Nová důchodová komise: Pejsek a kočička nebo žvanírna?

Komise má mít 43 členů. Každý má přinést své recepty jak zvýšit důchody, odstranit diskriminace některých účastníků penzijního systému a zajistit dostatek příjmů na jeho provoz. Má prý jednat konsensuálně, takže lze čekat, že výsledkem bude opět tlustospis, který bude připomínat pohádku Jak pejsek a kočička vařili dort.

V podstatě jde o kvadruplicitu. K řešení problémů důchodového systému je ve Sněmovně příslušný Výbor pro sociální politiku. Jeho členové jsou navíc vybaveni pravomocí zákonodárné iniciativy. Jako jednotliví poslanci nebo jako skupina poslanců – klidně i celý výbor – mohou kdykoli předložit návrhy zákonů, které by příslušné problémy mohly řešit. Mají k tomu mandát od voličů. Stejně tak mohou předkládat pozměňovací návrhy k projednávaným návrhům zákonů, které se důchodů týkají.

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny si výbor může ke svému jednání zvát i odborníky z branže, o níž jedná. Na půdě výboru má kromě toho právo vystoupit kterýkoli občan ČR. Stačí, aby mu výbor odhlasoval udělení slova. Takže prakticky se výborových jednání s právem poradním mohou účastnit i zájmová sdružení, odboráři, zástupci zaměstnavatelů i nevládní neziskové organizace. Zástupce České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) je dokonce povinen se jednání výboru zúčastnit, pokud jej o to výbor pozvánkou požádá. Podle jednacího řádu je ČSSZ jako státní organizace povinna poslancům dodat všechny podklady týkající se důchodového sytému, které si kterýkoli poslanec vyžádá. Ve lhůtě 30 dnů.

Stejnými pravomocemi je podle zákona o jednacím řádu Senátu vybaven i senátní Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Oba parlamentní výbory si navíc zřídily speciálně k problematice důchodů zvláštní podvýbory. Jednají pravidelně. A se stejnou pravidelností se jejich práce účastní všechny spolky, které se problematice věnují. Nikomu není bráněno na půdě podvýboru vystoupit. Každý může předkládat návrhy. V případě, pokud jde o pozměňovací návrhy, je možné o nich hlasovat, pokud si je osvojí některý z přítomných zákonodárců.

Kromě těchto dvou parlamentních výborů si jako svůj poradní orgán zřizuje vláda Radu pro hospodářskou a sociální dohodu. Lidově je nazývána Tripartita. Kromě členů vlády v ní zasedají zástupci odborů a zaměstnavatelských svazů. I Tripartita si zřizuje své odborné komise. A mezi nimi i orgán pro problematiku důchodů. V Tripartitě jsou projednávány nejen všechny návrhy zákonů předtím než jsou předloženy do vlády, ale i strategické dokumenty. Jako různé plány, záměry a národní strategie.

Komise, v níž mají zasednout všichni zástupci obou parlamentních výborů, zástupci zaměstnavatelů a odborářů, kteří již zasedají v Tripartitě, a odborná veřejnost, která má právo se účastnit jednání obou parlamentních výborů, působí dojmem, že je jaksi navíc. Ti, co se potkávají již na třech orgánech, se v ní budou potkávat počtvrté. Co nového asi mohou vymyslet?

V minulosti už existovaly čtyři takové komise. Jejich členové se pilně scházeli, snědli a vypili připravené občerstvení a každý si řekl, co chtěl. Státní úředníci přinášeli podklady o tom, jak je náš penzijní systém v problémech, jak se zhoršují demografické ukazatele a jak se podle platných zákonů tenčí zdroje na vyplácení penzí. Zástupci zájmových skupin - od sdružení bank a penzijních fondů, přes spolky důchodců až po Hospodářskou a Agrární komoru a odborové svazy – přinášeli každý své recepty, jak důchodový systém vylepšit. Politici si to v lepším případě vyslechli. Udělali si poznámky a pak o tom s různou mírou zkreslení referovali svým kolegům v Parlamentu nebo ve vládě.

Bez hlasování a odporující si recepty

I členové minulých komisí nemohli proti sobě hlasovat. Ve všech dosavadních komisích se jednalo konsensuálně. V praxi to tedy skončilo sepsáním tlustospisu, který v lepším případě četli všichni členové komise. Recepty v něm obsažené si ve všech dosavadních případech vzájemně odporovaly. Je to logické. Zájmy penzijních fondů jsou v přímém rozporu se zájmy České správy sociálního zabezpečení. Soukromé penzijní fondy chtějí převést co nejvíce peněz z rozpočtu státu, který dnes důchody vyplácí, do své správy. Zájmy důchodců jsou odlišné od zájmů těch, kdo jim důchody vyplácí. Shodnout se v tomto případě, stejně jako ve většině případů, nemohou ani zástupci zaměstnavatelů a odborářů. Jejich zájmy jsou z principu odlišné. Stejně jako v případě kolektivního vyjednávání o platech. Odboráři chtějí pro zaměstnance co nejvyšší mzdy. Zaměstnavatelé chtějí vyplácet naopak co nejméně, aby měli co největší zisk. Tak to bylo od počátku věků. A bude to tak vždy. Někdy jednání končí kompromisní dohodou. Jindy střetem – stávkou nebo propouštěním.

Členové vlády a Parlamentu samozřejmě každý dosavadní tlustospis dostali v plném znění. Poctivě jej všichni založili do šanonů a později do spisovny, jak jim to ukládá zákon o archivnictví a spisové službě. Volení politici po slavnostním vytištění dokumentu na křídovém papíře a jeho předání zástupcům tisku moudře pravili něco v tom smyslu, že to bylo přínosné. Že reforma je nutná. Ale že musí být dělána na základě celonárodní nebo aspoň celoparlamentní shody.

Nic takového samozřejmě není možné. Parlament je zastupitelský orgán. Poslanci a senátoři do něj zvolení reprezentují zájmy různých skupin obyvatelstva. Pravicoví zákonodárci by měli prosazovat zájmy podnikatelů. Levicoví zase zájmy pracujících. Tyto zájmy si až na výjimky odporují. Takovou výjimkou jsou situace bezprostředního ohrožení existence státu nebo národa. Jako válka či její hrozba nebo okupace. V takových situacích se logicky téměř všichni lidé i jejich volení politici seřadí do jednoho šiku. Zájem na přežití státu i národa je společný pravici i levici, podnikatelům i zaměstnancům. Ve většině ostatních případů jsou zájmy různých aktérů přirozeně odlišné. A logicky se k problémům odlišně staví i volení zástupci různých skupin.

V praxi jednání o změnách důchodových zákonů nikdy nemělo charakter celonárodní nebo celoparlamentní shody. Změny vždy byly hlasovány silou právě existující vládní koalice. A momentální opozice návrh vlád vždy kritizovala, a v lepším případě k nim předkládala pozměňovací návrhy. Jiná vládní většina v jiném volebním období pak zase provedla další změny. Některé předchozí úpravy zrušila nebo je nahradila něčím jiným. Tak funguje zastupitelská demokracie. A nelze čekat, že další důchodová komise s velkým počtem členů by na tom něco dokázala změnit. Dokud zákonodárci neschválí zákon o celostátním referendu a lidové zákonodárné iniciativě tomu ani jinak být nemůže. K jeho schválení je však nutný souhlas tří pětin členů v obou parlamentních komorách. Což je mnohem víc, než je nutné ke změně běžného důchodového zákona, o níž se hlasuje nadpoloviční většinou.

Martin Kunštek