Černá kronika SSSR: Dezertéři v letadle pálili kulometem do cestujících. Zavraždili i policisty

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Únos letadla v SSSR: dezertéři vraždili už před letištěm

  • Ozbrojenci v letounu Tu-134 drželi 81 rukojmích

  • Jak se podařilo zneškodnit únosce pomocí drog?

  • Zásah elitní jednotky Alfa trval pouhých šest vteřin

Více
Vladimír Blažek
Vladimír Blažek
  • 3. říj 2026, 07:23

  • „Okamžitě startujeme, letíme do jakékoliv znepřátelené země, jinak ji zabiju,“ křičel muž ve vojenské uniformě a mířil zbraní na jednu ze dvou letušek, které měly tu smůlu, že jim 20. září 1986 vyšla služba na let ze Lvova do Nižněvartovska s mezipřistáními v Kyjevě a v Ufě. V ten moment se na palubě Tu-134 stojícím na ufském letišti nacházelo 76 cestujících a 5 členů posádky. Většina pasažérů byli těžaři, kteří cestovali na další pracovní turnus do Nižněvartovska. Za několik okamžiků se všichni měli přesvědčit, že únosce myslí svá slova vážně.

    Šest vojáků z jednotky vojsk ministerstva vnitra, kteří hlídali pracovní tábor nedaleko Ufy, mělo vážný problém. Trestance nejen hlídali, ale také si od nich kupovali drogy. Zprávy o jejich obchodech se donesly až k velení jednotky, což ve velmi krátké době znamenalo vojenský tribunál a vyhlídku na prodloužení základní vojenské služby o několik let vězení.

    ČTĚTE TAKÉ: Vysmívaný kulhavec se začal mstít ženám. A vraždil ve velkém

    Plán, jak se takovému osudu vyhnout, byl jednoduchý – zmocní se zbraní, ukradou obrněný transportér a unesou letadlo. Všechno ostatní bylo otázkou improvizace. Času nebylo nazbyt a bylo třeba jednat.

    První zádrhel se objevil už na začátku, když se dva vojáci z původní šestice odmítli riskantního podniku zúčastnit. Do akce se tak pustili jenom Nikolaj Macněv, který skupinu vedl, Sergej Jagmurdži a Alexandr Konoval. Dalším spiklencem byl Igor Fedotkin, který sloužil v nedaleké základně ve vesnici Podymalovo. Jeho úkolem bylo opatřit obrněný transportér. 

    Smrt policistů

    Vojákům se skutečně podařilo vloupat do skladu se zbraněmi, kde sebrali útočnou pušku AK-47, kulomet RPK a odstřelovačskou pušku SVD, k té ovšem ve zmatku zapomněli vzít náboje. Tady se ukázalo první selhání systému – poplašné zařízení ve skladu nefungovalo. Budovu kasáren dezertéři opustili oknem jídelny a na nedaleké silnici zastavili taxi. Pod pohrůžkou zastřelení přinutili řidiče, aby je odvezl do vesnice Podamalovo, kde už na ně měl na domluveném místě čekat Fedotkin s transportérem. 

    Černá kronika SSSR

    Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.

    Byla noc, když taxikářská volha jela po prázdné silnici. Byla to jen náhoda, nebo se zpráva o dezerci už rozšířila. Nečekaně se před autem s dezertéry objevil modrý maják policejního vozu UAZ a řidič opakovaným bliknutím světel vyzýval k zastavení.

    Z vozidla taxi vyskočil Macněv s Jagmurdžinem a zahájili palbu, policisté byli mrtví dřív, než vůbec stačili sáhnout po zbraních. Konoval, který s puškou bez nábojů chladnokrevné vraždě přihlížel, se zděsil a zmizel ve tmě.

    Ukryl se v nedaleké vesnici, kde se v opuštěném domě pokusil o sebevraždu. Bodnutí bajonetem do hrudníku ale nebylo smrtelné a přítomnost dezertéra neušla místním obyvatelům, kteří přivolali policii.

