Černá kronika SSSR: Voják se tvrdě pomstil za šikanu. Do Leningradu přijel vlak mrtvých
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Z vlaku smrti zmizela celá eskortní jednotka.
- Slušný mladík se proměnil v osminásobného vraha.
- Šokující: 46 ran, 18 smrtelných. Proč?
- Jak dopadl muž, který se vzepřel šikaně?
Kola vlaku vydávala rytmický zvuk, rozbitým oknem proudil do vagónu mrazivý únorový vzduch a uvnitř leželo osm těl – všichni muži měli uniformy se zakrvácenými otvory po střelách. Muž, který je zavraždil, byl na útěku do rodné Litvy. O jeho zločinu se bude psát v novinách, rozpoutá debatu o tématu, které bylo v Sovětském svazu naprostým tabu, a nakonec nebude odsouzen.
24. února 1987 dorazil na Moskevské nádraží v Leningradě speciální poštovní vlak s připojeným vagonem pro převoz odsouzených. Z cesty do Sverdlovsku a Novosibirsku se vracel už prázdný. Uvnitř mělo být jen osm příslušníků vojsk ministerstva vnitra, kteří tvořili eskortu, a železničář. Když policisté identifikovali těla, zjistili, že chybí vojín Arturas Sakalauskas. Tohle nebyla záhada zamčeného pokoje, od začátku policisté věděli, že stíhají osminásobného vraha.
Vraždil hodný kluk
Kdo Arturase znal, potvrdil, že to byl obyčejný, inteligentní a slušně vychovaný kluk z normální rodiny z litevského Vilniusu. Dokončil střední průmyslovku a jako každý mladý muž nastoupil do armády k jednotce, která měla především eskortovat odsouzené do různých částí SSSR. Vojska ministerstva vnitra byla svého druhu elita, ale není všechno zlato, co se třpytí. Stejně jako u běžných jednotek zde vládla tvrdá šikana, možná ještě horší než jinde.
„Dědovščina“
Šikana se občas objeví snad v každé armádě. Možná si na ni někdo ze starších čtenářů vzpomene, možná ji sám v československé armádě zažil. Ale v SSSR tento fenomén získal naprosto obludné rozměry svým rozsahem i brutalitou.
Slovo „dědovščina“ by se dalo do češtiny přeložit jako mazáctví. Nejstarším vojákům se říkalo „dědy“, těm nejmladším „duchy“ – dědové a duchové, něco jako u nás mazáci a bažanti. Moc prvních nad druhými byla prakticky neomezená. Případy brutálního zmlácení, nebo dokonce znásilnění důstojníci ignorovali. Někteří to dokonce považovali za způsob výchovy, jak z kluka udělat chlapa.
O problému se otevřeně začalo mluvit až po zoufalém činu Arturase Sakalauskase. Tehdy se objevily i první odhady, podle nichž došlo za rok v armádě k 7000 případů šikany a tisíc vojáků spáchalo sebevraždu.
Arturas Sakalauskas se dostal k jednotce, kde vládla tvrdá šikana a on patřil k těm, které si „mazáci“ vyhlídnou jako cíl – slušný a inteligentní. „Bažanti“ nesměli spát víc než čtyři hodiny denně, lili jim na hlavu horkou polévku, do jídla jim sypali písek, topili je v záchodových v mísách. Kdo se postavil na odpor, toho zbili do krve. Tím vším si prošel i Arturas. Ale věřil, že svůj osud může změnit, když požádá o převelení. Velitel žádost zamítl, za to se informace dostala mezi vojáky a teror se ještě zhoršil.
Vlak smrti
Šikana, kterou Arturas Sakalauskas trpěl u útvaru, pokračovala i při cestě vlakem do Novosibirska. Při pozdějším vyšetřování jako svědci vypovídali i vězni, které eskorta přepravovala. Zkušení kriminálníci se shodovali, že takovou krutost neviděli ani ve vězení.
ČTĚTE TAKÉ: Záhadná loupež briliantů. Stopy vedly k zabijákovi i k Brežněvově dceři
Násilí se stále stupňovalo a vyvrcholilo na zpáteční cestě, kdy vojáci Arturase zatáhli na záchod, kde ho nejdřív surově zbili. Pak ho hrozbami přinutili, aby si stáhl kalhoty a jeden z nich se ho pokusil znásilnit. Útočník ale ejakuloval předčasně. Při odchodu ještě pohrozil, že se vrátí s ostatními a znásilní ho všichni. A tady někde se v Arturasi Sakalauskasi něco zlomilo, ze štvaného zvířete se stala šelma.
Nejprve z okna vyhodil spodní prádlo znečištěné spermatem a pak se vydal ke kupé, kde spal praporčík Pilipenko. Vedle ležela otevřená plechová bedna s osmi pistolemi. Sakalauskas si vzal dvě. Vrátil se na záchod, kde zbraně nabil, pak šel zpátky za praporčíkem a střelil ho do hlavy. Tady je důležité si říct, kde se kdo nacházel – čtyři vojáci spolu s železničářem hráli karty v kupé, dva vojáci se nacházeli v prostoru pro zavazadla nad nimi.
Střelec držel v každé ruce pistoli, stál v otevřených dveřích a bez rozmyslu střílel. Když mu došly náboje, vrátil se pro další zásobníky a vzal si ještě třetí pistoli. Mezitím ti, kdo přežili, zavřeli dveře a zoufale se snažili je držet. Marně, střely si je postupně našly.
