Českem se psem: Naučná stezka Bílá Opava pohledem pejskaře

Sluncem prozářený les cestou na vyhlídku

Krásné a čisté lesy v okolí Karlovy Studánky

Terén byl divoký a místy náročný (žlutá stezka)

Loca a její výraz naznačující: "Prosím tě, pojď už, nezdržuj."

Česko-cestopsí parta – já, dvounohá Míša a mé dvě psí holky Loca a Koule, se společně vydáváme poznávat krásy naší české krajiny. Nejraději se touláme po horách a lesích, ale nejsou nám cizí ani další turisticky zajímavá místa. A náš dnešní plán? Údolí Bílé Opavy!

Údolí Bílé Opavy. Cíl mnoha turistů. Davy proudících návštěvníků, čekání ve frontě v úzkých uličkách a u dřevěných lávek. Představuji si nerovózně přešlapující holky, plné energie upírající na mě své tázavé psí oči: „Na co pořád čekáme?“ Už to by mě mohlo od plánování této výpravy trochu odradit. Otázka, kterou si pokládám: „Stojí to za to?“ Rozhodně!

Terén byl divoký a místy náročný (žlutá stezka) Zdroj: Michaela Minksová

Když zvolíte správné načasování, na proudící davy turistů nenarazíte. Nám nahrávala předpověď nepříznivého počasí, která mnohé návštěvníky od plánování tohoto výletu odradila. Odpoledne se počasí umoudřilo a my měly ideální podmínky na výstup. Návštěvník Naučné stezky Bílá Opava má na výběr ze dvou tras. Každá má své kouzlo. Modrá stezka vám rozprostře nádherné výhledy na pohoří Hrubého Jeseníku. Žlutá stezka vede přímo kolem řeky Bílá Opava. Dřevěné lávky a nespočet schodů, které obklopuje divoká příroda s řadou tůní a vodopádů. Kterou trasu si tedy pro začátek se psy zvolit? Aneb jak praví jeden turistický průvodce: „Žlutá trasa je vhodná pouze pro zdatné a nebojácné psy.“ Já bych ještě doplnila, že zdatní a nebojácní musí být i jejich majitelé. Tak jdeme na to!

Natěšená výletnice Loca Zdroj: Michaela Minksová

Začátek jesenické výpravy

Vítá nás lázeňská obec Karlova Studánka, kde zaparkujeme auto. Holky natěšené na další dobrodružství připínám vodítkem k sedáku, který je nezbytnou součástí naší výbavy. Sedák mi zajišťuje pohodlné připnutí vodítek k mému pasu a volnost mých rukou. Takže se můžu během cesty ládovat tyčinkou na dobytí energie a při náročnějším terénu jsou mi obě ruce dobrou oporou.

Naším prvním cílem je Rolandův kámen. Vyhlídka, ze které je za jasného počasí vidět Praděd. Krátký okruh nás vede lesem, kde potkáváme jen pár houbařů. Využiji toho a pouštím holky z vodítka. Ty se okamžitě začichají do neznámých lesních pachů a společně dovádějí. Přetahují se o klacky, které Loca zvedá ze země se záměrem mi je přinést. Koule jí to vždy v pravý okamžik překazí. Holky mám i ve chvílích psí svobody pod kontrolou. Jsem neustále ve střehu. Psí hrátky musí být v souladu s harmonií přírody a jejích obyvatel, které musíme v prvé řadě respektovat. Po chvíli jsme na místě. Stoupáme cestou kolem kamene až na jeho vrchol, kde je vztyčen kříž. Tentokrát nám svatý Petr není nakloněn, vrchol Pradědu zakrývá tajemná mlha, ale i tak je výhled parádní.

Kamenitá cesta na vyhlídku Rolandův kámen Zdroj: Michaela Minksová

Vracíme se zpět do Karlovy Studánky a vyrážíme směr Naučná stezka Bílá Opava. Modrá a žlutá trasa nás vedou chvíli společně. Cesty se rozdělují na rozcestí Na Paloučku. Tak kudy? Záhy se mi vybaví rada z turistického průvodce. Počasí není ideální. Po dešti je vlhko a na dřevěných lávkách to určitě bude klouzat. Kouknu na holky. Ty mají odvahy dost a já snad po cestě nějakou posbírám. Trasa je vybrána, žlutá vyhrála.

Žlutá nálož divoké přírody

Začátek údolí se jeví jako nenáročný. Dobrá volba, pomyslím si. Holky připnuté k sedáku na chvíli pouštím na volno, ať vybíjí trochu energie a osvěží se v řece. Já se kochám divokou přírodou. Občas nám v cestě stojí dřevěná lávka, kterou hravě zdoláváme. Pousměju se nad varováním turistického rádce o náročnosti terénu. Jenže karma je zdarma.

