Tamara Kotvalová: Peníze pro mě nikdy nebyly skutečnou motivací

V nitru stále vzpomíná na těžké začátky v Tatrách, které jí poskytly cennou životní lekci, z níž do určité míry čerpá dodnes. Ráda by ji také předala dál svým dětem, zejména staršímu synovi Martinovi. Nic za to ale nežádá. Ví, že si každý z jejích potomků musí jít svou vlastní cestou, stejně jako kdysi ona sama. Ta její ji dovedla až k založení a mohutnému rozvoji společnosti Carollinum, ze které se stal tuzemský lídr v distribuci luxusního zboží.

Je rozdíl mezi mateřstvím a mentorstvím?
Tamara: Velký a zároveň žádný. Hodně záleží na úhlu pohledu. Firmu Carollinum jsem budovala s ambicí něco vytvořit a něco tu zanechat, ale nežádám po žádném z mých dětí, aby se pokračování ujalo. Zrovna jsem ve fázi, že sleduju jejich vývoj a rozhodnutí. Samozřejmě, že jim radím, kecám jim trochu do života, asi by nebylo normální, kdyby to bylo jinak. Ale jsou to spíš rady starostlivé. Mé děti mají své ambice, a to je určitě dobře.

Posledních pár let sbírám zkušenosti od lidí, co už předali svoje jmění a dědictví další generaci, a zjišťuji, že to není vůbec jednoduché. I když byla v té dané rodině nejlepší možná konstelace, stejně pak to dělení potomky rozeštvalo. I proto postupuji pomalu, stále se učím a sbírám další postřehy. A vidím, že si každé z mých dětí volí svou vlastní cestu. Zatím mi ani jedno z nich nedalo jasnou odpověď, zda by chtělo v rodinném podniku pokračovat. Líbí se mi, že o tom přemýšlejí a přistupují k tomu s rozvahou.

A když přijde na řadu to, co se jedna generace naučí... Tamaro, jak předáváte svoje know‐how, když jste začínala v době, kdy byl internet nové slovo?
Tamara: V tomhle konkrétním případě nás v týmu naopak vzdělával Martin, to on se zpočátku věnoval rozvíjení webových platforem a on-line marketingu Carollina. Já jsem mu tehdy mohla jen ukázat, jak je důležité se realizovat. Ke všem dětem jsem přistupovala vždy stejně, nikomu jsem nenadržovala a nikdo z nich nedostal něco navíc. A naštěstí jsem ani jedno z mých dětí nemusela výrazně přemlouvat, ať pracuje. V Martinovi vidím rysy vlastní nátury. Na některých projektech se potkáváme, v některých názorech se zas výrazně lišíme.

Martin: Já cítím jako důležitou věc přenos hodnot. Odmalička jsem byl vychováván v úctě k ostatním, k solidaritě a ke spolupráci. Nesoudit, být štědrý, což pro mě znamená, když mám, tak i dám. Je to něco, co se nemění, a to je pro mě nejcennější. A samozřejmě že je to závazek, nerad bych pokazil reputaci našeho rodinného jména a udělám pro to všechno.

V jakých případech se vaše povahy střetávají?
Tamara: Já jsem intuitivní člověk, v lecčem ale i trochu chlap. Přijdu do zasedačky, vyhrnu si rukávy a pracuji. Zároveň se snažím řídit se pocity, právě ty mi pomáhají zorientovat se v situaci, je důležité jim naslouchat při setkávání s lidmi, myslím, že pro obchod je to úplně zásadní. „Ty bys prodala i slepému televizi,“ říkávali mi na začátku kariéry kdysi kolegové. Martin oproti tomu všechno promýšlí. Pamatuji si, že jsme jednou byli celá rodina na jachtě a Martin si hned všiml, že jsme mohli pronajmout levnější loď. Pro mě ale bylo v tu chvíli důležité dát tomu konkrétnímu člověku vydělat. To je něco, o čem už Martin mluvil. Já jsem nikdy neuměla spořit, spíš utrácet. Ale čím víc peněz jsem dala, tím víc se jich pak ke mně zpět přikutálelo.

Martin: Není důležité, na čem se neshodneme, jako to, že se neshodneme, a přesto dokážeme najít společnou řeč. Ano, někdy jsou schůzky, kdy odcházíme celí rozohnění a třeba nám to i zabrání na pár dní v kontaktu, musíme vychladnout. Ale základ je respekt.

Tamara: Aktuálně se ale neshodneme na Martinově výletě po Evropě na motorce. Bojím se o něj. Nevím, jestli si je na ní jistý, a já stále čtu ty děsné statistiky. V tom ohledu nedokážu od toho mateřského pudu odhlédnout.

Martin: Nebudeme nikam pospíchat. Budeme opatrní. A v Chorvatsku to musíme projet křížem krážem, když tam chci investovat.

Tamara: Připomíná mi to scénu, když jsem se jako dvacetiletá vydala z Československa stopem za tátou do Athén, kde tehdy pracoval na ambasádě. Vím přesně, co teď Martin prožívá. Tatínek mi tehdy strašně vynadal. Zpáteční cestu domů jsem absolvovala letadlem a nemohla se zastavit u kamarádek pro věci, co jsem si u nich cestou nechala. Přišla jsem tehdy o batoh a hlavně jsem vůbec nechápala, co tátovi tak vadí. Dneska vidím Martina, jak ho láká svoboda, a je mi jasné, že on zas nechápe moje obavy.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Vogue Leaders, které je právě v prodeji společně s červnovou Vogue CS.

Prosincové číslo společně s Vogue Leaders v prodeji od 11. listopadu

Konferenci VOGUE live sledujte zde: https://www.vogue-live.cz/.

Tagy: