Na plzeňském Dukelském náměstí vzplála živá pochodeň 20. ledna 1969. Následovníkem Jana Palacha se stal 25letý pivovarský dělník Josef Hlavatý, když se polil dvěma litry petroleje a škrtl sirkou. Dnes náměstí nese jméno T. G. Masaryka, upáleného mladíka tu však nepřipomíná busta ani pamětní deska. Den po Palachově pohřbu se v Chebu zapálil 16letý učeň Jan Béreš a zřejmě poslední živou pochodní byl v dubnu 39letý Evžen Plocek z Jihlavy. Od 16. ledna do konce dubna 1969 se pokusilo ve jménu Jana Palacha zemřít 29 lidí.
Těžce zraněný Jan Palach podlehl popáleninám 19. ledna 1969. Následující den se role živé pochodně ujal Josef Hlavatý z Plzně. „O pamětní desce město neuvažuje, od roku 2019 si ale oběť připomínáme položením květin na místě činu, a to přímo v den výročí upálení,“ informuje CNN Prima NEWS plzeňská mluvčí Eva Barborková.
Proč až od roku 2019? Státní bezpečnosti (StB) se totiž podařilo z Josefa Hlavatého záhy po jeho sebeobětování vyrobit alkoholika, který prý spáchal sebevraždu kvůli rozvodu. Až půl století poté historici dostatečně prokázali, že plzeňský dělník chtěl následovat Jana Palacha, a že sirkou škrtl na protest proti sovětské okupaci.
Oběť bez pamětní desky
Je to podivný pocit, že na náměstí T. G. Masaryka v Plzni pohnutou událost nepřipomíná ani jednoduchá pamětní deska. Ani křížek v dlažbě, natož busta či pomník. Náměstí vévodí obchodní akademie, studentkám ale jméno Josef Hlavatý nic neříká.
S tím jsem počítal, oběť ale neznají ani starousedlíci z okolí. „Nikdy jsem o něm neslyšel. Palach, Zajíc, to ano, ale že by se někdo upálil u nás na náměstí?“ slyším od penzisty Jaroslava. V lednu 1969 se tento plac nazýval Dukelským náměstím, scházel tu ovšem pomník prvního československého prezidenta. Ten komunisté zničili v roce 1953 po bouřích škodováckých dělníků proti měnové reformě a obnoven byl až po roce 1989.
Josef Hlavatý vyrůstal v Nerudově ulici, v domě naproti náměstí. Později ve stejném bytě nějaký čas bydlela i jeho žena. Měli spolu dvě děti, po čtyřech společných letech se ale v roce 1968 manželství rozpadlo.
„Často jsem tady tu ženu potkávala s kočárkem,“ vzpomíná na paní Hlavatou někdejší sousedka. Rozhlížím se v Nerudově ulici, fasády vysokých činžáků jsou ozdobeny vlasteneckými sgrafity Mikoláše Alše. Vidím výjevy z bitvy na Bílé hoře i z husitských válek. A také působivý obraz Mistra Jana Husa, kterého už olizují plameny. Josef Hlavatý upáleného Husa vídal každý den, a ačkoli byl jen vyučeným slévačem, určitě dobře věděl, že Hus v Kostnici uhořel za pravdu.
Nesnáším Rusáky!
I pětadvacetiletý plzeňský dělník se rozhodl ohromit svět sebeobětováním za pravdu. Vykřičet, že nesouhlasí se sovětskou invazí a netečným národem, který se novým poměrům po okupaci příliš rychle přizpůsobuje.
Co se tedy v pondělí 20. ledna 1969 v Plzni odehrálo? Podle vyšetřovatelů Josef Hlavatý odpoledne vypil několik piv a před osmou večer se vrátil do Nerudovy ulice. Popadl dvoulitrovou lahev petroleje, vyšel z domu a u podstavce po odstraněné soše T. G. Masaryka se hořlavinou polil. Než začal hořet, vyškrtal dost zápalek, pak ale do tmy zaplály jasné plameny, kterých si po chvíli všimli manželé Štěrbovi a na mladého muže hodili kabát.
Ve 20:20 přijela sanitka. „Tvář Hlavatého byla natolik ohořelá, že nebylo poznat jeho stáří. Nakonec se lékař rozhodl pacienta neošetřovat a odvezl ho do nedaleké vojenské nemocnice,“ zjistil historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Když Hlavatého ve špitále oslovil doktor Svatopluk Sovák a ptal se na motiv jednání, oběť z posledních sil sdělila, že šlo o protest proti sovětské okupaci.
