Na hořící hranici skončil 6. července 1415 v Kostnici. Kde a kdy se však Mistr Jan Hus narodil, se historici jen dohadují. „A už to zřejmě nikdy nezjistíme,“ říká Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře v den 608. výročí Husova upálení. Pramenné důkazy z tak hluboké minulosti se mohou objevit snad jedině zázrakem.
Jihočeský Husinec nedaleko Prachatic je opředen řadou legend spojených s údajným slavným rodákem, mistrem Janem Husem. Tuto si třeba v roce 1860 zapsal spisovatel a sběratel pověstí Václav Krolmus: „Na staré cestě z Husince do Prachatic jsou v údolí potoka veliké balvany. Jeden kámen plochý má v sobě dvě šlépěje vtištěné. Tudy totiž chodíval Jan Hus a od něj je ten kámen vyšlapán.“
Bajky o šlápotách a Husovi
Dnes o takových kamenech s otisky Husových šlépějí v Husinci téměř nikdo nic neví, prý snad skončily na dně husinecké vodní nádrže dokončené v roce 1939. Je to pouze mystérium, uměle stvořená legenda o nadpřirozených schopnostech Jana Husa, který svými chodidly dokázal rozmáčknout kámen. Bajka, skoro pohádka. Ve skutečnosti vůbec nevíme, zda se Hus v Husinci narodil. Jeho údajný rodný domek v téže obci je pouhou vlasteneckou fikcí. „Ale jak říkají kriminalisté, podle nepřímých důkazů usuzujeme, že se v Husinci pravděpodobně narodil,“ přemítá historik Zdeněk Vybíral z Husitského muzea v Táboře.
Pravděpodobně se narodil v Husinci. Jistotu už vědecká obec nezíská. Není šance najít další důkazy z pozdního středověku. V samotném Husově rodném domku v Husinci se ovšem pochybnosti nepřipouštějí, jinak by celé muzeum spravované Církví československou husitskou ztratilo právo na existenci. Zhruba před deseti lety navíc expozice prošla rekonstrukcí, která stála 26 milionů korun. Je to efektní výstava ve starobylém gotickém domě, ve kterém se návštěvník snadno propadne do 15. století.
Údajný rodný dům mistra Jana Husa v Husinci Zdroj: ČTK
Není Husinec jako Husinec
Autenticitu rodného domku badatelé vyvracejí už po staletí. Jeden zápis ze 17. století třeba tvrdí, že Husův rodný domek byl dřevěný a poutníci si „řezávali z něho kousky dříví jako památný ostatek a pověrečný prostředek proti bolení zubů“.
V Husinci ale turisté prochází zděným domem. A byť je to opravdu středověká stavba, možná sem Hus chodíval jen za kamarády ze sousedství a sám se narodil na jiném místě ve vsi. Stejně pravděpodobná je ovšem i myšlenka jiných badatelů, kteří odhadují, že se Hus mohl narodit v úplně jiné obci. Často se mluví o středočeském Husinci, který se nachází u Klecan.
Neznáme místo narození, neznáme ani letopočet, který bychom spojili s Husovým zrozením. „Narodil jsem se v roce 1371. Asi,“ říká poněkud nejistě Jan Hus v poutavém animovaném filmu, který je k vidění v Husitském muzeu v Táboře. Historikové tím slůvkem „asi“ otevřeně přiznávají, že přesný rok narození zůstane záhadou.
Záhada Husova rodného listu
Přemítá se o poměrně dlouhém rozmezí, Hus se mohl narodit někdy mezi lety 1364 až 1375, přičemž nejčastěji se uvádí letopočet 1371. Hus sám o sobě pak podal zprávu k roku 1414, že mu ještě není padesát let: „A já ještě nehřeším padesát let po křtu; neb mi ještě nenie padesáti let.“ Kolik mu ale tehdy bylo, 49, 48 nebo třeba 46 let?
Na scénář k filmu, který vyprodukovalo Husitské muzeum v Táboře, se podílel už citovaný historik Zdeněk Vybíral. „Rok Husova narození už nikdy neobjasníme,“ konstatuje smířeně. „V posledních letech se rozhodně neobjevil žádný nový důkaz,“ říká historik v den 608. výročí Husova upálení. I samotný Hus tušil svůj věk jen přibližně, a proto to slůvko „asi“ na počátku animovaného filmu.
Prachatice, Praha a ohromná kariéra
Osudy dospělého Jana Husa jsou ovšem mlhami zahaleny méně než dětství. „Rodiče chtěli, abych sekal latinu,“ vypráví Hus ve zmiňovaném animovaném snímku. Latině se učil v Prachaticích, kde ho silně ovlivnila osobnost mistra Křišťana z Prachatic, astronoma a teologa. „Stanu se také mistrem,“ předsevzal si tehdy.
