Dívám se dopředu a neotáčím se. V důchodu bych umřela, říká oslavenkyně Bohdalová

Jste inspirací pro mnoho lidí. Máte dar žít a radovat se ze života.
To jo, ale já se také třeba vykřičím. To si nedovedete představit, jak se pohádám s obrazovkou. Odpovídám jí, protože musím vypustit ventil.

Když vás něco naštve, pustíte to ven. Je to zdravé?
Je. Když člověk zlobu v sobě nestřádá a řekne pravdu, obrovsky se uvolní. Když pociťuje křivdu a pořád ji zatlačuje, je to špatné pro život. Také se to musí umět říkat. Sprostá slova musíte umět říkat.

Máte ještě nějaké zásadní plány do budoucna?
Ne, ačkoliv furt něco buduji, to jo. Teď z nutnosti přestavuji ložnici, protože spím na patře a ložnici jsem si nyní udělala dole.

A co nějaké koníčky?
Mám spousty koníčků – sázím, uklízím, vymýšlím, přestavuji. Praha půjde stranou a přijde chalupa.

Jsou lidé, kteří, když jdou do důchodu, mají radost, že nebudou nic dělat.
To bych nemohla, umřela bych. Furt dopředu se koukat a neotáčet se. Čo bolo, to bolo.

Děláte všechno ráda? 
Do ničeho se nutit nenechám. To, co jsem nechtěla, jsem nedělala, natož v těchto letech. Na blbosti už není čas.

Bavili jsme se v rodině a dali mi otázku o konci světa a prý jsem řekla, aniž bych si to uvědomila: „To nevadí. Vezmu oba kluky a odstěhujeme se na chalupu. Všude bude konec světa, akorát na chalupě ne.“