    Cesta na místo srazu s Fedotkinem byla volná, jenže když tam Macněv s Jagmurdžim dorazili, nikdo na ně nečekal. Také tento kumpán si účast na riskantním podniku rozmyslel. Po půlhodině čekání dvojice dezertérů taxikáři přikázala, aby je odvezl k letišti, kde vystoupili poblíž plotu u přistávací dráhy.

    A tady se dostáváme k těžko pochopitelnému momentu a dalšímu selhání systému. Ačkoliv oba muži už před tím zabíjeli, řidiče nechali odjet. Taxikář pak kontaktoval policii, ale ani na základě jeho výpovědi nikdo jednotky k letišti nevyslal. Vedení letiště pouze obdrželo zprávu, že se tímto směrem blíží dva ozbrojení vrazi.

    Únos

    Bylo kolem čtvrté hodiny ráno a do východu slunce zbývaly tři hodiny. Macněv s Jagmurdžimem překonali plot a sledovali prázdnou letištní plochu. Ve 4:40 zde přistál letoun Tu-134, který měl namířeno ze Lvova do Nižněvartovska, na palubě bylo pět členů posádky a 76 cestujících. Tři minuty poté, co se u letadla otevřely dveře, aby mohli přistoupit další cestující, už dezertéři mířili zbraněmi na pasažéry. 

    Macněv obrátil zbraň na letušku Susannu Žabiněc a její kolegyni Jeleně Žukovské přikázal, aby do kokpitu odnesla lístek s krátkým vzkazem. Únosci požadovali odlet do jakékoliv země, která se Sovětským svazem neudržuje přátelské vztahy.

    Po dvaceti minutách se v prostoru pro cestující ozvaly výstřely. Alexandr Jermolenko, montér cestující za prací do Nižněvartovska, se pokusil zneškodnit Jagmurdžima. Ten ho zabil dávkou ze svého kulometu.

    Macněv se mylně domníval, že palbu zahájil někdo z pasažérů a poslal mezi ně dávku ze samopalu. Střely těžce zranily zaměstnance Jaroslava Tichanského, elektrikáře podniku Ukrněfť, a zasáhly ženu, která tělem chránila své dítě. Tichanský kvůli velké ztrátě krve později při převozu do nemocnice zemřel.

    Únosy letadel v SSSR v 80. letech

    I když každý únos letadla byl v SSSR velmi mimořádnou událostí, jenom v dekádě 1980-1989 jich bylo 25. Většina z nich skončila neúspěchem pachatelů. Zlomovým okamžikem při posuzování těchto činů sovětskou mocí se stal únos Antonov An-24B do Turecka 15. října 1970, který provedli Litevci Pranas Brazinskas a jeho syn Algirdas. Únosci poprvé dokázali akci dotáhnout do úspěšného konce.

    O tři roky později byl v Sovětském svazu zaveden zvláštní trestný čin únosu letadla s možností uložení trestu smrti v nejzávažnějších případech a na některých linkách začali létat ozbrojení příslušníci bezpečnostních složek v civilu.

    Zatímco v letadle rostla nervozita únosců, bezpečnostní síly se připravovaly k protiútoku. Do akce byl uveden krizový plán „Nabat“, který v SSSR vznikl právě pro takové události. Říkal, které složky se do zneškodnění únosců zapojí a jak kdo má postupovat.

    Na místo tak dorazila speciální jednotka Alfa. Únosci byli ve výhodě, předem si zjistili, jak se dá do letadla vniknout a přístupové cesty buď zablokovali, nebo je měli pod kontrolou. Na druhé straně kapitán letadla na sebe vzal značné riziko a předával vysílačkou informace štábu připravujícímu zásah.

    S únosci komunikovaly především letušky, které prokázaly nejen velkou odvahu, ale také vyjednávací schopnosti. Nejprve přesvědčily únosce, aby propustili zraněného Tichanského a čtyři ženy s dětmi. Z letounu také vynesly Jermolenkovo tělo. Později Macněv s Jagmurdžimem přistoupili na další návrh propuštění rukojmí.

    Uvěřili slibu, že ústupek urychlí start. V letadle s nimi tak zůstalo kromě posádky jen dvacet cestujících, které rozesadili v zadní části prostoru pro cestující, odkud považovali útok speciální jednotky za nejpravděpodobnější.

