České filmové parodie: Kde se inspirovaly a jak předběhly svou dobu?

Žánr parodických komedií bývá leckdy přehlížen či rovnou zesměšňován. Nejpovedenější díla z tohoto ranku přitom ukazují, že tento přezíravý postoj není vůbec namístě. Co za ním stojí? Na jedné straně můžeme najít příčinu v kolážovité povaze parodií – málokdy fungují jako dramatický film s určitým vývojem příběhu a postav, namísto toho staví na epizodičnosti a řadí za sebe vtipy v natolik frenetickém tempu, že dílo jako celek ustupuje až příliš do pozadí.

Zároveň musí čelit tomu, že spousta umělců pohrdá parodií jakožto postmoderním pastišem, tedy vykalkulovanou napodobeninou cizí tvorby, jež okatě parazituje na práci druhých. A konečně se možná projevuje i zcela praktická obava: Zatímco filmaři mohou mít vůči svým seriózně míněným snímkům až rodičovský vztah a fanoušci je chovají v posvátné úctě, autoři parodií se neskloní před žádným majestátem a nekompromisně si utahují z těch největších klasik. A to může být leckomu proti srsti.

Osvědčený kánon parodie

První známou parodií je The Little Train Robbery (Malá železniční loupež) z roku 1905, která si utahovala z o dva roky starší Velké železniční loupeže, jednoho z nejzásadnější děl první dekády kinematografie. Za pozornost stojí, že za oběma filmy stál Edwin S. Porter, což je praxe v pozdějších obdobích poměrně vzácná. Ve světovém filmu dosáhly parodie svého vrcholu v 70. až 90. letech díky dílům Mela Brookse (Spaceballs, Drákuloviny, Mladý Frankenstein) či tria David Zucker-Jim Abrahams-Jerry Zucker (Připoutejte se, prosím!, Bláznivá střela, Žhavé výstřely). Nejlepší tuzemské kousky však přišly už o něco dříve. Pojďme si je stručně proběhnout.

V roce 1949 se objevilo dílo, jež výrazně předběhlo svou dobu. Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář je fascinujícím úkazem v naší kinematografii – primárně je totiž myšlena jako parodie na prvorepubliková melodramata, pro něž už v nové, socialistickým realismem diktované kultuře není místo. Zároveň však funguje i jako to, co parodie – tedy dojemné romantické drama. Režisér Martin Frič stvořil dodnes vydařený, přestože trochu zdlouhavý snímek, jenž zaujme i hořkostí v obsazení Oldřicha Nového – do role, v nichž byl ještě o pár let dříve mistrem, nyní však už nechtěnou připomínkou zašlých časů, což v potupném epilogu musel sám zmínit…

Lipský, Brdečka a západní kultura

Pak už nastala dominance dvou tvůrčích párů, jež stály za řadou dodnes připomínaných děl. Režisér Oldřich Lipský natočil se scenáristou Jiřím Brdečkou westernovou parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera z roku 1964, která se odkazovala k tradici amerických filmových westernů, brakové literatury z Divokého západu i estetice grotesky a dřevních dob kinematografie. I díky takto širokému záběru není nutné, aby divák znal všechny inspirační zdroje, což komediální sílu pistolníka vyznávajícího limonádu oproti tuzemské konkurenci ještě zvyšuje. Dodnes se jedná o jeden z nejoriginálnějších filmových slepenců, jehož kasovní úspěch stvrdily více než čtyři a půl miliony diváků v kinech a bezpočet televizních repríz.

Ze spolupráce těchto dvou ikon českého filmu vzešly ještě parodie Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech z přelomu 70. a 80. let. I zde byla hlavním inspiračním zdrojem braková literatura, stejně jako v případě Lipského spolupráce se scenáristou Milošem Macourkem na filmu „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“. Normalizační cenzoři se díky vysokorychlostní kadenci vtipů smířili i s narážkami na západní kulturu – za utahováním si z amerických jmen a neobratnou nonšalantností anglosaských detektivů je však patrná kritika každého sešněrovaného myšlení. I proto tyto snímky odolávají zubu času tak efektivně, a to navzdory nevyhnutelnému faktu, že většina dnešních diváků už původní literární zdroje znát také nebude.

Vorlíček, Macourek a neznámé zdroje

Druhou naznačenou dvojici představuje Václav Vorlíček a Miloš Macourek. Jejich rozverná komedie Kdo chce zabít Jessii? si bere na paškál komiksy, které u nás v 60. letech sice neměly vlastně žádnou tradici, to však tvůrcům nebránilo, aby nechali ožít komiksovou Jessie s tváří Olgy Schoberové i záporáky v kostýmech Supermana či kovboje. Když se tyto fiktivní postavy začnou prohánět pražskými ulicemi vedle uťáplého vědce v podání Jiřího Sováka, dojde vám, že čeští tvůrci už nikdy nedokázali popustit uzdu fantazii tak jako právě v 60. letech.