Historik Blažek našel i výslechový protokol doktora Sováka, který policii řekl: „Ještě v době, když byl na resuscitačním pokoji, vykřikoval nadávky na Rusy. Přesné jejich znění nemohu zodpovědně uvést. Krátce poté byla provedena tracheotomie, čímž byl přerušen jakýkoliv rozhovor s pacientem.“
Jak se dělá z hrdiny ožrala
Ještě téhož večera se na Dukelském náměstí shromáždilo asi 150 osob a Plzeň najednou měla svého Palacha, lidé začali spontánně mluvit o pochodni číslo dvě. Tehdejší prezident republiky Ludvík Svoboda se zrovna chystal k televiznímu proslovu, který chtěl rovněž věnovat Palachovi.
Na poslední chvíli se ale dozvěděl o plzeňské tragédii a projev začal aktualitou: „Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk.“ Pak prezident vyzval k zastavení „strašlivých činů“ a připomněl osobní zkušenosti z druhé světové války: „Často jsem hleděl smrti do tváře.“
Prezident se druhou pochodeň nepokusil zdiskreditovat, ministr vnitra Josef Grösser však okamžitě spustil akci, která měla Josefa Hlavatého veřejně znemožnit. A už v úterý 21. ledna na mimořádné tiskové konferenci oběť z Plzně totálně očernil.
Hlavatý byl podle ministra alkoholik se závažnými osobními problémy. Utekla od něho žena, na počátku ledna se rozvedl. Podobně oběť charakterizovalo Rudé právo, deník ústředního výboru KSČ. Vzkaz oběti z nemocnice se na veřejnost nedostal, stejně tak následné prohlášení Hlavatého matky Marie: „Nenáviděl ruské vojáky. Rozhodně se nepokusil o sebevraždu kvůli manželce, to by jí nepodepsal rozvod.“
Státní bezpečnosti a komunistické straně se diskreditující kampaň povedla na jedničku. Z interních zpráv StB vyplývá, jak si mocenské síly oddechly: „Obyvatelstvo se uklidnilo. Od činu Hlavatého se distancují i studenti.“ Upálený podlehl těžkým popáleninám v sobotu 25. ledna, tedy v den pohřbu Jana Palacha. Plzeňskou živou pochodeň ale nakonec doprovodila na hřbitov jen rodina.
Prošel jsem dobový tisk z konce ledna 1969 a dost roztrpčeně zjistil, že lidé jednostranným policejním informacím o Hlavatém uvěřili. Spolužáci Jana Palacha dokonce plzeňský čin považovali za zradu Palachova odkazu.
Jeden z nich, Stanislav Slavík, řekl Mladému světu: „Kdyby bylo sedm Janů Husů, tak by nebyl Jan Hus.“ A občané oslovení v anketě téhož časopisu o Hlavatém mluvili jako o ztroskotanci. Že plzeňský dělník předtím, než se stal živou pochodní, vypil nějaký alkohol, ale vůbec neznamená, že sebeobětování nemyslel vážně. Byl to svým způsobem i pochopitelný krok, napít se takzvaně „na kuráž“.
Chebská pochodeň přežila
Nedlouho po Palachově činu se v zápalnou oběť rozhodl proměnit i Jan Béreš, 16letý učeň z Chebu. Celkově na čin Jana Palacha od ledna do dubna 1969 navázalo podle komunistických vyšetřovatelů až 29 osob, i když většina pokus o sebevraždu přežila.
Na jméno Jan Béreš jsem poprvé narazil v prosinci 2018 v Galerii výtvarného umění v Chebu na výstavě věnované okupaci Sovětskou armádou. A v katalogu mě zaujalo těchto pár vět: „Symbolickou tečkou za událostmi roku 1968 v Chebu bylo sebeupálení zdejšího učně Jana Béreše 26. ledna 1969, tedy den po Palachově pohřbu, jehož se zúčastnil. Ale informace o tomto činu byly záměrně ututlány a zkresleny a dnes se o něm téměř nic neví.“
Hned jsem se o Jana Béreše začal zajímat více, v galerii ani v jiných místních institucích však nikdo netušil, zda tenhle učeň sebeupálení podlehl, anebo přežil.
Béreš se v neděli 26. ledna krátce před sedmou večer polil v centru Chebu benzinovým čističem skvrn a zapálil. Pouhý den poté, co se vrátil z Palachova pohřbu v Praze, kterého chtěl následovat. Uhasil ho náhodný kolemjdoucí a v nemocnici jeho stav posoudili jako velmi vážný, na hranici života a smrti. Okresní prokurátor ovšem v týdeníku Hraničář pokus o upálení bagatelizoval neklidnými rodinnými poměry. Upálený Béreš byl prý „těžce zvladatelným jedincem“.
