Z filmu Tenet Zdroj: Warner Bros.
Nejočekávanější snímek roku je konečně tady a my můžeme spekulovat, jestli kýžená záchrana filmového světa skutečně dorazila. Špionážní thriller Tenet je dalším nepřehlédnutelným opusem hvězdného Christophera Nolana a i přes řadu problémů se nesporně jedná o velkolepou podívanou, která dráždí divákovy smysly i mozek.
Fenomén času se už v několika minulých filmech Christophera Nolana ukázal jako zásadní téma, které svérázného autora zjevně provokuje – ať už se jedná o dva směry vyprávění v přelomovém Mementu, osudovost neúprosného vesmírného času v Interstellaru či různá tempa jednotlivých příběhových linek v Dunkerku i Počátku. Fascinace možnostmi plynutí času vrcholí v aktuálním Tenetu, v němž tato fyzikální veličina hraje nejdůležitější úlohu. Nejblíže má ke zmíněnému Počátku, a to jak tematicky, tak strukturou vyprávění, takže pokud se vám tato náročná skládačka z roku 2010 líbila, jste na dobré cestě k proniknutí i do Tenetu.
Nezvyklý blockbuster
Na chvilku se však vraťme zpátky nohama na zem. Tenet je nejočekávanějším snímkem letošního roku, od něhož si především v zámoří slibovali nejen zásadní filmovou událost, nýbrž i opětovné přitáhnutí diváků do koronavirem vylidněných kinosálů. Tenet je však především velmi náročným dílem, které vyžaduje maximální pozornost – a i tak zůstane velké množství informací nepochopeno či rovnou ostentativně skryto. Je nezbytné přistoupit na hru, jež s vámi režisér hodlá hrát, a zcela se jí oddat; jak se dokonce v jedné replice ve filmu říká, nesnažit se vše pochopit, ale spíše to cítit.
Z toho nakonec plyne i jedna z největších zrad tohoto náročného kusu: Čistě analyticky je velmi obtížné chápat všechny nuance fyzikálními jevy prorostlého příběhu, na druhou stranu však Nolan pokračuje ve svém tradičně chladném, odtažitém způsobu vyprávění. Většina postav dává najevo emoce jen minimálně, nemá jasnou motivaci ani vývojový oblouk a není možné se s nimi ztotožnit.
V případě dvou hlavních agentů v podání Johna Davida Washingtona a Roberta Pattinsona totiž sledujeme dokonalé muže vynikající svou inteligencí, silou i schopnostmi. Až u antagonisty v maniakálním podání Kennetha Branagha a jeho nešťastné, emoce nezvládající manželky Elizabeth Debicki se dočkáme pohledu pod pokličku; a možná dospějeme i k tomu, že v pozadí mocenských her o budoucnost světa stojí toxicita každodenních vztahů včetně ulpívání na vnímané dominanci. Není však pochyb, že postavy nejsou pro Nolana cílem, nýbrž pouze nezbytným prostředkem, jak ukázat zákonitosti tohoto fascinujícího světa.
Šarlatán: Ivan Trojan jako záměrně nečitelný léčitel otevírá spoustu otázek
Životopisné drama Šarlatán mělo mít premiéru už koncem března, nakonec se do našich kin dostává až nyní – tedy o pět měsíců později. S o to větší prodlevou od premiéry na berlínském festivalu se konečně mohou čeští diváci podívat na film, který má nesporně světové parametry. Koprodukční dílo totiž režírovala zkušená polská režisérka Agnieszka Hollandová, jež od svých studií na FAMU udržuje velkou spřízněnost s tuzemskou kinematografií. V čem je její novinka nejvýraznější?
Příběh na pomezí sci-fi z blízké budoucnosti a tradičně špionážní bondovky nám představuje hrozbu v podobě specifického cestování časem v důsledku ozáření radioaktivním materiálem. Ve filmu padají pojmy jako „inverzní entropie“ či jména fyziků Richarda Feynmana a Johna Archibalda Wheelera, na což v hollywoodských blockbusterech rozhodně nejsme zvyklí.
