Černá kronika SSSR: Brutální 15letý vrah ubil sekerou matku i kojence. Proces otřásl justicí
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Brutální vražda matky a dítěte za 57 rublů
- Patnáctiletý vrah po činu v bytě vařil a fotil
- SSSR kvůli případu zpětně změnil zákon o trestu smrti
- Jak se vyvíjela cesta mladíka od krádeží k popravě?
Smrt za smrt – o výši trestu pro Arkadije Nějlanda měl národ jasno. A krvežíznivost davu v tomto případě měla své opodstatnění. Nějland nepatřil mezi vrahy, kteří by ohromili počtem svých obětí – byly dvě. Sekerou ubil matku a jejího teprve tříletého syna. Byla to brutální dvojnásobná loupežná vražda kvůli zanedbatelné částce 57 rublů.
Soud by vynesl rozsudek smrti bez mrknutí oka, jenže mělo to háček – pachatel byl nezletilý, Arkadiji Nějlandovi bylo pouhých 15 let. Ale jak se říká: Kde je vůle, tam je cesta, i když v tomto případě nevedla úplně rovně. Případ se zapsal do dějin sovětské justice a dodnes z právního hlediska vzbuzuje pochybnosti.
ČTĚTE TAKÉ: Děvčátka vraždil psycholog „Režisér smrti“. Rád četl Lolitu
Mohou sociální podmínky způsobit, že se z dítěte stane vrah? Faktem je, že Arkadij Nějland vyrůstal v prostředí, které bychom těžko mohli nazvat uspokojivým.
V jedné místnosti sovětské komunálky žil s matkou, otčímem i jeho dvěma syny z prvního manželství. Příjem soustružníka a sanitářky byl mizerný. Pokud se nějaké peníze objevily, rodiče je propili. Když měl Arkadij velký hlad, vybíral zbytky z popelnic. Na policii se za drobné krádeže dostal už v sedmi letech. Jenže na malé dítě byly státní orgány krátké a otec ho vychovával bitím.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
S takovým zázemím ani školní výsledky nemohly být dobré. Špatný prospěch, záškoláctví, výtržnosti, krádeže – když to ve škole spočítali, bylo rozhodnuto – Arkadij je nezvladatelný a mezi ostatními dětmi nemá co dělat.
Pro takové děti byly zvláštní školní internáty, což byl jen jiný název pro to, čemu se u nás říkalo polepšovna. Samozřejmě, že se Arkadij nepolepšil, ale začal z internátu utíkat. Vždycky ho chytili a vrátili zpátky. Tak to šlo tak dlouho, až systém usoudil, že Arkadij Nějland může chodit do práce – nastoupil do továrny jako dělník.
Co byla komunálka?
Komunálka neboli komunální byt byl specifický způsob bydlení z dob SSSR. Po revoluci 1917 se sovětská moc rozhodla řešit bytovou nouzi rozdělením velkých bytů na bydlení pro více rodin – každá rodina obývala jednu místnost a kuchyně se sociálním příslušenstvím byly společné.
Takové bydlení bylo samozřejmě značně nekomfortní, především chybělo jakékoliv soukromí, ale ve své době naprosto běžné. Změnu přinesla až masová výstavba obytných domů, tzv. chruščovek, v 60. letech. Ani potom ale komunální byty zcela nezmizely. Komunálky se staly výrazným symbolem každodenního života v sovětských městech, zejména v Moskvě a v Leningradě.
Arkadij se nezměnil. Na pracovišti měl neustále konflikty s ostatními, když mohl, tak kradl a občas někoho i přepadl. Jeho společníkem se stal Vitalij Kubarjev, stejně starý kluk se stejnými kriminálními zájmy. Jednou je policie zadržela za krádež lžiček a budíku, tedy věcí nevelké ceny. Arkadiji se z policejní stanice podařilo utéct, ale v hlavě mu začala vrtat myšlenka… co když mě příště doopravdy zavřou? A zrodil se plán, který odpovídal jeho mentální úrovni i povaze – udělá „velkou ránu“.
Se sekerou na matku s dítětem
Vypadali jako dva školáci, kteří se ptají po sběru… každá kopějka dobrá a ve škole by mohli dostat pochvalu. Tak se jevila Larise Kuprejevové dvojice kluků, kteří v domě zvonili u dveří a ptali se na staré noviny. Jenže o papír Nějland nestál.
Ve skutečnosti tak se stejně starým kumpánem Vitalijem Kubarjevem tipovali byty, které měli v úmyslu později vykrást. Nějland do každých otevřených dveří nahlédl, aby se přesvědčil, jak si rodina žije. Kuprejevová měla mezi zuby tehdy módní zlatou korunku a uvnitř bytu zahlédl televizor a radiopřijímač. Z toho usoudil, že obyvatelka bytu je zámožná a proto se sem vrátí.
Čtěte také
27. ledna 1964 u dveří zazvonil podruhé, tentokrát už byl sám a opět mu otevřela Larisa Kuprejevová, které řekl, že nese poštu. Aby při vyřizování věci skoro úřední nestáli na chodbě, pozvala ho dál.
