Českem se psem: Zkrocení Divokého dolu Jeseníků

Tajemná pěšina v podzimní krajině divokých Jeseníků

Tajemná mlha nám zakrývala výhled vpřed.

Dřevěné zábradlí mi bylo oporou při sestupu do údolí.

Vracíme se do Jeseníků, které jsou nám velmi blízké a známé. Tentokrát padla volba na Divoký důl, soutězkovité údolí, které se nachází u nejvyššího vrcholu Hrubého Jeseníku. Odbočku na ono místo, která vede z asfaltové cesty mířící na Praděd, jsme vždy s holkami míjely bez povšimnutí a nyní se tam společně vydáváme.

Kyvadlovkou na Ovčárnu

Auto tentokrát zaparkujeme na parkovišti Hvězda, které se nachází nedaleko lázeňské obce Karlova Studánka. Pokud chceme stihnout naši naplánovanou trasu, musíme se odsud přiblížit kyvadlovou dopravou, která vede od parkoviště přímo na rozcestí Ovčárna, kde náš dnešní výlet začíná. K rozcestí se dá dojet i autem, cesta je však zpoplatněna a autům je umožněn průjezd v půlhodinových intervalech. Je také potřeba počítat s tím, že kapacita parkoviště na Ovčárně je omezena. Kyvadlová doprava nás má dopravit do cílové stanice za patnáct minut. Pro holky to znamená nasadit milované náhubky a mačkat se v autobusu plném turistů, ale nic se nedá dělat, i to je součástí socializace.

Holky a jejich zvídavé pohledy Zdroj: Michaela Minksová

Pohodová Koule cestu neřeší, lehce neurotická Loca by se nejraději vypařila. Jízda do cílové stanice mi přijde dvakrát tak dlouhá. Nakonec dorazíme na místo a rychle z přeplněného autobusu spěcháme ven. Navzdory nepříznivému počasí je zde hodně návštěvníků, kteří míří z Ovčárny po asfaltové cestě rovnou na nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku, Praděd, který je odtud vzdálen přibližně 3,5 km. Chvíli sdílíme cestu s davem turistů a zhruba v její polovině, u rozcestí Pod Pradědem, se od civilizace odpojíme a pokračujeme po modré stezce směr Divoký důl.

Modrá výhra nedotčené přírody

Pár kroků za rozcestníkem se nám otevírá nedotčená příroda v barvách začínajícího podzimu. Tajemnou atmosféru dokresluje jemná mlha, která nám zakrývá výhled vpřed. Za námi i před námi je liduprázdno. Cesta je úzká, prorostlá kořeny stromů a lemují ji borůvkové keře. Sem tam ještě na nějakou borůvku narazíme. O tyto dary přírody se s holkami spravedlivě podělím.

Modrá stezka vedla nedotčenou přírodou. Zdroj: Michaela Minksová

Po chvíli cesty narazíme na kouzelný lesní vodopád, který není na mapě vyznačen. Holky pustím z vodítka, ať se v malé tůňce pod vodopádem osvěží. Zatímco si dávají vodní lázeň, dohání nás dva páry sympatických starších turistů. Holky mě na jejich příchod upozorní nedůvěřivým štěkotem. S návštěvníky se pozdravíme a prohodíme pár slov. Holkám je dopřáno nejedno pohlazení s povzdechem a vzpomínkou na pejska, který zůstal doma. Návštěvníci pokračují dál a my ještě chvíli zůstáváme u vodopádu a kocháme se. Všude kolem nás je ticho, do kterého příjemně vstupuje zvuk tekoucí vody.

Koule vodu miluje, takže osvěžení bylo velmi vítané. Zdroj: Michaela Minksová

Pokračujeme dál. Cesta je stále zahalena v mlze a vede nás prudce z kopce. Rozhlédnu se kolem, nikde nikdo. Holky na chvíli pouštím z vodítka, jelikož mají hodně energie a nedaří se mi je cestou z kopce brzdit. Jsou vzorné, drží se v mé blízkosti a ťapkají jen po vyznačené stezce. Některé části jsou hůře schůdné, přidržuji se dřevěného zábradlí. V jednom strmém úseku nepomáhá ani to a já sebou plácnu o zem. Holky můj pád zaregistrují a přispěchají mi na pomoc, která spočívá v utěšujícím olíznutím obličeje a nedočkavým pohledem naznačujícím: „Honem, vstávej, jdeme dále.“ Počítám, že vzpomínkou na ono místo mi bude pěkná modřina.

Na kluzkých balvanech to občas bylo nebezpečné. Zdroj: Michaela Minksová

Vášeň jménem klacek

Náhle Loca cosi v dálce zbystří. Před námi se objeví parta známých turistů od vodopádu. Loca je ve střehu a z ničeho nic se řítí k nim. Marně se ji snažím přivolat a zjistit, co její pozornost tak upoutalo. Najednou mi to dojde. Její upřený výraz a tryskový nálet má za následek klacek, který si jedna z návštěvnic připravuje jako oporu k sestupu. Je to marné, vím, že nemám šanci. Loca bere klacek do tlamy za malého úleku jeho majitelky. Běžím kupředu s velkou omluvou.

