Kristýna Frejová o seriálu ZOO
Kristýna Frejová se pohybuje mezi herectvím a psaním scénářů. Mezi její hlavní pracovní priority nyní patří i seriál ZOO: Nové začátky, kde se nejen představuje v jedné z hlavních rolí, ale také se podílí na psaní scénářů a utváří příběh, který každý všední den pravidelně vstupuje do českých domácností. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS také odhalila, jak vnímá odkaz svých rodičů, co ji fascinuje na dnešní mladé generaci a jaké projekty ji momentálně nejvíce zaměstnávají.
Jak vzniká scénář pro seriál ZOO: Nové začátky?
Vždycky napíšu celý díl, kde se prolíná několik linek. Musím mít nastudované scénáře, které předtím napsali kolegové, kamarádi, spoluautoři a na ně navázat. V jednom díle je asi šest příběhů, a já musím mít přehled o všech, takže hlídám asi 40 až 50 postav. Naštěstí mám dobrou paměť, a když už vím, kdo co hraje, tak to píšu pro toho konkrétního člověka a snažím se to napsat tak, aby ho to bavilo hrát – aby to mělo pointu a humor.
ČTĚTE TAKÉ: Marek Eben nečekaně ohlásil odchod do důchodu. Manželce nechal postavit bezbariérový dům
Teď, když ZOO přešla na denní vysílání, dá se to stíhat?
Řekla bych to stručně: neloudám se. Když mám výjimečně volný večer, sedím doma a píšu.
Vy v ZOO také hrajete, nemáte třeba chuť napsat si pro sebe nějakou speciální scénu?
Ne, úplně se od toho odosobňuju. Samozřejmě to píšu tak, aby se mi to dobře hrálo, ale upřímně řečeno, myslela jsem si, že se ten scénář třeba nebudu pak muset tolik učit. Ale to není pravda, protože od napsání dílu do natáčení uběhne dost času. Před Vánocemi jsem točila jeden díl, který jsem psala, a musím říct, že jsem byla dost vystresovaná – měla jsem momenty, kdy jsem si říkala, že bych něco udělala jinak. Jsem perfekcionista, takže chci, aby to bylo co nejlepší.
Jak vlastně vznikl nápad, že budete psát scénáře pro ZOO?
Na Primě jsem už natočila spoustu věcí, takže tamní tým znám. Bylo to období, kdy nebylo příliš práce, a já jsem se zeptala Ivana Vodochodského, jestli bych nemohla dělat nějakou dramaturgii nebo třeba psát dialogy. Pak se dlouho nic nedělo a jednou mi Ivan volal, že se mi ozve René Decastelo. Zavolal mi a řekl: „Kristýno, tak tady máte díl, nevím, kolikáté číslo a tak. Na shledanou.“ Poslal mi nějaký vzor, do kterého se to zapisuje. Já vůbec nevěděla, jak tohle probíhá, ale napsala jsem tedy ten první díl, opravdu se staženou zadnicí jsem mu to odeslala, a jsem moc ráda, že mě neodepsali hned a ten díl se jim poměrně líbil, takže takhle to vzniklo.
Když se přesuneme k vaší postavě v ZOO, jaká je?
Má takový vývoj, že bych byla sama proti sobě, kdybych to napráskala. Ona to není úplně kladná postava, což je patrné od prvních dílů. Má ostré lokty, na mě někdy až moc. Ale u ní je výrazná mateřská linka. Není to jenom ta hustá marketingová ředitelka zoo, ale je to taky matka a má dost výrazný trápení se svojí dcerou. Je to vlastně moc hezká linka a ten mateřský vztah je mi blízký.
Co myslíte, že je hlavním důvodem, proč mají lidé ZOO rádi?
Já vždycky říkám, já jsem úplně marný vzorek, protože já sama nejsem takový ten denní sledovač televize, ale doufám, že třeba pro některé lidi si v tom najdou určitý relax po té práci. V ZOO: Nové začátky je fajn, že přišla nová parta mladých postav, ošetřovatelé, veterináři, což je pro nás, národ domácích mazlíčků, atraktivní. Taky tam samozřejmě bude bezpočet love story, bude tam i taková jako právnicko-detektivní linka. Myslím si, že ten seriál má docela široký záběr, který by mohl uspokojit a zaujmout širokou škálu diváků.
Co vás na té práci nejvíc baví?
Mám velkou kliku, že tu práci dělám ráda. Když jdu točit, je to pro mě způsob relaxace. A ještě lepší je, že mám kolem sebe lidi, s kterými mě ta práce baví. I když diváci nevidí režiséry a štáb, věřím, že když na place panuje pohoda a humor, je to z obrazovky cítit.