Pak šly události rychle za sebou. Nějland zamkl dveře a vytáhl sekerku, kterou oběť udeřil. Ta začala sténat, ale vrah nahlas pustil rádio. Pak dopadaly další rány. Po patnáctém úderu matka tříletého dítěte vydechla naposledy. Nějland bez velkého přemýšlení sekerku napřáhl i proti chlapečkovi. Ten zemřel rychleji. „Pletl by se mi pod nohy,“ zdůvodnil později u výslechu své brutální jednání.
Čtyři vlny kriminality mladistvých
20. léta – Největší vlna nastala po ruské občanské válce a hladomoru z let 1921-1922. Miliony dětí ztratily rodiče nebo domov (bezprizorné děti). Často se živily žebráním, drobnými krádežemi, pašováním nebo prostitucí. Odhady hovoří až o několika milionech sirotků.
Počátek 30. let – Následkem nucené kolektivizace zemědělství, represí a hladomoru v letech 1932-1933 vznikla další vlna opuštěných dětí. Stát reagoval tvrději než ve 20. letech – rozšiřovaly se internátní zařízení, pracovní kolonie a represivní opatření proti mladistvým pachatelům.
Po roce 1945 – Obrovské lidské ztráty během druhé světové války vytvořily další generaci sirotků. Ve městech se objevovaly gangy mladistvých. Sovětské úřady opět budovaly dětské domovy a speciální převýchovná zařízení.
60. až 70. léta – Právě do tohoto období spadá Nějlandův případ. Nešlo už o masové bezdomovectví jako v předešlých vlnách, ale o růst běžné kriminality mládeže. Sovětští kriminalisté a úřady upozorňovali zejména na chuligánství, krádeže, vandalismus a alkoholismus mezi mladými.
Nějland prohledal byt a shromáždil kořist – 57 rublů v hotovosti, fotoaparát Zorkij, pár kusů oblečení, balíček státních dluhopisů, jeden pytlík jablek a jeden broskví. To byla cena dvou lidských životů.
Pokud už teď udělal něco, co se vymyká lidskému chápání, pokračování bylo ještě děsivější. Kořist zřejmě nesplňovala vrahovy představy a tak naaranžoval tělo oběti do sexuálně vyzývavé polohy a ukradeným fotoaparátem udělal několik fotek s úmyslem je později zpeněžit. Nakonec si v koupelně umyl ruce a v kuchyni usmažil vajíčka. Před odchodem ještě pustil v bytě plyn a založil požár.
Na stopě vraha
Dřív než se požár stačil rozšířit, vyburcoval dým sousedy, kteří zavolali hasiče. Ti uhasili oheň a objevili dvě těla. Výjezdní skupina kriminalistů na místě našla dost stop. Nějland se spoléhal na oheň, takže se s jejich odstraněním vůbec nenamáhal. V bytě zanechal nejen vražedný nástroj, ale také řadu otisků prstů od krve. Sousedé také uvedli, že v okolí se potloukal podezřelý asi patnáctiletý výrostek.
Čtěte také
Vzhledem k Nějlandově bohaté kriminální minulosti netrvalo dlouho a policie měla jasno, o koho by se mohlo jednat. Protože už byl v minulosti zadržen i se svým kumpánem Kubarjevovem, vedli první kroky kriminalistů za ním. A ten jim prozradil, že Nějland v minulosti mluvil o cestě do Tbilisi, nebo do Suchumi.
Jelikož jiná cesta než vlakem nepřicházela v úvahu, posílila policie v obou městech hlídky na nádražích – a dočkala se. Nějland jel nejprve do Moskvy, kde si prohlédl město, svezl se vyhlídkovým autobusem, pak pokračoval dál na jih. V Suchumi na nádraží ho hlídka poznala a zadržela. Na jeho oblečení stále ještě byla krev obětí.
Trest smrti pro výrostka
Nějland při výsleších na dotazy kriminalistů odpovídal ochotně. Byl klidný, věděl, že vzhledem k nízkému věku hluboko pod 18 let mu nejvyšší trest nehrozí. Ale mýlil se. Jeho zločin se stal veřejnou záležitostí, psaly o něm noviny, konala se shromáždění, kde občané požadovali co nejpřísnější trest, lidé podepisovali petice.
A vedení země se rozhodlo hlasu lidu vyhovět. 17. února 1964 prezidium Nejvyššího sovětu SSSR uzákonilo, že ve zvláštních případech je možné vykonat trest smrti i nad neplnoletým zločincem.
Čtěte také
Soud této změny využil a vynesl rozsudek: „Vraždy spáchal se zvláštní krutostí, chladnokrevně a cynicky. Těžkých zločinů, které spáchal, až do konce nelitoval. S přihlédnutím na značnou společenskou nebezpečnost a také k Nějlandově osobnosti tribunál považuje za nutné vynést nejvyšší trest.“
Jenže se záhy objevily vážné pochybnosti. Státní moc jednala pod tlakem veřejného mínění, upravila zákon na míru jedinému případu a soud právní normu použil retroaktivně.
Nějlanda rozsudek šokoval, s něčím takovým absolutně nepočítal. Vězeňský lékař si do deníku napsal: „V noci mě rychle vyslali za Nějlandem. Dostal hysterický záchvat. Mlátil do železných dveří a křičel: ‚Nechci umřít. Nechci!‘.“ Chlapec-vrah byl 11. srpna zastřelen stejně jako kdyby byl dospělý.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Z vězení vyhrožoval expartnerce přes SMS. Hned po propuštění ji na Žižkově ubodal před dětmi
