Doživotní vstup do kina zdarma. 99letá žena z Brna využívá smlouvu z éry císaře pána
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Rodina si volný vstup do sousedního kina vyjednala už při stavbě biografu v roce 1914.
V Brně byl vynález filmu představen o dva měsíce dříve než v Praze.
Kino Lucerna v Brně je pouze o pět let mladší než pražská Lucerna. Obě vznikla za císaře pána.
Funkčních biografů z éry Rakouska-Uherska je v Česku jen několik.
Rodina Lossmannů uplatňuje smlouvu z časů Rakouska-Uherska, která jí zajišťuje volňásky do biografu. „Zrovna loni za mnou paní Lossmannová přišla s otázkou, jestli úmluva z roku 1914 stále platí. Je to sice rarita, ale dohodu dodržujeme,“ vypráví Petra Elisabeth Kačírková, ředitelka kina Lucerna. Nejstaršího funkčního biografu v Brně. „Bez naší rodiny by kino nemohlo být postaveno,“ potvrdila CNN Prima NEWS 99letá paní Lossmannová. Brno se s vynálezem filmu seznámilo již v srpnu 1896, o dva měsíce dříve než Praha. V Česku se promítá 130 let.
Lístky do biografu zdarma po dobu 112 let? Rodina Lossmannů z Brna si tuhle výsadu udržela. Gratis vstupenky jí podle smlouvy z roku 1914 náleží do kina Lucerna v brněnské Minské ulici, za císaře pána to ovšem byla Palackého ulice (Palacký Strasse). Je to nejstarší dosud funkční kinosál v Brně.
Lucernu nenecháme zhasnout
„Původně dostalo název Bio Aladin, ale v roce 1917 bylo přejmenováno na Lucernu. A my tu naši Lucernu nenecháme nikdy zhasnout, tohle je brněnský a zároveň i evropský klenot,“ vypráví o biografu nadšená kunsthistorička Petra Elisabeth Kačírková. A zároveň ředitelka městského kulturního centra Rubín, které kino spravuje, takže je i direktorkou biografu.
Lucerna v brněnských Žabovřeskách není jen nejstarším funkčním kinem na Moravě, ale patří i k nejvýznamnějším veteránům v Evropě. Nejdéle nepřetržitě promítající kino v České republice se také jmenuje Lucerna a v pražském paláci stejného jména ho rodina Havlů zpřístupnila roku 1909. Za nejstarší biograf na světě je považováno kino Eden ve francouzském městě La Ciotat na středomořském pobřeží, kde bratři Lumièrové zkušebně představili takzvaný kinematograf již na sklonku roku 1895.
Čtěte také
Obavy 99leté divačky o volňásky
Rodina Lossmannů dostává volňásky do brněnské Lucerny z pragmatických důvodů. „Žádost o licenci na postavení kinematografu s názvem Bio Aladin byla zaevidována 25. října 1913. Podal ji jistý stavitel Bartoloměj Novák, ale s parcelou byl problém a projekt musel využít jako nosnou stěnu i zdivo sousedního domu rodiny Lossmannů,“ vypráví ředitelka. A tehdy přišlo na přetřes i lidové rčení „něco za něco“. Kompenzace za propůjčení nosné stěny byla potvrzena smlouvou, že Lossmannovi dostanou do kina vstup zdarma. „Doživotně. Anebo dokud se bude v sále promítat,“ dodává Kačírková.
V kině se promítá nepřetržitě od jara 1915, kdy byla stavba zkolaudována. Dohoda mezi stavitelem biografu Novákem a zástupcem sousedů z rodiny Lossmannů tak platí už více než století. A 99letá paní Lossmannová, která podnes žije v domě se společnou stěnou s kinem Lucerna, oslaví za 10 měsíců stovku. „Narodila jsem se 9. května 1927. Bez naší rodiny by kino nemohlo být postaveno,“ zdůrazňuje.