Když dorazím na místo činu, chystám se Locu řádně napomenout a klacek vrátit jeho původní majitelce. Té se k mému úžasu rozzáří oči se slovy, které směřují k Loce: „Jé, ty si chceš hrát,“ a začne se s Locou o klacek přetahovat. Loca po mně hodí vítězným očkem říkajícím: „Vidíš, chce si taky hrát.“ V tu chvíli na ni volá další z party: „Hele, já mám taky klacek.“ Má snaha o výchovné působení je tatam. Nicméně hru po chvíli přeruším, protože Loca by mohla touto svou vášní strávit celý den. Tato zdánlivě nepříjemná situace měla šťastný konec, ale ne každý návštěvník by se dal tak snadno přemluvit ke společné hře. Jsem již opatrnější a holky si držím pěkně u sebe.

Loca si zkrátka nemůže pomoci. Zdroj: Michaela Minksová

Cestou nás obklopuje nespočet malých či větších vodopádů a skalních útvarů. Potkáváme už jen pár běžců a jednu skupinku mladých turistů. U rozcestí Divoký důl na nás čeká malá vyhlídka s velkolepým výhledem. Mlha nám sice nedopřeje vychutnat si jej naplno, ale i přesto to stojí za to. Holky na chvíli odepnu, ať mi zapózují na fotku. Záhy je však opět připínám z obavy ze strmých spádů pod vyhlídkou. Přece jen je po dešti kluzko a nemusely by tento terén vyhodnotit jako nebezpečný. Zvláště zvědavá Loca, která, když má příležitost, musí vše náležitě prozkoumat.

Holky se držely vyznačené cesty. Zdroj: Michaela Minksová

Blízká setkání psího druhu

Pak už jen klesáme níž a níž, až sejdeme na rozcestí U Kamenné chaty. Odtud na chvíli odbočíme z plánované trasy a vydáváme se k dolní vodní nádrži Dlouhé Stráně. K naší smůle je nádrž zrovna vypuštěná. Vracíme se tedy kousek zpět a pokračujeme Hladovou cestou, která není turisticky značená a má nás okruhem zavést k rozcestí Petrovka.

Hladová cesta je liduprázdná. Za celou dobu potkáváme dva cyklisty a jeden mladý pár se dvěma psy. Když pejsky v dálce zahlédnu, holky, které jsem na začátku Hladové cesty pustila na volno, přivolávám a zapínám k vodítku. Když se blížíme, všimnu si, že pejci naproti nám jdou na volno. Jsem ve střehu. Větší z pejsků si nás nevšímá a ťapká páníčkovi u nohy. Malý psík na nás už z dálky štěká. Když se blížíme, štěkání nabírá na intenzitě a holky mají tendenci se tázavě hrnout k ječícímu stvoření se snahou zjistit, co po nich vlastně chce.

Mít své psy pod kontrolou je důležité. Zdroj: Michaela Minksová

Naštěstí jsem na tyto situace připravena. Holky držím zkrátka, protože by malému uštěkanci mohly záhy vysvětlit, že takto se se psími dámami nejedná. Sama jsem připravena zasáhnout v případě, že by štěkající torpédo překročilo náš osobní prostor. Od majitelů slyším různé povely typu „pocem“, „nech toho“ a „přestaň“. Ani na jeden z povelů pejsek nereaguje. Jak se vzdalují majitelé, vzdaluje se i hysterický štěkot. Ach jo, povzdechnu si, žádná omluva a důslednější napomenutí uštěkaného vrahounka.

Pokračujeme dále po cestě, která vede stále do kopce. To, co jsme sestoupily, si musíme zase poctivě nastoupat. U rozcestí Petrovka se napojíme na zelenou stezku, která vede až k rozcestí Švýcárna, u kterého se nachází turistická chata, kde si máme v plánu odpočinout a nabrat sílu nějakou dobrotou. Cesta vede stále prudčeji do kopce a síly nám ubývají. Těšíme se na zasloužený odpočinek v suchu a teple chaty.

Terén byl místy opravdu náročný. Zdroj: Michaela Minksová

Když konečně dorazíme na místo, vítězný úsměv mi brzy ztuhne při pohledu na frontu čekajících návštěvníků. Zjišťuji, že pejsci mají do restaurace vstup povolen, ale uvnitř je plno. Povzdechnu si a pokračujeme dále po červené, která nás má dovést k další turistické chatě. Restaurace také hlásí stop stav. Naštěstí je volný velký vestibul, kde je pár míst k sezení. Jedno z nich rychle zabírám a objednávám si v restauraci občerstvení, které si mohu vzít s sebou do haly. Holky jsou ve střehu, ve vestibulu se objevil malý pejsek. Ten už je naštěstí vychovanější a holek si nevšímá. Obě tak uléhají ke krátkému odpočinku.

Loca s muchomůrkovým zátiším Zdroj: Michaela Minksová

Spokojený návrat

Energie na cestu zpět k autobusu, který je od chaty vzdálen něco málo přes kilometr, je doplněna. Ještě jedno cvaknutí foťáku černobílé psí modelky s muchomůrkovým zátiším a pomalu se blížíme ke konci výpravy. Cesta zpět na parkoviště autobusem se nese ve stejném duchu. Jsme rády, že ji máme za sebou. Výlet to byl opět luxusní. Tiše poděkuji za nádherná místa, která nám dnes příroda umožnila vidět. Holky tradičně odpadnou na zadní sedadlo auta –⁠ mise splněna. A já spokojená vyrážím na cestu domů.