    Pod záminkou předletové kontroly se k únoscům dostal podplukovník KGB Anatolij Kocaga v převleku za mechanika. Ten použil lest a únoscům letadla namluvil, že předchozí výstřely poškodily hermetičnost pláště letounu a oprava zabere 12 hodin. Na své misi získal nejen čas, ale také zajímavé informace… Únosci, kteří se převlékli do civilních šatů ze zavazadel cestujících, zřejmě byli pod vlivem drog.

    Drogy jako poslední řešení

    Jednání pokračovala. Vyjednavači jim pustili nahrávku vzkazu Jagmurdžimovy matky, v kterém ho prosila, aby se vzdal. Na letiště dorazil také velitel roty, kde oba dezertéři sloužili. Ve dvě hodiny odpoledne únosci pochopili, že jejich plán ztroskotal a požádali o deset ampulí narkotik, jehly a injekční stříkačky.

    „Zlatá rána“ ale nevyšla. Drogy, které obdrželi, totiž byly vylepšeny koňskou dávkou uspávacího prostředku. Po třetí injekci tak byli oba únosci v limbu. Jagmurdžimovi, jenž měl kulomet volně položený na kolenou, letušky zbraň sebraly, Macněv měl popruh od samopalu křížem přes tělo, tak mu ho aspoň upravily, aby nemohl okamžitě vystřelit.

    Tři dávky drogy s uspávacím prostředkem ale zkušené narkomany ochromily jen na určitou dobu, po níž se začali probírat. Ve stavu omámení vypili obsah dalších ampulí a začali se potácet po letadle. To byl moment, kdy letušky navrhly propuštění všech rukojmí. Únosci, kterým už bylo všechno jedno, souhlasili a pasažéři začali opouštět letoun předním východem. 

    Souběžně s těmito událostmi začala akce speciálního týmu. Na začátku se příslušníci jednotky Alfa rozdělili na dvě skupiny. První se do letounu dostala v prostoru kokpitu, ozbrojenci riskantně postupovali bez neprůstřelných vest, aby se mohli pohybovat co nejtišeji a nejrychleji.

    Druhá do útoku vyrazila od ocasu letadla. Její členové vrhli do prostoru pro cestující dva zábleskové granáty, aby odpoutali pozornost únosců. Z druhé strany z kokpitu vyběhli příslušníci první skupiny.

    Macněv stačil ještě vystřelit, ale dávka šla mimo. Pak ho zasáhly střely speciálů. Jagmurdžin se sehnul pro jeho samopal, ale další výstřely mu provrtaly nohu, tu mu později museli lékaři amputovat. Zatímco únos letadla trval dlouhých 14 hodin, vlastní akce speciální jednotky skončila za 6 vteřin. 

    Zločinci a hrdinové

    Před soudem stanulo celkem šest vojáků, i když únosu se nakonec účastnili jen dva a přežil pouze Sergej Jagmurdži. Vzhledem k tomu, že se podílel na zabíjení, nemohl očekávat jiný trest než nejvyšší. Ten nakonec padl a únosce byl popraven 1. června 1988.

    Alexandr Konoval, jenž utekl při střetu s policejní hlídkou, aniž by někoho zabil, vyvázl s deseti lety vězení. Z nich si odpykal jen čtyři, protože byl propuštěn na základě amnestie vyhlášené ruským prezidentem Borisem Jelcinem. Další vojáci byli odsouzeni za to, že o plánu únosců věděli, ale neoznámili ho. Za to dostali tresty od dvou do šesti let.

    Případ byl výjimečný hned z několika důvodů – selhání některých bezpečnostních mechanismů, role drog nebo plán použití obrněného transportéru, ale za největší pozornost stojí jednání posádky letounu a především obou letušek, které svým statečným a chytrým jednáním zabránily krveprolití. Podle Nikolaje Kalitkina, příslušníka jednotky Alfa, odvedly při záchraně rukojmí 90 procent práce. Za prokázanou odvahu obě obdržely Řád Rudého praporu.

    MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Drobná seniorka Růžena na chatě rozřezala a spálila manžela. Ani policisté tomu nemohli uvěřit