Další pátrání mě dovedlo ke smutné zprávě, že Jan Béreš sice upálení přežil, před šesti lety však podlehl rakovině. Jeho manželka, kterou poznal v roce 1972, se mi ale ochotně svěřila, jak na pokus o sebeupálení vzpomínal: „Vyprávěl mi, že nechtěl, aby ho někdo začal hasit. Proto se zapálil vkleče za popelnicemi, a teprve pak vyběhl směrem do náměstí. Před upálením napsal dopis mamince, do televize, prezidentu republiky a řediteli učňovské školy, do které chodil. A všem vysvětloval, že navazuje na Palacha, a také žádal odchod okupační sovětské armády.“
Od Jana Zajíce k Evženu Plockovi
Sovětští okupanti v Československu zůstali až do roku 1991. A nevyhnaly je ani další zápalné oběti. 18letý student Jan Zajíc se na Václavském náměstí upálil 25. února 1969 a v dopise na rozloučenou mimo jiné napsal: „Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací zas život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako pochodeň č. 2.“
Ve slezském Vítkově, kde žil, nedají na svého hrdinu dopustit a ti nejstarší vzpomínají: „Jeho ostatky byly napřed vystaveny v základní škole, do které chodil.“ Pomník nad hrobem vytvořil sochař Olbram Zoubek.
Rusy nevyhnala ani zápalná oběť z dubna 1969, kterou historikové považují za poslední. Evžen Plocek se demonstrativně zabil až tři měsíce po Palachově smrti. Na Velký pátek 4. dubna 1969 se na hlavním náměstí v Jihlavě polil ředidlem a pak škrtl zápalkou, bylo mu 39 let. Do nemocnice byl odvezen s popáleninami na třech čtvrtinách těla, zemřel 9. dubna a o tři dny později ho město uctilo velkým pohřbem, na který přišlo pět tisíc lidí.
Jeho vnuk Aleš Plocek je věrným strážcem dědova odkazu, i když komunismus zažil jen ve školce, narodil se v roce 1985. Nejde mu pouze o dědečka, nýbrž o svobodu jako takovou.
„Děda je pro mě hrdina, protože se obětoval na protest proti sovětské okupaci a návratu totality. Také dnes se dějí stejné věci, že se z demokratického území stane přes noc frontová linie. Tak to vidíme třeba na ukrajinském Donbasu,“ uvažuje. Rusové podle něho neřekli poslední slovo.
Plocek zanechal na jihlavském náměstí dva letáky, jež mluví jasnou řečí. Na jednom stálo: „Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit, Evžen.“ Strana přece od jara 1968 slibovala socialismus s lidskou tváří, v dubnu 1969 už ale opět prosazovala nelidskou prosovětskou ideologii. A Plocka to štvalo, tak škrtl sirkou.
Jedinec politikou mocných neotřese
Palach, Béreš, Plocek a další. Zbývá se zeptat, zda měly tyhle činy v tak zoufalé době smysl. Měly, i neměly. Publicistka Anna Tučková třeba v oblíbeném týdeníku Reportér hned po Palachově sebeupálení v lednu 1969 skepticky konstatovala: „Tato zápalná oběť je jen hrdinným gestem. V tomto světě nemůže politikou mocných otřást jednotlivec, byť dává to nejdražší, co má.“
Dvacetiletý student Jan Palach se nejspíše inspiroval sérií sebeupálení ve Vietnamu.
„V Saigonu se upálil osmnáctiletý buddhistický mnich na znamení protestu proti politice Spojených států ve Vietnamu. V kritickém stavu byl převezen do nemocnice. Je to již jedenáctý případ upálení,“ mohl se Palach dočíst v tehdejším Rudém právu ještě před sovětskou okupací.
Zřejmě ho zaujalo, že jde o skupinový apel, a po 21. srpnu 1968 přemítal, zda by mohla podobná skupina v Československu zburcovat občany, aby se postavili Sovětské armádě a prosovětskému režimu. Palach o buddhistických mniších mluvil i v nemocnici, než skonal. Znal i slavnou fotografii hořícího vietnamského mnicha jménem Thích Quaúng Đúc, který říkával, že není sebevrah. Ale považoval se za takzvanou zástupnou oběť, jež má pohnout srdcem lidí. A Palach jeho čin zopakoval.
