Černá kronika SSSR: Klub sebevrahů. Jednoruký prohrál život v kartách s hluchoněmými
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
V mrazivé Čitě se našlo tělo s tetováním
Rodina hluchoněmých prodávala pohlednice
Hra o život: Kdo prohraje, zemře
Jak dopadl „vzkříšený“ muž?
Kdo si vytáhne pikové eso, zemře. Kdo si vytáhne eso křížové, stane se jeho vrahem. Taková byla pravidla v příběhu skotského spisovatele R. L. Stevensona z poloviny 19. století. Příběh, který se stal ve městě Čita na Dálném východě o sto let později, klasické dílo připomíná. I když prostředí anglických gentlemanů a viktoriánské Anglie vystřídala sovětská realita, také tady o životě a smrti rozhodovaly karty.
Lednové počasí v dálněvýchodní Čitě je mrazivé, teploty klesají až k mínus třiceti stupňům a řeku Čitinku pokrývá tlustá vrstva ledu. Jen tu a tam ji naruší díra po rybářích, kteří se věnují oblíbené ruské zábavě – lovu na udičku. A právě v takové díře se 30. ledna 1957 vynořil hrubý pytel, z kterého vyčnívala ruka s vytetovanou kotvou.
ČTĚTE TAKÉ: Voják se tvrdě pomstil za šikanu. Do Leningradu přijel vlak mrtvých
Těch tetování na těle pak kriminalisté objevili víc – koráb, maják, profil Lenina, revolver, prase s kytarou a čert sedící na srpku měsíce. Dnes je tetování běžná záležitost, ale v dobách Sovětského svazu bylo charakteristické jen pro určité sociální skupiny. Pitva prokázala také amputaci ruky, ale to byla stará záležitost, naopak novějšího data byly rány v oblasti šíje a břicha, stejně jako vypíchnuté oči.
Tetování v Sovětském svazu
Bylo rozšířené zejména v podsvětí a často mělo symbolický význam. Na těle oběti takové obrázky byly přinejmenším dva: Koráb mohl mít hned tři významy. Mohl to být začínající kriminálník, který teprve vplouvá do vod zločinu. Mohlo znamenat útěk z vězení, nebo prostou touhu po svobodě. Portrét Lenina si zločinci nenechávali tetovat z úcty ke komunistickému vůdci, ale z určité pověrčivosti. Věřili, že policisté do Lenina nebudou střílet.
I když stop k identifikaci na těle mrtvého bylo dost, nakonec směr dalšího vyšetřování ukázal pytel, v němž bylo tělo nalezeno. Přesně takové totiž v Čitě používali pracovníci na místním trhu. To zúžilo pátrání a policisté začali obcházet lidi, kteří s trhem měli něco společného. Štěstí měli u domu, kde bydlela rodina Losjevových. Na dvorku si všimli krumpáče a vozíku se stopami od krve.
Hluchoněmí prodavači pohlednic
Losjevovi se živili výrobou a prodejem pohlednic. Hlavou rodiny byla Valentýna, která přijela do Čity z Moskvy a provdala se za Nikolaje Losjeva. Ten se svým otcem pohlednice tiskl, Valentýna je retušovala. Zvláštní na této trojici bylo, že všichni byli hluchoněmí. Rodinného byznysu se účastnil ještě Ivan Majorov – jednoruký invalida, který pohlednice nabízel formou pouličního prodeje.
Čtěte také
A právě Majorov se ukázal jako problém. Tržby z prodeje pohlednic nemohly být závratné a prodejce navíc pil. Valentýna si časem všimla, že částka, kterou odevzdává, se ztenčuje. Nebylo těžké se domyslet, kde peníze končí. Navíc Majorov začal Losjevové dělat milostné návrhy. Toho si všiml manžel Nikolaj a v rodině začaly hádky.
