Bubeník Jan Žižka působil v Orchestru Ladislava Štaidla dvanáct let a se zesnulým hudebníkem prožil tu nejslavnější éru. Jeho syna Artura dokonce učil hrát na bicí nástroje. O vzpomínkách na nedávno zemřelého muzikanta mluvil Žižka v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Tušil jste, že je zdravotní stav Ladislava Štaidla tak vážný?
Jeho smrt mě neuvěřitelně zaskočila a zasáhla. Den před jeho skonem mi umřela maminka, a ta se celou dobu, co byl v nemocnici, o něj strachovala a ptala se na něj. Já jsem ho měl opravdu rád a budu na něho vždy vzpomínat jen v dobrém. Byl to velmi vzdělaný a inteligentní člověk s darem psát hity, rozený diplomat plný šarmu, bezvadný společník se smyslem pro humor a byznysman každým coulem.
Jan Žižka (66)
Český hudebník, spoluzakladatel jazzrockového Pražského výběru Michaela Kocába. V letech 1977 až 2002 působil jako bubeník v kapele, která doprovázela Karla Gotta. O něm ze svých vzpomínek napsal knihu Zlatá léta s Karlem Gottem. Pracuje jako pedagog a manažer, jeho manželkou je zpěvačka Olivie Žižková.
Kdy jste spolu mluvili naposledy?
Je to už pár let. Sešli jsme se v jedné restauraci, kam nás s mojí manželkou pozval na oběd jako poděkování, že jsem se asi rok věnoval jeho synovi Arturovi a jeho hře na bicí. To bylo moc hezké setkání a právě z něj máme s Láďou pár posledních fotek. Moc hezky a přátelsky jsme si tehdy popovídali.
Jak jste se s Ladislavem Štaidlem poznali a jak došlo k vašemu angažmá v jeho orchestru?
Z televize jsem ho znal už jako kluk. Můj táta jednou zaskakoval za Jirku Kysilku, což byl původní bubeník Apolla a i Karla Gotta, a my se s mámou byli podívat. Vzpomínám si, že to bylo dopoledne v divadle Ateliér. Tam jsem ho viděl naživo. To jsem ale vůbec netušil, že s ním jednou budu hrát a že se stane mým kapelníkem. Pak jsme se párkrát setkali, když jsem s ním a jeho orchestrem točil jako student konzervatoře nějaké hudby ve studiu A v Karlíně. Ovšem jen na perkuse. V dubnu roku 1977 jsem hrál sólo na bicí s orchestrem Václava Hybše na hudebním festivalu Intertalent v tehdejším Gottwaldově a tam si mě Láďa všiml a udělal jsem patrně dojem. Právě proto mě Láďa pozval do restaurace Rotisserie v Mikulandské ulici, kde mi nabídl místo bubeníka v jeho orchestru. Hrál jsem s ním až do jeho odchodu od léta 1977 do roku 1989, tedy přes 12 let.
Mezi ním a Gottem k určitému tření docházelo. Například kvůli repertoáru. Karel prosazoval hodně nové písně a Láďa mu oponoval. Kvůli tomu se občas i pohádali...
Jaký byl kapelník?
Výborný. Uměl vystupovat, ovládal jazyky a měl přirozenou autoritu. Pěkně se oblékal a byl fešák. Vládl pevnou rukou, uměl se rozčílit i křičet, ale já s ním nikdy konflikt neměl.
Co ho dokázalo jako šéfa souboru nejvíce rozčílit?
Nespolehlivost, neprofesionalita a hloupé narážky.
Objeli jste skoro celý svět a zažili mnoho. Co se dělo po koncertech? Vyžadoval disciplínu, nebo se zapojoval do mejdanů?
Měli jsme hodně zahraničních koncertů, vánočních koncertů v Lucerně, natáčení desek a pořadů pro televizi. Například dvě měsíční turné v Německu, pár koncertů v Rakousku, v Belgii, Nizozemsku, také televizi v Monte Carlu, 14 dní v tehdejším SSSR, Polsku, Maďarsku a dalších... To vše během jednoho roku. Když měl Karel Gott sám nějaká vystoupení v Německu či Japonsku, nebo v USA, tak jsme hráli v menším obsazení koncerty po Česku s Felixem Slováčkem a Jitkou Zelenkovou. Pamatuji se, že v září 1977 jsem měl v měsíci jen dva dny volna. Byla to smršť. Co se týče takzvaných večírků, sedělo se u někoho na pokoji, poslouchala se oblíbená hudba, pilo se a vyprávělo. Někdy byl s námi i Láďa, vlastně dost často. Ono po odehraném koncertu, kdy je člověk ještě plný euforie a je – jak se říká – rozjetý, nejde jen tak hned jít spát.
O čem jste si spolu nejčastěji povídali? A nedostavila se někdy ponorková nemoc?
Nikdy. Byli jsme dobrá parta. Nejčastěji jsme mluvili o hudbě, kapele, ale i autech, ženských, zkrátka normálně o všem, včetně politiky.
S kým býval Ladislav Štaidl na turné v pokoji?