„Bylo to, jako by mě polili živou vodou, Praha mě ohromila,“ prohlásil Hus o pár let později, když se ocitl v hlavním městě Království českého. „Začal jsem pilně studovat. Ve dvaadvaceti ze mě byl bakalář, v pětadvaceti mistr svobodných umění, v sedmadvaceti univerzitní mistr, ve třiceti děkan artistické fakulty a v sedmatřiceti rektor pražské univerzity,“ rekapituluje animovaný Hus fascinující kariéru.
Náměstí v Husinci se sochou Jana Husa. V obci se Hus údajně narodil, přímé důkazy neexistují. Zdroj: ČTK
Omluva papeže Františka za upálení
V Husitském muzeu v Táboře je čas i na zamyšlení, proč vůbec Hus musel před kostnický tribunál a proč byl upálen. Jisté je, že dnešní nejvyšší katolický klérus je tehdejším aktem pohoršen. Za Husovo upálení se důrazně omluvil i současný Svatý otec František. Když ho v červnu 2015 navštívila ekumenická delegace českých křesťanských církví, srovnal Husovo upálení s krutostmi Islámského státu, kde se rovněž upaluje zaživa. „My jsme ve svých dějinách dělali totéž,“ kajícně pronesl František a vyzval k prosbám za odpuštění „za každého, koho jsme zabili ve jménu božím“.
Koncil v Kostnici byl svolán, aby odstranil stávající dvojpapežství a trojpapežství (v době koncilu měla církev římského, avignonského a pisánského papeže) a reformoval církev shora. Problematiku Husových slyšení v Kostnici, která nakonec vyústila v jeho upálení, ale nelze shrnout na pár řádcích, neboť jde o komplikovaný teologický problém.
Teologický problém, který se těžko vysvětluje
Hus se například v Kostnici vyslovoval k 26 citacím ze své knihy O církvi, které se koncilu nelíbily. Podobně byl slyšen i kvůli traktátům, jež napsal proti mistru Stanislavovi ze Znojma nebo Štěpánu Pálečovi. Pro laika, jenž nemá teologické vzdělání, je však líčení procesu v Kostnici španělskou vesnicí. Koncil třeba chtěl, aby Hus odvolal tento údajný blud: „Milost vyvolení jest svazek, kterým se tělo církve a kterýkoli její úd nerozlučně připojuje k samé hlavě.“ A Hus reagoval: „Tak, omezíme-li pojem církve jako sbor nebo obec vyvolených (…), tehdy kterýkoli úd oné církve a též samo tělo církevní se nerozlučně spojuje s tou hlavou milosti vyvolení…“
Ředitel Husitského muzea Jakub Smrčka rovnou říká: „Důvody upálení Jana Husa se nedají vysvětlit na pěti řádcích.“ Podle něho Husův spor s církevní autoritou začal v Praze kvůli otázce povinnosti odevzdat Viklefovy knihy k prozkoumání jejich pravověrnosti a eskaloval v době, kdy byl přenesen k papežské kurii do Říma. „Nakonec přerostl v klatbu vyhlášenou nad Husem pro nedostavení se k papežskému soudu, jež byla doprovázena interdiktem. Tehdy kvůli ztrátě přízně krále Václava IV. musel Hus opustit Prahu a získal útočiště na venkovských sídlech příznivců z řad aristokracie.“
Srážka svobody a moci
Soudní pře byla přenesena na koncil v Kostnici a Hus byl římským králem Zikmundem Lucemburským vyzván, aby se dostavil. V Kostnici ho ale uvěznili a obvinili z kacířství na základě zčásti falešných důkazů. „Odmítnuto bylo třeba Husovo pojetí církve spojené s naukou o předurčení, která byla přitom jen rozpracováním názorů církevního otce sv. Augustina. Hus spolu s Augustinem definuje církev jako neviditelné tělo Kristovo, které se skládá z těch, kdo jsou předurčeni ke spasení,“ vysvětluje Smrčka.
Z výkladu ředitele muzea je také jasné, proč třeba školní učebnice teologické problémy kostnického koncilu příliš nerozpitvávají. Možná je lepší spokojit se s mnohem jednodušším výkladem, který před lety nabídl brněnský biskup Církve československé husitské Juraj Jordán Dovala: „Hus a koncil, to je srážka svobody svědomí a moci starého světa.“
Když ještě trup těla stál
A 6. července 1415 byl Hus upálen. Ani dva vozy dříví přitom tehdy nestačily, aby se oběť na hranici proměnila v popel. Když totiž shořelo nachystané klestí, seno a polena, na místě hranice se znovu objevilo Husovo tělo. Byť ohořelé a pokroucené, stále se opíralo uvázané řetězem o sloup.
„Když pak dříví řečených svazků a provazy byly spáleny a ještě trup těla stál, vise za krk na řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zem, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel,“ vylíčil Husovo upálení přímý svědek popravy Petr z Mladoňovic.
