Upálení Jana Husa: Dříví dvě fůry pod krk ho kryly. Mistr nenosil vousy a byl „tlust“
Socha na Staroměstském náměstí zobrazuje Jana Husa jako vysokého, štíhlého a vousatého muže. „Byl malé postavy a otylý,“ rezonuje českou společností i jiný hlas, jemuž někdy naslouchá i samotná Církev československá husitská. Buď jak buď, historici dnes neřeší, kolik kilogramů Hus vážil. Ale jak kostnický koncil zvážil jeho slova při jednotlivých slyšeních, a proč byl za ona slova 6. července 1415 upálen. „Děsný boj k smrti netrval dlouho; žalmy zpívaje i k nebi hledě, brzy obklíčen byl plápolem odevšad vyrážejícím; vítr se zdvihnuv, šlehnul mu jej do tváře, tak že v několika okamženích ani nehlesna zalknul se,“ vylíčil Husovo upálení dějepisec František Palacký, zakladatel novodobé české historiografie.
„Dříví dvě fůry slámou promíchané rozloženy okolo něho tak, že až pod krk ho kryly; pod nohy ještě opoutané podstrčeny také dvě otepě,“ popisoval František Palacký ve svém průkopnickém díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, jak skončil život českého církevního reformátora. Je to líčení až s naturalistickými detaily, neboť dějepisec vycházel z dobových kronik. Například ze Zprávy o mistru Janu Husovi v Kostnici z pera Husova současníka a přítele Petra z Mladoňovic (asi 1390–1451).
Pohybuje rty a hlavou, vypustil duši
„A jeho hned biřici zapálili a mistr hned silným hlasem zazpíval nejprve: ´Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi.´ (…) A když potřetí začal zpívat, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu,“ popsal upálení přímý svědek exekuce, již zmíněný Petr z Mladoňovic.
Čtěte také
Mistr Jan Hus ke hranici kráčel podle dobových svědectví bez bázně a strachu, a až do poslední chvíle si udržel důstojnost. Modlil se a zpíval. „Neohroženosti mysli ve všech těchto scénách dokázané obdivovali se i nejkrutější nepřátelé jeho,“ ctil oběť Palacký ve svých dějinách.
„Když pak dříví řečených svazků a provazy byly spáleny, a ještě trup těla stál, vise za krk na řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zem, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel,“ uvedl v kronice Petr z Mladoňovic, ovšem Palacký už o těchto morbidních detailech pomlčel.
Pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze Zdroj: lianem / Shotshop GmbH / Profimedia
Palacký poprvé vyzdvihl Husa
Otec národa a historik František Palacký (1798-1876) věnoval Janu Husovi i husitskému hnutí obrovskou pozornost. „Byl to první dějepisec, který Husa i husitství pozitivně vyzdvihl. Jak známo, narodil se v evangelické rodině na Moravě a pro některé myšlenky husitského hnutí měl velkou slabost. Bohužel, totalitní režim po roce 1948 udělal z husitů předvoj komunismu a únorového vítězství pracujícího lidu. A namočil do toho i mého pradědečka,“ vypráví Václav Macháček, pravnuk Františka Palackého. Na rodinném zámku v Malči na Vysočině pečuje o Palackého pracovnu i jeho psací potřeby, které badatel používal při sepsání Dějin národu českého v Čechách a v Moravě.
Proč ho upálili?
Podstatu kostnického procesu nelze po 611 letech jednoduše shrnout, neboť jde o komplikovaný teologický problém. Hus se například vyslovoval k 26 citacím, které se koncilu nelíbily v jeho knize O církvi. A podobně byl slyšen i kvůli traktátům, jež napsal proti mistru Stanislavovi ze Znojma nebo Štěpánu Pálečovi. Pro laického našince, jenž nemá důkladné teologické vzdělání, je nicméně líčení procesu v Kostnici doslova španělskou vesnicí.