Několik ran Sakalauskas vypálil i do stropu, ty zasáhly vojáky v zavazadlovém prostoru. Když dveře povolily, vstoupil dovnitř a pokračoval v palbě. V ten okamžik se za ním objevil praporčík Pilipenko, kterého rána do hlavy jen zranila. Další výstřely jeho život ukončily. V ten moment Sakalauskasovi opět došly náboje. Zašel si pro další dvě pistole a oběti jednu po druhé dorazil. Později vyšetřovatelé spočítali, že vrah vypálil 46 ran, z nichž 33 zasáhlo cíl a 18 bylo smrtelných.
Vojska ministerstva vnitra SSSR
Koncem 80. let sloužilo ve vojskách ministerstva vnitra 250-300 000 vojáků. Jejich úkolem bylo potlačovat nepokoje, střežit důležité objekty nebo hlídat vězně v nápravných zařízeních. V době, kdy se odehrává příběh Arturase Sakalauskase, jim velel generál plukovník Jurij Šatalin. Po rozpadu SSSR byla vojska ministerstva vnitra zrušena a splynula s armádou.
Sakalauskas všechna těla natahal do kupé a zaházel matracemi, svoje oblečení spálil v kamnech a převlékl se do uniformy praporčíka Filipenka. Do jeho aktovky si nabral potraviny, všechny zbraně ale nechal na místě.
Útěk a dopadení
Arturas Sakalauskas opustil vlak v železniční stanici Babajevo, poslední zastávce před Leningradem, kam to bylo ještě sedm hodin jízdy, možná o něco víc. To byl časový náskok, který získal. Namířeno měl domů do Litvy. A cesta vedla právě přes Leningrad. Ke stejnému závěru došli i vyšetřovatelé. Policie vyhlásila pátrání, zesílila hlídky na nádražích, poskytla veřejnosti popis pachatele.
Do Leningradu se Sakalauskas dostal, ale jak dál? Všiml si, že na veřejných místech visí jeho portrét a na nádražích je více policistů než obvykle. Teploty se v městě na severu pohybují v noci kolem mínus deseti stupňů. Uprchlík se skrýval v průjezdech, přes den se šel zahřát do kina, nebo jezdil v hromadné dopravě. Ocitl se v naprosto bezvýchodné situaci.
Čtěte také
Jízda autobusem pro něj nakonec byla osudná. Podle zveřejněné fotografie Sakalauskase poznal jeden z cestujících a upozornil na něj policejní hlídku. Zadržení bylo naprosto klidné, unavený uprchlík nekladl odpor a odevzdaně si nechal nasadit pouta.
Soud bez rozsudku
Před vyšetřovateli Sakalauskas nic neskrýval, odvyprávěl jim celý svůj příběh od šikany u útvaru až po události ve vlaku. V jiném období Sovětského svazu by člověk, který postřílel celou vojenskou eskortu, prostě zmizel. Vyšetřování by bylo tajné, rychlé a s jasným výsledkem.
Jenže psal se rok 1987, období glasnosti, kdy se spousta věcí změnila. Kriminalisté začali vyslýchat vojáky u útvaru i vězně z vlaku. Vyšetřovatelé u trati našli i spodní prádlo potřísněné spermatem. Desítky výpovědí potvrdily Sakalauskasova slova. Obraz poměrů u jednotky byl hrozný. Kdo byl vinen? Byl to skutečně voják, který v zoufalé situaci vzal zbraň a postřílel ty, kdo mu z života udělali peklo?
Jediným skutečně nevinným v celém případu byl železničář zastřelený v kupé spolu s vojáky. Ten se na šikaně nepodílel, jenom byl ve špatný čas na špatném místě
Čtěte také
Soud začal v roce 1990 a neměl rozhodování jednoduché. O případu už obšírně informovala sovětská média, v Litvě statisíce lidí podepsaly petici vyjadřující Arturasovi Sakalauskasovi podporu.
Hlavní aktér, ale v soudní síni nebyl, nacházel se v psychiatrické léčebně. Tam mohl být zcela oprávněně, protože jeho čin byl daleko za hranicí normality. Nemůžeme ale vyloučit, že ho tam sovětská moc prostě uklidila, jako to udělala se spoustou nepohodlných lidí. Obžalovaný byl nakonec prohlášen za nepříčetného.
Definitivní tečku za případem udělal rozpad Sovětského svazu v prosinci 1991. Arturas Sakalauskas byl vydán do Litvy. Konečně se vrátil domů a jeho další osud je v mlze. Některé zdroje hovoří o tom, že už nikdy neopustil psychiatrickou léčebnu, podle jiných se vzpamatoval natolik, že se dokázal vrátit do běžného života, ale zůstává v anonymitě.
Čtěte také
Sakalauskasův čin odhalil naprosto příšerné poměry panující v sovětské armádě prolezlé šikanou. O problému, který byl veřejným tajemství, se začalo aspoň na čas veřejně mluvit. A už v roce 1988 o činu natočil litevský režisér Saulius Beržinis dokumentární film „Cihlový prapor“.
Ale změnilo se něco skutečně? Jeden příklad za mnohé – v říjnu 2019 Ramil Šamstudinov postřílel šest důstojníků a šest řadových vojáků. Motivem byla šikana.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Zavraždil tři ženy, pak někdo zabil jeho. Temný případ Romana Horáčka míří k promlčení
