří si získali kredibilitu díky příspěvkům na LinkedIn. Mám postaveného agenta, který mi do mailu posílá novinky z oficiálních zdrojů největších technologických firem. Ale úplně nejvíc mi dává vlastní tým. Poslouchat, jak si architekti a vývojáři AI mezi sebou běžně povídají o nových modelech, nebo proč se v konkrétním případě používá zrovna ten a ten nástroj, je pro mě často cennější než cokoliv jiného.
Právě takové znalosti od vašich kolegů budou zřejmě k vidění i na technických workshopech, které se konají první den konference AI Horizons. Jak to bude vypadat?
Přesně tak. Sednou si s malou skupinkou, řekněme dvaceti lidmi, a předávají jim reálně to, co dělají každý den. Třeba jak na vibecoding, automatizace s Claude Cowork nebo využívání Microsoft M365 Copilot. Je to v podstatě to samé, co mi dává práce v týmu, jen otevřené i pro lidi zvenčí. A má to smysl v širším měřítku, nejen na workshopech: i když každá firma řeší jiné use casy a co platí u jedné, neplatí přesně u druhé, základ bývá velmi podobný. Třeba HR napříč institucemi řeší podobné věci, jen customizovaně jinak. A někdo tu inspiraci musí přinést jako první. Velký přínos konference je i samotný networking. Možnost promluvit si přímo se speakery a získat konzultaci, ke které by se člověk jinak nedostal.
Vy sama jste na tento obor mladá, není vám ani 30. Jak vnímáte podíl mladých lidí v týmech kolem AI?
Zažila jsem oba extrémy. V předchozím týmu na ministerstvu byli všichni 45 plus, teď jsem v Seyfor týmu naopak jedna ze starších, kolegům je 21 až 25. Je to dané dynamikou práce. Mladší lidé se podle mě víc drží u nových technologií a mají větší drive, ale zároveň je potřeba i strategičtější, zkušenější hlas, který dokáže říct: tudy už jsme šli a nevyplatilo se to. Ideální je mix, ale rozhodně bych nevěřila tomu, že věk sám o sobě rovná se zkušenost. Sama jsem se setkala s tím, že mi bylo řečeno, že jsem mladá a nerozumím tomu, a to je podle mě lichý argument.
Jakou jednu myšlenku byste na závěr chtěla čtenářům předat?
Budu se opakovat, ale pro mě je zásadní poselství to, že se jeden svět bez druhého neobejde. Veřejná správa se bez byznysu k moderním technologiím reálně neposune, ale ani byznys nemá bez veřejné správy takový dopad na trh. Je to o oboustranné spolupráci, ne o tom, že by firmy dělaly veřejné správě laskavost.
Významným prostorem pro propojování veřejného a soukromého sektoru i sdílení dobré praxe bude zářijová konference AI Horizons, kterou Seyfor spolupořádá. Její součástí budou mimo jiné praktické technické workshopy zaměřené na využití AI v reálných situacích, jako je vibecoding, automatizace s nástrojem Claude Cowork či pokročilá práce s Microsoft M365 Copilot. Podrobnosti o programu, přednášejících i možnostech registrace nabízejí přímo oficiální stránky konference AI Horizons.