Kino Lucerna v Brně je nestarším funkčním biografem ve městě i jedním z nejstarších kin v Evropě. Původně se jmenovalo Bio Aladin, začalo se stavět v roce 1914 a oficiálně promítá od roku 1915. Už v roce 1917 ale dostalo nový název kino Lucerna. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Ředitelka Petra Elisabeth Kačírková potvrzuje, že dohoda z roku 1914 byla loni prodloužena. „Paní Lossmannová se sama přišla zeptat, zda všechno platí. Ano, platí, nic se nemění, i když je to rarita. Ale těší mě, že i v tak požehnaném věku chce tahle dáma chodit do kina.“
Kino dávalo rodině i práci
V srpnu sice v kině probíhá rekonstrukce topení, ale už nyní si je možno koupit lístky třeba na zářijovou projekci italského filmu Vermiglio, který vypráví právě o bolestech druhé světové války. O dezertérovi, jenž se schovává před nesmyslným vražděním vysoko v italských Alpách. Paní Losmannová se sice narodila 9. května (za komunistů den osvobození sovětskou armádou), ale zrovna se necítí dobře. A na válčení vzpomínat nechce. „Dejte mi pokoj s válkou, měla bych teď ležet v posteli. Ale něco vám povím, sama jsem v Lucerně léta pracovala, hlavně na pokladně,“ vzpomíná a těší se, že v sále u sousedů ještě nějaký film uvidí.
Sousedství s kinem totiž přinášelo Lossmannům i práci a pamětnice si vybavuje, jak se v rodině vzpomínalo na éru němé kinematografie. „Jeden z příbuzných doprovázel filmy bez zvuku na klavír a tradovalo se, že doma tak moc cvičil, že ho rodina kolikrát musela prosit, aby už toho nechal,“ vypráví téměř stoletá žena. „První zvukový film se v Lucerně promítal v únoru 1931, americká Cikánská láska, což byl muzikál s barytonistou Metropolitní opery Lawrencem Tibbettem v hlavní roli,“ zjistila kunsthistorička a ředitelka Petra Elisabeth Kačírková.
„Názvy filmů už si moc nepamatuji, to víte, mám už roky. Ale viděla jsem jich tisíce, moc se mi líbil jeden rakouský o chlapci, který musel chodit do školy ze samoty někde vysoko v Alpách. Anebo Romance za korunu s Karlem Gottem,“ namátkou vzpomíná Lossmannová a chválí, že ředitelka Kačírková dodržuje smlouvu o volňáscích.
Čtěte také
Požár, znárodnění i digitalizace
Direktorka Kačírková slibuje, že brněnský obvod Žabovřesky, který kino vlastní, biograf nenechá padnout. „Lucerna na fasádě kina Lucerna svítí vždycky, když promítáme. A nedovedu si představit, že by zhasla, tedy i dohoda s rodinou Lossmannů snad bude věčná,“ věří.
Jenže několikrát Lucerna málem zhasla: „Třeba 28. března 1928, kdy vypukl požár v promítací kabině, což se stalo během produkce němého filmu Metropolis. Shořelo 9 kotoučů s tímto filmem, promítač Robert Rupp utrpěl popáleniny na tváři a rukou, ale oheň naštěstí nepřeskočil do sálu a diváci stačili biograf opustit.“ Německé sci-fi drama Metropolis z roku 1927, na které mimo jiné odkazuje slavný videoklip skupiny Queen „Radio Ga Ga“, bylo přízračné futuristické dílo se silným sociálním akcentem, které předběhlo dobu. A v Brně si diváci tohle sci-fi prožili i s dramatickým zážitkem, kdy jim šlo o život.