Koule odpočívá po výstupu na vyhlídku Rolandův kámen

Začínáme stoupat, už mi tolik do smíchu není. Holky jsou stále plné energie, hrnou se kupředu. Začínají úzké schůdky, po kterých se stoupá vzhůru k výškám. Je kluzko. Příroda kolem nás je stále divočejší. Jsme obklopeni zelenou džunglí. Cestou potkáváme pár turistů bez psů. Každý nás obdivuje. Šikovně se navzájem vyhýbáme. Jsem ráda za sedák a volné ruce, kterými se přidržuji zábradlí. Holky se mi daří časem ukočírovat. Cítí mou nervozitu a brzy pochopí, že dělat voloviny se teď nevyplácí. Přizpůsobují se mému tempu, zastávky jsou častější. Vrývám si do paměti skvosty divoké krajiny Hrubého Jeseníku.

Náročná, ale krásná trasa Zdroj: Michaela Minksová

Pořádně vydechnu až na rozcestí Nad vodopády Bílé Opavy, kde se opět spojí žlutá s modrou. Zvládly jsme to! Jsem na nás hrdá, jako bychom zdolaly nejvyšší horu světa. Holky mé nadšení nechápou, ale s radostí přijímají spousty pamlsků za vzorné chování a disciplínu. Rozcestník má pro nás dobrou zprávu. Dva kilometry stoupání po modré a narazíme na horskou chatu, kde si na chvíli odpočineme. Cesta na chatu je oproti žlutému zápřahu pohodová. Nikde nikdo. Holkám dopřávám chvíli svobody, ať se proběhnout a protáhnou namožené svaly.

Zelenou divočinu vystřídaly tajemné lesy Zdroj: Michaela Minksová

Chata je zahalena v mlze. Vcházím dovnitř s obavou, zda jsou zde pejsci vítáni. Už u dveří na nás číšník mává a zve nás dál. Hostům restaurace vykouzlíme úsměv na tváři. Holkám přistane miska s vodou a já si dávám něco dobrého na doplnění energie na cestu zpět. Jak se později od personálu dozvídám, za poplatek smí pejsci na chatě i nocovat.

Po modré zpět

Potěšena, že jsem narazila na dogfriendly restauraci, kde se o nás hezky postarali, vyrážíme na cestu zpět. Tentokrát volíme modrou trasu. I zde je cesta úzká. Holky nasazují své energické tempo. Opět je v jejich vášni brzdím. Předbíháme pár turistů, kteří nám ochotně uvolní cestu. Míjíme už i pár návštěvníků s pejsky, kteří jsou pod kontrolou svých páníčků. Psí setkání probíhá bez zbytečných emocí. Modrá trasa nám rozprostírá nádherný výhled do údolí a na vrcholky Hrubého Jeseníku. Krása střídá nádheru. Kochám se a dobíjím energii.

Dech beroucí výhledy na cestě zpět po modré stezce Zdroj: Michaela Minksová

Rozverné štěně

Už jsme skoro na konci jesenické výpravy, když se k nám řítí rozverné a neomalené šestiměsíční štěně labradora. Zastavím a sleduji reakce holek. Obě jsou v pozoru. Takový rychlý nálet nečekaly. Páníčci štěně neřeší, ale já ano. Locu držím na krátko. Chování štěněte by nemusela přijmout jako hru. Kouli trochu povolím, ať štěně na chvíli zaměstná a Loca má čas zhodnotit situaci. Po vzájemné domluvě s druhou stranou pouštím Kouli, která svolila ke hře. Naštěstí dopadla dobře. Přežila i Loca, která vše pozorovala v ústraní.

Loca a její výmluvný výraz Zdroj: Michaela Minksová

Tyto situace všeobecně nemám ráda. Ačkoliv jsou majitelé pejska milí a pejsek je jen potrhlé štěně, co si chce hrát, nemusí to vzhledem k různorodosti psích povah skončit vytouženou hrou. Vždy je potřeba se vzájemně respektovat. Socializace a hra je pro pejska důležitá, zvláště ve štěněcím věku. Ale vždy je na uvážení majitelů kdy, kde a s kým. Naštěstí těchto případů na svých cestách nepotkáváme mnoho a většina z nich vychází spíše z neznalosti psích zákonů než z cílené bezohlednosti psích majitelů.

Koule hrou vybila poslední zbytky své energie a je ráda, že se blížíme ke konci naší výpravy. Holky naložím do auta a ještě se naposledy rozhlédnu kolem sebe. Nadechuji se čistého horského vzduchu se vzkazem: „Jeseníky, nejsme tu naposled! Brzy na viděnou!“