Boha ale i patrona šoférů svatého Kryštofa poprosil v neděli o přímluvu ostravský farář Krzysztof Szewczyk, když požehnal cestovním vozům, nadupaným motorkám, dodávkám i bicyklům. „Ať nikoho nepotká neštěstí, nezastaví žádná překážka a ve zdraví se dostanou tam, kam směřují,“ modlil se za řidiče. Sám zažil na dálnici zázrak. „Chytil mě mikrospánek, auto úplně zničené, nic se mi přitom nestalo.“
„Je to zázrak, že vůbec žiji,“ vrací se kněz Krzysztof Szewczyk k těžké havárii před pěti lety. „Usnul jsem na dálnici v Polsku nedaleko Vratislavi. Náraz do svodidel ve velké rychlosti mě vyhodil i s autem do vzduchu. To bylo na odpis, střecha zmáčknutá dovnitř, já jsem ale zázrakem spadl někam mezi volant a sedadlo a prakticky nic se mi nestalo.“ Zda to způsobila boží ruka či svatý Kryštof, to nechce rozebírat. „Prostě zázrak,“ usměje se.
Nikomu, kdo v neděli přistavil svoji „káru“ před kostel sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově, by farář takovou zkušenost nepřál. „Svěcení ovšem nedělám kvůli té havárce. V Polsku je to silná tradice, že se dopravním prostředkům žehná právě na svatého Kryštofa, který je patronem řidičů, a tento svátek připadá na 25. červenec,“ vysvětluje kněz polské národnosti, který už mluví obstojnou češtinou.
Auta požehnal i ateistům
Šoférům osobáků a třeba i cyklistům anebo jezdcům na nebezpečně rychlých elektrokoloběžkách farář věnoval hlavní kázání při mši svaté i závěrečnou modlitbu: „Ať nikoho nepotká neštěstí, nezastaví žádná překážka a ve zdraví se dostanou tam, kam směřují.“ A hned po bohoslužbě se pustil do svěcení, když přítomné prostředky pokropil svěcenou vodou a jejich majitelům popřál šťastné cesty bez nehod.
Řidičů se přitom neptal, jak to vlastně mají s vírou. „Vím dobře, že na tuhle akci přicházejí i lidé, kteří byli v kostele naposled s babičkou v dětství, anebo dokonce úplní ateisté. Že chtějí vysvětit auto považuji za krásný příklad jakési lidové zbožnosti. Tady někde může být začátek jejich nové cesty k Bohu, kterého nakonec přijmou ve svém srdci,“ řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Něcismus v nedělní Ostravě
Mezi ateisty formálně patří například třiapadesátiletá Iveta Děcká. „Nejsem pokřtěná, takže se nemohu považovat za křesťanku. Přesto v něco věřím, v něco mezi nebem a zemí. A proto jsem tady, aby mě to něco ochraňovalo na silnicích,“ svěřuje se.
Filozof a kněz pražské Akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora Tomáš Halík přitom s pojmem „něcismus“ pracuje léta. „Nejrozšířenějším náboženstvím v České republice se stal něcismus, tedy víra v něco, což je široká škála – od kýčové ezoteriky a pověrčivosti až po poctivé a upřímné duchovní hledání,“ myslí si.
Podle Halíka dokonce budoucnost církve závisí i na tom, nakolik dokáže komunikovat s hledajícími. A ostravský farář tento úkol realizuje v praxi, když ke kostelu pozval i nepokřtěné řidiče či dávno nepraktikující katolíky.
„K těm patřím já. Jsem sice pokřtěný, v kostele na mši jsem ale nebyl hodně dlouho. Proč si chci nechat požehnat motorku, to se těžko vysvětluje. Dělám to pro nějaký dobrý pocit, pro vnitřní klid či tak nějak,“ svěřuje se čtyřiašedesátiletý Dalibor Páša. A dodá: „Každý se chce přece domů vrátit živý a zdravý.“ Z Korsiky, Bulharska, Itálie, kam všude už dojel na dvou kolech.
Ochraň mě před rychlou jízdou
Dalibor Páša před chrámem v Ostravě-Hrušově parkuje nadupaný stroj Honda Gold Wing, což je vlajková loď japonské firmy, pokud jde o motorky.
„Krásná, že? Zatím jsem s ní neboural. Na motorkách jezdím od patnácti a rozsekal jsem se jen jednou na skútru, když mi jiný řidič nedal přednost. Shodu okolností to bylo v polských Wadowicích, kde se narodil papež Jan Pavel II.,“ vypráví Páša. Bůh, papež, svatý Kryštof – u těch všech se lze přimlouvat, aby chránili řidiče, ale nejdůležitější je bdělost samotného šoféra.
Proto také farář Krzysztof Szewczyk rozdává během svěcení obrázek se svatým Kryštofem, k němuž je připojena modlitba řeholnic řádu Paulínek. A v té rozhodně nejsou žádné sliby, že se řidič může odevzdat jen do ochrany „nebeských sil“. Spíš naopak, na silnicích záleží hlavně na osobní zodpovědnosti: „Svatý Kryštofe, na cestě mě ochraňuj před pocitem vlastní dokonalosti a před nebezpečnou rychlou jízdou.“
Bůh to tady neřídí, možná láska
Sedmdesátiletý Pavel Chvěja před kostelem zaparkoval dodávku, kterou upravuje na obytný vůz a chce s ní vyrazit po světě. „Cítím se být nesmrtelný,“ ironicky podotkne s ohledem na svůj věk. „No, jak bych to řekl… Že by nad námi byl nějaký bůh anebo Ježíš, který to tady všechno řídí, tak tomu fakt nevěřím. Ale člověk musí věřit třeba v dobré lidi. Pokazí se mi třeba auto, už jsem úplně hotový, že mi celé hodiny nikdo nechce pomoct, obrátím se jen tak mimoděk k nebi, a najednou někdo ochotný zastaví. Tak nějak to je, dobří lidé – láska, pomoc.“
Trochu jinak to má s křesťanstvím šedesátiletý Stanislav Štica: „Matka mi vždycky říkala: ‚Věř v Boha, ale nevěř faráři.‘.“ Mši svatou v útrobách chrámu proto vynechá a na požehnání počká u auta. A také on dostane od kněze svatý obrázek s modlitbou ke svatému Kryštofovi. Vlastně je to spíš něco jako řidičská přísaha: „Svatý Kryštofe, i za volantem si chci stále uvědomovat zodpovědnost za život vlastní a za životy bližních.“
