Černá kronika SSSR: Král vína vydělával astronomické částky. Jak fungovala sovětská mafie?
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Po válce se v SSSR rozjela výroba alkoholu. Proč?
Zástupce úřadu Glavvino zbohatl na prodeji ředitelských míst.
Pančované víno se vyrábělo z ingrediencí, které překračovaly normy.
Konec „králů vína“ je zahalen tajemstvím.
Sovětští soudruzi se v luxusní restauraci nejprve opili a pak zcela nesoudružsky porvali. Přivolaná policie zjednala pořádek a výtržníky odvezla na stanici. V podstatě banální záležitost, jakých personál takových podniků zažíval několik ročně. Jenže tentokrát bylo všechno jinak. Hosty, kteří kolem sebe rozhazovali storublovky jako drobné, už nějakou dobu sledovala skupina vyšetřovatele Fjodora Něvzorova. Právě zaklapla past, v níž uvízli ilegální sovětští milionáři a pančovatelé vína v neuvěřitelném rozsahu.
Když v roce 1945 skončila válka, začaly se v Sovětském svazu opět otevírat podniky prodávající alkohol – od luxusních restaurací pro sovětskou honoraci až po nálevny pro dělnickou třídu. Kromě toho, že lidé chtěli zapomenout na prožité hrůzy, byl důvod zejména ekonomický.
ČTĚTE TAKÉ: Poslední popravená žena otrávila 13 lidí. Potřebovala pomeje pro prasata
Stát totiž potřeboval peníze a alkohol byl v Rusku i v Sovětském svazu jejich podstatným zdrojem. Od roku 1946 se tak naplno rozjíždí výroba alkoholických nápojů a už o rok později končí přídělové lístky.
Záhy si ruští zákazníci ale museli všimnout jedné nepříjemné věci. Vína pocházející z Gruzie, Arménie a z Moldavska chutnala odporně, smrděla chemií a způsobovala ukrutný bolehlav. Že by země vyhlášené svými vinicemi, kde je víno součástí kultury a předmětem národní hrdosti, najednou začaly nabízet patoky?
Král sovětského vína
Hlavním, ale nikoliv jediným viníkem absolutní degradace kvality sovětských vín byl ten, kdo měl naopak dohlížet na to, aby se vinařství dařilo, zástupce úřadu Glavvino Nikolaj Mirzojanc, který se stal dalším důkazem prosté pravdy, že kde jsou peníze, tam jsou i zloději. A kde jsou velké peníze, tam jsou velcí zloději. Mirzojanc měl mimo jiné na starosti personální obsazování vedoucích míst ve vinařském odvětví. Jelikož on osobně jmenoval všechny ředitele vinařských závodů, stal se prakticky neomezeným pánem vína v Sovětském svazu.
Čtěte také
Mirzojanc svou moc využíval k vlastnímu obohacení v neuvěřitelném měřítku. Stal se jedním z ilegálních sovětských multimilionářů. Zdrojem jeho příjmů byl prodej ředitelských míst a to bez ohledu na profesionální kvality zájemce.
Pravidla byla jednoduchá, vlastně existovalo jen jedno: Zaplať a jsi ředitel. Jednalo se přitom o astronomické částky kolem 100 000 rublů i víc. A ani s tím se král sovětského vína nespokojil. Jím jmenovaný ředitel mu musel odvádět třetinu z toho, co si sám nakradl. Měl tak hned tři důvody, aby kradl opravdu důkladně:
Musely se mu vrátit peníze, které Mirzojancovi zaplatil za ředitelské místo.
Další peníze potřeboval nakrást, aby mu odvedl pravidelný podíl.
Nesměl zapomenout také na sebe.
A pak tu byly ještě úplatky pro místní orgány a odměny pro lidi, kteří se na rozkrádání podíleli. Zlodějina byla tak velká, že se to muselo na kvalitě produkce citelně odrazit.
Co to bylo Glavvino?
Glavvino byla zkratka pro Hlavní správu vína v Sovětském svazu, která od roku 1936 měla na starosti výrobu, distribuci a prodej vína. Organizačně úřad spadal pod Ministerstvo potravinářského průmyslu. Analogickými organizacemi pro jiné druhy alkoholu byly Glavspirt a Glavlikjor. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 došlo k významným změnám ve vinařství a organizace Glavvino byla rozpuštěna.
Když si vyšetřovatelé pro Mirzojance došli, našli u něj doma v hotovosti milion rublů. To by v 50. letech stačilo asi na 50 nových osobních automobilů. Ale to bylo jen kapesné, podle odhadu policie si náměstek ředitele organizace Glavvino za několik málo let přišel klidně na desítky milionů rublů.