Koncil třeba chtěl, aby Hus odvolal tento údajný blud: „Milost vyvolení jest svazek, kterým se tělo církve a kterýkoli její úd nerozlučně připojuje k samé hlavě.“ A Hus reagoval: „Tak, omezíme-li pojem církve jako sbor nebo obec vyvolených (…), tehdy kterýkoliv úd oné církve a též samo tělo církevní se nerozlučně spojuje s tou hlavou milosti vyvolení…“
Čtěte také
Vyhlásil papeže i kardinály za nepotřebné
I František Palacký ve svých dějinách obšírně líčí Husovy výslechy v Kostnici. Ale soustředí se na detaily, kterým porozumí i prostý čtenář: „Veliký hluk způsobila zvláště věta ta, že papež, prelát neb kněz, když hřeší smrtelně, není papežem, prelátem a knězem.“
Oblíbený historik, který si za své dílo koncem svého života vysloužil přezdívku Otec národa, mimo jiné o Husovi uvedl: „Také mu neposloužilo ku prospěchu, že vyhlásil papeže i kardinály za nepotřebné ke zprávě církve, že moc a vládu papežovu pravil býti darem a dílem císařským, že knížatům osoboval právo kontroly nad preláty, že uvodil v pochybnost právní platnost některých trestův církevních, a obyčejná tehdáž nakládaní s kacíři jmenoval farizejskými.“
Vousy a nadváha Jana Husa
Palacký nikterak nepopisuje fyzickou podobu Mistra Jana Husa. Dnes si ale velké postavy ze starších českých dějin často ztotožňujeme s jejich novodobými sochami, malířskými portréty nebo filmovými podobami. Jan Hus je proto vnímán jako vysoký, štíhlý a vousatý muž, neboť tak vypadá jeho nejznámější socha na Staroměstském náměstí v Praze od Ladislava Šalouna. A tu zná každý našinec i většina zahraničních návštěvníků Prahy.
Mistr Jan Hus na hranici v kronice z druhé půle 15. století. Bez vousů a ve srovnání s biřici má i určitou nadváhu. Kroniku od Diebolda Schillinga (Amtliche Berner Chronik) opatruje Burgerbibliothek v Bernu. Zdroj: Burgerbibliothek, Bern
Ve skutečnosti prý trpěl nadváhou a nenosil vousy. „Tento statečný muž, který zapálil pochodeň pravdy, totiž podle historických dokladů nebyl vousatý a nepodobal se svou postavou indickému fakírovi, přestože ho tak zobrazují četné idealizující obrazy. Byl malé postavy a otylý, v dopisech přátelům se omlouvá, že musí jezdit na oslu nebo dokonce do strmých kopců používat nosítek, ´neb jsem tlust´,“ píše na svém webu sbor Církve československé husitské z Vlašimi.
Vyobrazení dokazují, že hubený nebyl
Není to ovšem objev novodobých vlašimských husitů, ale parafráze textu z knihy spisovatele a záhadologa Ludvíka Součka s názvem Obrazový opravník obecně oblíbených omylů (Praha, 1981). Souček odkazuje na různá kronikářská zobrazení Mistra Jana Husa, ovšem neudává konkrétní prameny. Dnes si ale různé dobové portréty českého „kacíře“ může kdokoliv otevřít v digitálních badatelnách muzejních institucí a knihoven.
Velmi věrohodná Richentalova kronika z 15. století, kterou sepsal další přímý svědek kostnického koncilu i Husova upálení, skutečně zobrazuje českého reformátora v jeho poslední chvilce jako muže bez vousů, ovšem určitě to není tlouštík.
Robustní muž z dřevorytu
Dřevoryt z roku 1563, který je běžně dostupný například u hesla Jan Hus v encyklopedii Wikipedia, však oběť koncilu v Kostnici zobrazuje jako poměrně robustního bezvousého muže. A hlavně na kolorované podobě dřevorytu je určitá nadváha dobře patrná.
Mistr Jan Hus na dřevorytu z 16. století. Bez vousů a ve srovnání s biřici má i určitou nadváhu. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Podobně upálení katolického kněze zobrazuje i švýcarská středověká kronika Spiezer Chronik (Berner Schilling) z let 1484–1485, jejímž autorem byl Diebold Schilling starší. Především ve srovnání s útlými biřici, kteří ho přivazují k hranici, jde doslova o váhový rozdíl.
O hmotnost nešlo, nýbrž o váhu slov
Buď jak buď. Historie neřeší, kolik Hus vážil, ale jak kostnický koncil zvážil jeho slova při jednotlivých slyšeních. Koncil v Kostnici byl svolán proto, aby odstranil stávající dvojpapežství a trojpapežství (v době koncilu měla církev římského, avignonského a pisánského papeže) a reformoval církev shora. Kauza Hus byla svým způsobem pobočným procesem, ale shodou nešťastných okolností vyústila v jeho upálení.
Popel z hranice byl vysypán do řeky Rýna, jak to líčí i Husův současník Petr z Mladoňovic: „A tak spolu se všemi řečenými popely oharků na jednu káru naložili a do řeky Rýna, který tam blízko teče, do hlubiny vhodili.“
Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě od Františka Palackého, vydání z roku 1850, ovšem na díle Palacký pracoval až do roku 1876. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
František Palacký to jen zopakoval: „Všecken pozůstalý popel musel na popravišti pilně sebrán a do mimotekoucího Reyna vmetán býti, aby po nebožtíku nic nezůstalo, coby přátelé schovati, do Čech odnesti a tam co svaté mučenníkovy ostatky ve cti míti mohli.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hádka ve Sněmovně: Kdo z vás se ozval, když Babiš napadal Pekarovou? vpálil vládě Jurečka
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