Kdo prohraje, zemře
Koncem ledna 1956 se u Losjevových sešla obvyklá společnost – kromě manželů a Majorova dorazil také Michail Peršin, další prodavač pohlednic a také Majorovův kumpán. Znala Losjevová dílo R. L. Stevensona? To, co následovalo, rozhodně silně připomínalo obsah knihy Klub sebevrahů.
Parta za stolem hrála karty a Valentýna přišla s nápadem, že by si mohli zahrát o něco cennějšího, než je pár kopějek – v sázce bude život. Společnost měla zřejmě už dost upito a nápad všem přišel velmi zábavný.
Majorov prohrál a my se můžeme jen dohadovat, jestli o jeho osudu rozhodla náhoda, nebo Valentýna při rozdávání karet podváděla. Tím ale hra neskončila. Karty měly rozhodnout o tom, kdo Majorova zavraždí. Tentokrát prohrál Michail Peršin. Za vraždu mu Losjevová slíbila 50 rublů v hotovosti a pohlednice v ceně 500 rublů.
Vraždy v SSSR koncem 50. let
Přesné statistiky té nejtěžší kriminality sovětská moc v té době tajila. Konkrétní čísla se objevila až v 60. letech. Kvalifikované odhady hovoří o 10-20 tisících případů ročně. Na 100 000 obyvatel tak připadlo 5-10 obětí. V tehdejším Československu to byly odhadem 1-2 vraždy, tedy pětkrát méně.
Majorov celou hru považoval za žert, ale krutě se mýlil. Kartami vybraný vrah Peršin ho totiž skutečně hodlal zabít. A tady můžeme odcitovat vyšetřovací spis: „Peršin se s Majorovem setkal na železniční stanici Karymskaja. V bufetu spolu pili vodku, Peršin si vzal stolní nůž, vyšel s Majorovem k vodojemu (očividně někde v areálu nádraží) a začal ho bodat, pořezal ho na tváři a na čele.
Čtěte také
Když si myslel, že je Majorov mrtev, odjel do Čity a oznámil to Losjevové, od níž jako odměnu dostal pohlednice v ceně 400-500 rublů. Majorov ale přežil, dostal se do nemocnice a 29. ledna se vrátil zpátky do Čity“.
Vražda na druhý pokus
Majorov se zřejmě nedovtípil, že za pokusem o vraždu stojí Losjevová. Peršinův útok na nádraží si s osudným večerem, kdy svůj život prohrál v kartách, vůbec nedal dohromady. A tak po svém vyléčení zamířil přímo za ní. Muselo to pro ni být překvapení, když otevřela dveře a za nimi stál „nebožtík“.
Svého záměru se Losjevová ale nevzdala a udeřila na Peršina – slíbil jsi ho zabít, vzal sis pohlednice, tak koukej práci dodělat. Nakonec se dohodli, že vraždu vykonají společně ještě s Nikolajem, manželem Valentýny. A na pomoc si přizvali ještě Peršinova kumpána Vila Irščina.
Čtveřici se podařilo v noci oběť vylákat na opuštěnou ulici. Nikolaj Losjev držel lucernu a svítil na cestu. Majorov se zastavil, aby si zapálil cigaretu. Stačil jen párkrát potáhnout, když přišel první úder, který mu zasadil Peršin. Pomáhat mu měl Irščin.
Čtěte také
Jako zbraň pravděpodobně posloužil krumpáč, který později policisté našli zakrvácený před domem. Pak pachatelé tělo nasoukali do pytle, který se na začátku případu stal hlavní stopou vedoucí k pachatelům.
Policie mohla případ uzavřít a převzal si ho soud. Ten nad Peršinem vynesl rozsudek smrti. I když vraha si de facto najala Losjevová a byla ideovým strůjcem vraždy, vyvázla s trestem deseti let odnětí svobody stejně jako další účastníci zločinu.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Jak „zrzavá hlava“ František zabil na Karlovarsku pět lidí a šokoval i Masaryka