Metody a problémy pančovatelů vína
Nejznámějším pančovatelem vína na průmyslové úrovni v éře Mirzojance byl Gruzín Tengiz Alabidze, původně šéf lázeňských podniků ve Tbilisi, který si za 170 000 rublů koupil místo ředitele tehdy zcela nového závodu na výrobu vína Samtrest v Kujbyševě. Kde vzal tolik peněz v zemi, kde si prostý pracující tehdy vydělal 500 až 600 rublů? Šidit hosty a prodávat výhodné posty šlo samozřejmě i v lázeňství. Navíc provozoval jednu ze saun jako tajný vykřičený dům. To přinášelo nejen zisk, ale také zajímavé kontakty a informace.
Čtěte také
I zločin jako je pančování vína ve velkém má své profesionály. A v tomto případě byl Alabidze až neskutečně vynalézavý. Celé vedení podniku obsadil svými lidmi z Gruzie. Naprosto rezignoval na kvalitu toho, co dodával do obchodů, a možnosti pančování dotáhl až na samou hranici možností. Ze surovin, které měly sloužit na výrobu pěti lahví, jich dokázal vyrobit sedm až deset. Nadvýroba končila na černém trhu.
Kriminalista Fjodor Něvzorov, který případ vyšetřoval, po letech vzpomínal: „Materiál na výrobu vína přicházel v sudech z Gruzie. Cukru a lihu v koncentrátu bylo tolik, že to násobně překračovalo povolené normy. Naředěním se dosáhlo výroby, která 1,5 krát převyšovala plán výroby.“
Fjodor Něvzorov (1919 - 1991)
Něvzorov je dodnes legendou sovětské kriminalistiky. Spojoval praktické zkušenosti s vědeckou prací. V případě pančovaného vína to byly postupy, které pomáhaly při identifikaci nelegální výroby alkoholu, zejména metodami chemické analýzy. V oblasti vyšetřování dalších trestných činů zdůrazňoval využití vědeckých metod, jako jsou balistické analýzy (pro zkoumání střelných zbraní a střeliva), pitevní analýza a analýza zranění. Zabýval se také moderními metodami výslechů. Černou kapitolou v jeho profesním životě je podíl na vyslýchání obviněných ve vykonstruovaných politických případech.
Ilegální produkce vína byla tak rozsáhlá, že se objevil problém s lahvemi. Státní příděl samozřejmě nestačil a tak bylo třeba se poohlédnout jinde. Myšlenka byla geniálně jednoduchá - výkup. Alabidze otevřel podnikové výkupny lahví, kde nabídl násobně vyšší výkupní ceny než v obchodech. Sice tak přišel na jedné lahvi o několik kopějek, ale na pančovaném vínu vydělal několik rublů.
Konec tajných milionářů
Sovětská společnost byla prolezlá policejními informátory. Ve větších městech připadal zhruba jeden na sto obyvatel. Pokud jste někdy bydleli v sovětském hotelu a zašli si do lepší restaurace, s pravděpodobností hraničící s jistotou se někdo takový kolem vás pohyboval.
Čtěte také
Je zajímavé, že si Alabidze se svou praxí v lázeňství tuto okolnost neuvědomil. Do Moskvy jezdil rád. Bydlení v luxusním hotelu, dlouhé večeře s přáteli a obchodními partnery v těch nejlepších restauracích, to bylo něco jiného než provinciální Kujbyšev. Jenže skupina hostů, kteří se dokázali skvěle bavit a také velkoryse utrácet, nemohla ujít pozornosti.
A právě zjistit, co jsou zač a kde na to berou, bylo úkolem už zmíněného kriminalisty Něvzorova. Možná rvačka v restauraci byla náhoda, která policii posloužila, aby sebrala Alabidzeho skupinu, možná ji policie sama vyprovokovala. S odstupem času to je asi lhostejné, faktem je, že na místě sebrala 16 lidí. A to byl jen začátek. Následovala další zatýkání, policisté zabavovali peníze i sudy plné koncentrátu.
Díky vzpomínkám kriminalisty Něvzorova víme, jak fungoval propracovaný systém pančování vína. Co je ale obestřeno mlhou nejasností, to je další osud Nikolaje Merzojance, Tengize Alabidzeho a jejich spolupachatelů.
Čtěte také
U Alabidzeho se můžeme dočíst, že snad dostal 10 let. V případě Mirzojance výše trestu není známa. Mohl být popraven? Jistě, trest smrti za významnou hospodářskou kriminalitu byl zrušen na krátkou dobu až po nástupu Nikity Chruščova. A v tomto případě šlo hospodářskou kriminalitu skutečně velkého rozsahu.
Existují ale i domněnky, že Mirzojanc díky svým konexím a úplatkům vyvázl s poměrně nízkým trestem a zbytek života žil z peněz, které se mu podařilo před policií ukrýt. Ale to působí příliš „romanticky“.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Jak „zrzavá hlava“ František zabil na Karlovarsku pět lidí a šokoval i Masaryka
