Vítězství v Dunkerque: Čechoslovákům se na konci války vzdaly tisíce Němců

Kromě stíhacích pilotů a osádek bombardérů ve Velké Británii, stíhačů v Sovětském svazu nebo 1. československého armádního sboru, který na území tehdejšího Československa vstoupil na Dukle a později v ostravské operaci, bojovali Češi i na méně známých frontách. Nakonec právě v Čechách se teprve čtyři dny po kapitulaci vzdaly poslední jednotky německé pravidelné armády a oddílů SS.

Československá satisfakce u Dunkerque

Málo známou skutečností, ale o to větším zadostiučiněním pro československé vojáky bojující v zahraničí, byla kapitulace německé posádky přístavu Dunkerque 9. května 1945. Ano, jde o tentýž Dunkerque, z jehož pláží se během devíti dramatických dnů na konci května a začátkem června 1940 podařilo evakuovat přes 338 000 Britů a Francouzů.

Na konci války se zde karta obrátila a 3 400 příslušníků Československé samostatné obrněné brigády drželo v Dunkerque po sedm měsíců v obklíčení 12 000 Němců. Jejich kapitulaci v poslední den války přijal generál Alois Liška – šlo o nejpočetnější německou jednotku, která se kdy vzdala Čechoslovákům.

Vládní vojsko na barikádách i v Itálii

A co dělalo v posledních dnech existence Protektorátu Čechy a Morava takzvané Vládní vojsko, tedy ozbrojená formace vytvořená se souhlasem Němců na ochranu objektů využívaných státním prezidentem a protektorátní vládou? Část z jeho 7 630 mužů, důstojníků a civilních pracovníků dostala v květnu 1945 rozkaz připojit se k Pražskému povstání. Stali se tak vítanou posilou barikád v pražských ulicích.

Jak ale v knize Německá okupace českých zemí uvádí František Emmert, paradoxně už o rok dříve odeslal státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank 5 000 mužů Vládního vojska, jemuž moc nedůvěřoval, do severní Itálie, aby tam vykonávali strážní službu. Část vojáků ale zběhla k italským partyzánům nebo do Francie, kde se připojili k československé zahraniční armádě.

Český dovětek k druhé světové válce

Konec dubna a první květnový týden 1945 byly nabité událostmi. Už několik dnů se bojovalo v ulicích Berlína, když se 28. dubna vůdce třetí říše Adolf Hitler dozvěděl o smrti svého fašistického spojence Benita Mussoliniho. O dva dny později, 30. dubna 1945, spáchal Hitler ve svém bunkru na zahradě Říšského kancléřství sebevraždu. Tedy pokud nedáme na konspirační teorie spekulující o Hitlerově útěku z Berlína a věříme oficiální verzi, na níž trvá sovětská a dnes i ruská historiografie.

Bitva o Berlín skončila 2. května 1945 dobytím Říšského sněmu, nad kterým po několikadenních urputných bojích zavlála sovětská vlajka. Konec druhé světové války to však neznamenalo. Statisíce příslušníků německých jednotek se i poté snažily probít do amerického nebo britského zajetí. To platilo i o silné skupině armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera rozmístěné v Čechách.

Právě její tlak přes Prahu směrem na jihozápad k americkým pozicím se postaral o poslední boje v Evropě. Německo sice podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci už 7. května v Remeši (aby si to celé zopakovalo o den později v Berlíně), ale teprve 12. května po půlnoci se pár kilometrů od Příbrami vzdaly poslední jednotky Wehrmachtu a zbraní SS sovětské Rudé armádě. Nebylo to bez boje: V poslední velké bitvě padlo asi 1 000 Němců, 2 300 Sovětů a také 1 112 Američanů.

A nakonec špicberský epilog

Sluší se doplnit i příběh německé jednotky, která se vzdala jako vůbec poslední. Šlo o skupinu vojenských meteorologů vysazených v září 1944 ponorkou U-307 na Špicberkách. Poté, co přišli o radiostanici a nebyli schopni se spojit s Berlínem, vzdali se norským rybářům až 6. září 1945 – čtyři dny po kapitulaci Japonska.