Rok po Jessii, tedy v roce 1967, se Vorlíček s Macourkem vysmáli dalšímu západnímu produktu – tentokrát slovutnému agentu 007, toho času ještě stále teprve rozjíždějícímu se fenoménu. Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky opět parodoval popkulturní jev, jenž u nás nemohl být známý, což jednak svědčí o velké tvůrčí odvaze, zároveň je na výsledku patrné i nepochopení leckterých prvků typických pro originál. Přestože postmoderní teoretik Frederic Jameson shrnul, že „umění parodie závisí na napětí mezi známým originálem a jeho parodickým dvojčetem“, v našich podmínkách se především díky duu Vorlíček–⁠Macourek podařilo vzniknout i nečekaně kvalitní odnoži, totiž parodii fungující i s nedostatečnou znalostí předlohy.

Výjimky z výjimek

Specifickou kategorii tvořily hravé filmy Karla Zemana, jež sice vycházely z dobrodružných románů Julese Vernea, nevyhýbaly se však ani jejich odlehčení a návdavkem nabídly technicky unikátní a do značné míry experimentální filmařinu. Vynález zkázy, Ukradená vzducholoď či Na kometě byly v 50. a 60. letech skutečně průkopnickými díly.

Stejně tak si čestnou zmínku zaslouží i subžánry crazy komedií a sociálních satir, které si často také nepokrytě utahují z různých společenských fenoménů. Hranice mezi těmito komediálními větvemi je často velmi subjektivní, můžeme však říci, že parodie se zřetelněji vyjadřují ke konkrétním uměleckým dílům a jejich inspirační zdroje jsou jasně čitelné. Satirické či crazy komedie (jako třeba Pane, vy jste vdova!, Zítra vstanu a opařím se čajem, Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, Což takhle dát si špenát, Trhák, Srdečný pozdrav ze zeměkoule a mnoho dalších) namísto toho ironizují obecnější a hůře uchopitelné jevy, mají větší výpovědní hodnotu o dané společnosti a méně se svazují konvencemi.

V této „šedé zóně“ filmového humoru se pak pohybuje i trio cimrmanovských filmů, o nichž jsme psali v článku o dílech Zdeňka Svěrák a Ladislava Smoljaka. Rozpuštěný a vypuštěný, Jára Cimrman ležící, spící i Nejistá sezóna jsou rozmanitými mystifikacemi, jež někdy parodují banální svět detektivek, jindy pojmenovávají neduhy socialistického přístupu ke kultuře a občas dokonce budují vlastní, cimrmanovskou poetikou ohnutý svět.

Právě do těchto těžko rozklíčovatelných tvarů se proměnily československé filmové parodie v době normalizace. Až na několik výše zmíněných případů ustoupil hravý výsměch do pozadí, přednost dostaly snímky buď zcela odtržené od reality (jako třeba právě crazy komedie), nebo naopak realitu podvratně reflektující (velká část tvorby Svěráka a Smoljaka).

Po sametové revoluci se situace výrazně nezměnila, a když už se nějaká parodie objevila, nedosáhla zrovna závratných kvalit – to platí například pro trilogii Byl jednou jeden polda, utahující si z americké filmové série Policejní akademie, bondovskou parodii Jak ukrást Dagmaru či o poznání vydařenější poctu filmům noir s názvem Mazaný Filip.

I v posledních letech je čistokrevných parodií jako šafránu. Překvapivě svědomitým pokusem je loňský snímek Případ mrtvého nebožtíka, jenž si utahuje z trendu televizních kriminálek a přespříliš zamotaných detektivek. Zároveň však ukazuje, že sázka na fyzický humor a popkulturní odkazy je mnohem složitější disciplínou, než by se při pohledu na podobně nespoutané taškařice mohlo zdát. Klasik žánru, režisér a scenárista Jim Abrahams vysvětlil, že klíčem k úspěchu parodií je neustálý přísun dalších a dalších vtipů: „Pokud se vám nebude líbit jeden, stačí počkat tři sekundy a přijde další. Když se tvůrcům podaří u každého jednotlivého frku rozesmát aspoň 60 procent publika, dobře to dopadne.“ Zní to jednoduše, ale realita je jako obvykle mnohem složitější.

Spoustu výše zmíněných parodií a komedií si můžete přehrát v iPrima Videopůjčovně.