Petra Elisabeth Kačírková vypráví o raritní dohodě majitelů brněnského kina Lucerna se sousedy, která vznikla už v roce 1914, když se kino stavělo. Zdroj: Ivan Motýl
Po požáru Lucerny ale úřady žádaly tak nákladné bezpečnostní úpravy, že majitel biografu uvažoval o ukončení provozu. Oheň zničil zařízení za 7 tisíc korun, rozpočet na požadovanou rekonstrukci se vyšplhal až na 150 tisíc korun. „Nakonec se to nějak udělalo a zase se promítalo,“ vypráví ředitelka. „Přežili jsme i protektorát a znárodnění v roce 1948. A po sametové revoluci i konkurenci multiplexů. A zvládli jsme i digitalizaci. Kdo z provozovatelů malých kin ale výměnu promítacích zařízení vzdal, musel nakonec zavřít. Nejvíce kin s předválečnou historií v Česku zaniklo hlavně kvůli této technologické změně.“
Jak Paříž a Brno předběhly Prahu
Petra Elisabeth Kačírková připomíná i srpnové výročí, které přímo nesouvisí s kinem Lucerna, ale povyšuje moravskou metropoli Brno na kolébku kin v celém Česku: „V hotelu Grand, který stále stojí u brněnského hlavního nádraží, se od 9. srpna 1896 promítalo několik krátkých snímků díky kočujícímu kinematografu Alberta Schillera. Bylo to vůbec první promítání v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a odehrálo se celé dva měsíce předtím, než převratný vynález jménem kinematograf spatřila Praha.“
Brno objevilo „oživlé fotografie“ pouhých osm měsíců po slavné pařížské premiéře kinematografu z 28. prosince 1895, kdy bratři Lumiérové uspořádali první komerční promítání pro veřejnost v podniku Grand Café. Předvedli dvacetiminutový program s deseti dokumenty. Vlastně jen nasnímali reálný život (občas s kapkou vtipu) a zhruba minutové filmy nesly názvy Skok na koně, Kováři, Koupání v moři, Zahradník či Dělníci opouštějí továrnu Lumiére v Lyonu.
Redakce CNN Prima NEWS zapátrala v archivu novin Moravské zemské knihovny , co o prvním promítání v českých zemích psal denní tisk hned v srpnu 1896. Převažovaly drobné noticky, které chválily „znamenitý přístroj“ jménem kinematograf. Slovo film se zrodilo až v roce 1905, dobové noviny tedy do hotelu Grand lákaly na „zajímavou produkci živoucích fotografií“.
Kino v Česku žije už 130 let
Asi nejvíce prozradil inzerát otištěný 15. srpna 1896 na straně číslo 7 brněnského deníku Lidové noviny. Reklama uváděla, že se promítá v maurickém (maurském) sále hotelu Grand. Kinematograf nabízel 16 zhruba dvacetiminutových představení denně, začínalo se v 10 dopoledne a končilo v půl deváté večer, přičemž repertoár byl obdobný jako v Paříži. Inzerát vábil především na snímky Skotský tanec, Scéna u holiče, Hasiči, Vesnická kovárna nebo Turecký tanec.
První promítání v Brně i v celé dnešní České republice se odehrálo v srpnu 1896, jak dokazují dobové Lidové noviny z archivu Moravské zemské knihovny. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Lidové noviny tehdy přinesly i stručnou recenzi na zhruba 45 sekund dlouhý snímek Dělníci opouštějí továrnu Lumiére v Lyonu. A možná je to vůbec první filmový referát napsaný v českých zemích, přičemž v přepisu novinové zprávy zachováváme dobový pravopis: „Zavřená brána tovární, vrátně její se rozevrou, náhle se vyhrne sta dělníků a dělnic na prostranství, dvorem přejíždějí bicyklisté, jeden z nich dosti neobratně nadskočí v sedlo, sleduje všeobecná veselost, vyjede ven nákladní vůz a obecenstvem zamíří k rohu, za nímž zmizí.“
Od prvního filmového promítání v českých zemích tak letos v srpnu uplynulo 130 let. Úžasné výročí, kino v této zemi žije od roku 1896. A v biografech se v roce 2026 promítají famózní snímky, které ale občas vystřídají i propadáky, obsahově nepřekračující laťku nastavenou v roce 1896. A pokud parafrázujeme tehdejší referát z Lidových novin, tak i leckterý současný snímek je hlavně laciným slepencem vyčpělých vtípků: „Po návštěvě hostince všichni bicyklisté nasedají na své stroje a jeden z nich dosti neobratně nadskočí v sedlo. Následuje všeobecná veselost...“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Babiše nehlídáte, ale svítíte mu na uplácení voličů, řekl Vondra. Čekal jsem od vás víc, reagoval Gregor
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