A je nějaká linka, která vás baví nejvíc?
Moc mě baví linka otce Marka Němce, kterého hraje Václav Knop, a také ty příběhy kolem veterinární kliniky. Osobně mě baví i ty menší role – třeba když na veterinu přijdou lidé s tím, že jim ochořela slepice nebo jiné zvíře. Vždycky pak akorát strávím šíleně moc času tím, že si googlím miliardu informací o dané zvířecí diagnóze.
Často říkáte, že jste jakousi směsicí svých rodičů (herci Jaroslav Frej a Věra Galatíková). Jakou nejlepší a nejhorší vlastnost od každého z nich máte?
Myslím, že po tátovi mám jistý druh netrpělivosti a rtuťovitosti, ale pracuju na tom. A podle mých kamarádů, kteří mě znají dlouho, to zvládám docela úspěšně. A po mamince mám velkorysost a pochopení pro slabosti druhých.
A dobrou vlastnost od tatínka a špatnou od maminky?
Táta je hrozně vtipný, ironický a sarkastický, což považuji za dobrou vlastnost a myslím, že jsem ji podědila. U mámy je to možná sebepodceňování, což také mám. Když je člověk z herecké rodiny, kde rodiče jsou velcí herci, má pořád strach, že udělá ostudu. Vidím to teď i na dětech mých kolegů, kteří se vydali na hereckou dráhu, a nemají to jednoduché.
Stává se vám, že s věkem v sobě objevujete vlastnosti rodičů, které vás v dospívání rozčilovaly a říkala jste si, že taková nebudete?
Je pravda, že čím je moje dcera starší, teď jí je 18, tak jsem se přistihla, že začínám říkat věty, které mi říkala máma a já si myslela, že to nikdy říkat nebudu. Často slýchám, že se čím dál tím víc podobám mámě, což je pro mě velká pocta.
V rozhovorech často mluvíte o své dceři i obecně o tom, že máte ráda mladé lidi. Co na této generaci nejvíc oceňujete?
Každá generace má spoustu svých neduhů i kvalit. U té současné je ale myslím rozdíl v tom, že oni nevyrostli v komunismu, takže v sobě mají svobodného ducha. Nám třeba v dětství doma říkali: „Miláčku, je to takhle, Plzeň osvobodili Američani, ale nech si to pro sebe.“ A já jsem si to pro sebe nenechala, což vedlo k problémům a dvojkám z chování. Tato generace ten vnitřní pocit nesvobody nezažila. Trochu si myslím, že jim děláme takový velký „airbag“. Vždycky říkám i dceři, že svět není jen „airbag“, že je potřeba vnímat i to, co dělají a jak žijí ostatní. Být citlivý vůči druhým, což si ale myslím, že ona má možná až nadměrně.
Možná se takhle obloukem dostanu k mým studentům. Ty děcka mě hrozně zajímají, co si myslí dnešní generace, jaké má názory. Možná právě proto jsem začala projekt Jedenáct duší – i když teď už je to Devět duší, protože nám dva studenti z různých osobních důvodů odpadli. S mojí kamarádkou, dokumentární fotografkou Erikou Hendrix, o nich točíme sběrný dokument, který mapuje jejich tři roky studia. Vždycky mě fascinovalo, jak velký vývoj a pokrok ti mladí lidé za tu dobu udělají, nejen v herectví, ale i v osobním rozvoji. Takže nám přišlo zajímavé tento proces nějakým způsobem zachytit. Není to jen o tom, jak se na škole učí herectví, ale i jak oni vnímají svět kolem sebe, jak vnímají válečné konflikty. V podstatě jde o jakousi sondu do duší dnešních dospívajících.
Co vaše další projekty, někde jste říkala, že máte velké scenáristické sny, třeba o dokumentu o vašich prarodičích. Jak to vypadá?
Tohle se zatím nepohnulo, protože teď jsem plně nasazená na psaní scénářů pro ZOO: Nové začátky. Ale rozhodně mám v hlavě i jiné projekty, které bych ráda zrealizovala, jen musím počkat, až bude více času. Teď na to není, přes den učím, zkouším nebo točím – teď točím dvě věci najednou a od března začínám třetí. Takže na psaní mám čas spíš až v noci, a když honím termíny, píšu třeba celou noc. Před Vánocemi jsem si říkala, že si musím lépe rozložit čas. Už to není o tom, že bych tvořila spontánně, když to přijde, ale už je to opravdu práce – i když mě to hrozně baví.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Seriál ZOO posílí mladá „krev“. Je radost vidět, jak jim září oči, popsal nové kolegy Bilina