Na co však zvyklí jsme – a u snímků Christophera Nolana dvojnásob – je propracovaná technická stránka, které tentokrát dominuje rychlý a nekompromisní střih Jennifer Lame, opojná kamera Hoyte van Hoytemy či dunivé hudební motivy Ludwiga Göranssona, jenž se zjevně inspiroval u zkušenějšího Hanse Zimmera. V souladu se žánrovými principy špionážních thrillerů se dočkáme odtikávajícího času, burácející akce, vychytralého vyjednávání s ruským padouchem i tématem novodobé studené války. Akční pasáže se střídají s poněkud zahlcujícími vysvětlovačkami, po nichž však budete mít beztak spoustu bílých míst. A Nolan to moc dobře ví.
Zákoutí mechanismu
Když během úvodní scény v kyjevské opeře skupina ozbrojenců necitlivě ničí ladící se nástroje filharmoniků, dává nám Nolan jasně najevo, že tentokrát se nebude hrát úplně podle pravidel. Ušlechtilé a tradiční nástroje zůstávají rozšlapány na zemi, stejně tak i naše očekávání budou zanedlouho rozbita napadrť. Vyloženě divných a na první pohled nevysvětlitelných situací přibývá a my můžeme jen doufat, že se někdy později během těžkotonážní, dvouapůlhodinové stopáže dočkáme nějakých vodítek. A částečně skutečně ano – když začneme pronikat do hrátek s časem a vybrané momenty vidíme opakovaně z jiné perspektivy, leccos do sebe zapadne a my zůstáváme v němém úžasu. Analytičtější mozky mohou se zalíbením konstruovat vnitřní logiku světa, jestliže však vyrazíte spíše doporučovanou cestou procítění, dočkáte se řady inspirativních vhledů.
V tento moment je těžké vyhnout se spoilerů, ale zkusíme to – až film uvidíte, sami pochopíte. Hlavní hrdina, označený pouze svou rolí protagonisty, totiž postupem času (sic!) i bez exaltovaných emočních projevů dochází k vnitřnímu přerodu, poznání. Prožitek určitých situací ve větším množství časových rovin mu umožňuje změnu perspektivy, lepší pochopení svého dosavadního příběhu. Čím více životních zkušeností máme, známe minulost a dokážeme si třeba i představit střípky budoucnosti, tím se zvyšuje šance, že se z kauzálního zajetí dokážeme aspoň částečně vymanit. Nemusíme sledovat modus akce-reakce, nýbrž se mu do značné míry vzbouřit; obrazně otočit běh času a znovu prožít to, co je z čistě fyzikálního hlediska považováno za minulost.
Protagonista Tenetu právě po této psychologické horské dráze jezdí – pouze tak nečiní jen na metaforické úrovni, jak se občas podaří nám, nýbrž zcela reálně. Díky tomu film mezi řádky funguje i v nečekané, seberozvojové rovině. Každý máme občas pocit, že v životě čelíme těžko definovatelnému nepříteli, ovšem při zpětném ohlédnutí nám věci do sebe zapadnou. Tak jako protagonistovi, který až do konce pochybuje (a my s ním), zda je skutečně hlavní postavou tohoto příběhu. Přestože stráví na plátně nejvíce času, je právě on tou ústřední hybnou silou? Můžeme na ostatní postavy nahlížet jako na protagonistovy zvnitřněné archetypy či duševní pochody, které zastávají určité funkce a jejichž konflikty odrážejí dynamiku lidské mysli? Vcelku úspěšně ano, jenže se nepochybně dostáváme do míst, kde Christopher Nolan při sochání tohoto projektu rozhodně nebyl.
Nakonec je ale vlastně zbytečné řešit, jestli jsou výše popsané úvahy cíleně imanentní součástí filmu, či se jedná jen o konstrukce, jež si každý divák po zhlédnutí vytváří individuálně. Tak či onak se totiž bezesporu jedná o podnětné dílo, do něhož je radost se zanořit – a to vše ve zcela fascinujícím audiovizuálním hávu. Slavný režisér si opět důsledně vyhrál s formou, jež má mít stejně jako samotný název charakter palindromu. Budeme se těšit na podrobné analýzy, až si fanoušci budou moci film přehrát doma a rozebrat ho do posledního šroubku. Momentálně se však dotěrně vtírá otázka, jestli se tentokrát Christopher Nolan přece jen trochu nepřepočítal a ve svém masivním myšlenkovém labyrintu neztratil diváka i sám sebe.