Vždy byl na pokoji sám, a nejen on. Někteří hudebníci spali ve dvoulůžkovém pokoji, někteří v jednolůžkovém, který byl dražší. Hotely jsme si většinou platili ze svých honorářů, tak to bylo logické.
Žili jste si v té době díky vydělaným honorářům nad poměry?
Myslím, že ano, ovšem za cenu minima času na své soukromí. Ale neměli jsme všichni stejné honoráře. Sólisté měli víc, kapelník ještě víc a nejvíc samozřejmě Karel Gott.
Měl Štaidl před vystoupením nějaký svůj rituál?
Většinou hrál s některými kolegy oblíbené karty, zrovna tak jako o pauze.
Jak fungoval tandem Štaidl–Gott? Dokázali se spolu někdy i pohádat?
Hlavní slovo měli oba dva, takže někdy k určitému tření docházelo. Například kvůli repertoáru. Karel prosazoval hodně nové písně a Láďa mu oponoval, že posluchači chtějí především ty oblíbené a známé hity. Kvůli tomu se občas i pohádali, ale pravdu měl Láďa. Ano, zahrát během koncertu třeba tři až čtyři písně nové, prosím. Ale sedmdesát procent nových je nesmysl.
Je pravda, že na konci hudební kariéry Ladislava Štaidla nemohl Karel Gott překousnout, že se stará spíše o svou novou lásku Ivetu Bartošovou, než o něj?
Tak bych to snad neřekl, ale pravdou je, že se hodně věnoval Ivetě, psal jí hity, dělal jí manažera a taky ji dostal až na Zlatou slavici. Karla už nemusel nikam dostávat, ten byl už dávno superstar!
Proč Štaidl svůj orchestr nakonec rozpustil? Bylo to nečekané?
Ze dne na den to nebylo, ale viselo to ve vzduchu už delší dobu a Láďa avizoval, že už toho má dost. Při jednom koncertu v Lucerně předal kapelnické žezlo Pavlu Větrovcovi, kapela se přejmenovala na KGB – Karel Gott Band a jelo se dál. Po pravdě mi to trochu líto bylo, protože Láďa byl obrovská osobnost. Ale na uměleckou úroveň kapely to nemělo vliv.
Zůstali jste spolu dál kamarádi? Vídali jste se?
Přestože jsme společně trávili spoustu času, tak slovo kamarádi bych nepoužil. Vždy tam byl určitý odstup, Láďa byl přece jen kapelník a měl rozhodující slovo. V soukromí jsme se nenavštěvovali ani s kolegy muzikanty, protože jsme se užili dostatečně na zájezdech. V podstatě už jsme se pak nevídali. Kromě oslavy jeho šedesátin a kontaktu přes Artura minimálně. Toho jsem v pozdějších letech učil hrát na bicí, chodil ke mně na KJJ (Konzervatoř Jaroslava Ježka – pozn. red). To jsem se s Láďou opět po letech vídal, a bylo to vždy moc příjemné setkání.
Asi po roce jsem Láďovi řekl, že když Artík doma nedělá a necvičí, že je to zbytečné. Láďa to pochopil a sám tušil, že je tomu tak. Artur byl jinak milej, normální kluk.
Naučit se hrát na bicí bylo Arturovo přání, nebo jeho rodičů?
Artura jsem učil necelý rok na žádost Ládi. Jednoho dne mi zavolal, pak přišli oba ke mně do školy a já jsem řekl, že je talentovaný, ale musí makat. Chodil na hodiny jednou týdně, ale bylo jasné, že doma moc necvičí. Do toho mi volala Iveta, že s ní televize točí nějakou reportáž a že by chtěla, aby tam dali i ukázku, jak učím Artíka a že ke mně chodí na hodiny. Já jsem jí to rozmluvil, že ještě nic neumí a že by to nebyla dobrá vizitka, jak pro něj, tak pro mě. Dalo mi to dost práce ji přesvědčit, ale nakonec se to podařilo.
Jak na to reagoval Štaidl?
Když jsem mu to volal, tak hrozně nadával, že je to nerozum. Byl rád, že jsem jí to vymluvil.
Jak to dopadlo s Arturovou bubenickou kariérou?
Asi po roce jsem Láďovi řekl, že když Artík doma nic nedělá a necvičí, že je to zbytečné. Láďa to pochopil a sám tušil, že je tomu tak. Artur byl jinak milý, normální kluk, tehdy ještě při těle. Bylo to v době, kdy Iveta měla román s nějakým Italem a někdo ji byl pak vysvobodit. Byl toho plný bulvár. Myslím, že to na něj naštěstí nemělo vliv. Pak už jsem ho neviděl.
Znal jste se s rodinou Ladislava Štaidla?
Samozřejmě, velmi dobře jsem znal manželku Áňu a jeho oba syny Jirku a Honzu i malou dcerku Karolínku. Když jsem jezdil k němu do studia v Jevanech natáčet v osmdesátých letech, tak jsme se občas bavili s celou rodinou a Áňa nám dala i něco dobrého k jídlu, protože byla výborná kuchařka. Vzdělaná, inteligentní a chytrá ženská, se kterou se člověk vždy rád bavil.
