Rozstřílené kostely u českých hranic. Proč Poláci neopravují ruiny z roku 1945?
Jako by tady druhá světová válka skončila teprve včera. V polských vesnicích v těsné blízkosti hranic České republiky stále chátrají rozstřílené ruiny chrámů. V zemi, kde se devadesát procent obyvatel hlásí ke křesťanství, je to překvapení. Reportér CNN Prima NEWS navštívil několik takových obcí v Opolském vojvodství, poblíž Krnova a Opavy.
Čapí hnízdo v ruinách věže katolického kostela sv. Šimona a Judy Tadeáše v polských Wojnowicích hrdě hlídá pár připravený k podzimnímu tahu na jih. Jeden z čápů ale náhle vzlétne a usadí se přímo na chátrajícím zdivu chrámu. Jsme dvacet kilometrů severně od rušné Opavy v polských Sudetech, odkud byli po válce vyhnáni němečtí starousedlíci. V kraji poznamenaném komplikovanou historií, kam z Varšavy skoro nikdo nedohlédne. Jsme v regionu téměř všemi zapomenutém, na který se hodí latinský termín terra inkognita. Země neznámá.
Stopy po samopalech
U trosek chrámu nepotkáváme ani živáčka, jako by tudy zrovna prošla fronta. Válka se Wojnowicemi skutečně prohnala s ničivou silou, ale už před pětasedmdesáti lety, v březnu roku 1945. Katolický kostel tehdy trefilo nesčetně salv ze samopalů a kulometů nebo i dělostřelecké granáty. V bojích spadla klenba a zřítila se část věže, s dobrou vůlí by se ale tyhle rány daly po válce zcelit. Nebyl však nikdo, kdo by to udělal. A dodnes není.
„Přes Wojnowice se na přelomu zimy a jara 1945 převalila fronta celkem sedmkrát. Většina domů byla téměř zničena, stejně jako oba kostely v obci, evangelický i římskokatolický,“ vypráví Paweł Głowacki, jenž pochází z Wojnowic, dávno však v obci nebydlí. A pochybuje, že ruiny ještě někdo dokáže proměnit v příbytek Páně. Pro náhodného návštěvníka jsou ale trosky až fantaskním zážitkem. Drsnou romantikou. Kde jinde ve střední Evropě zažije tak těsný a bezprostřední kontakt s druhou světovou válkou? Na fasádě kostela jsou stále patrné stopy po kulkách a jiné munici. Po stovkách střel, které udělaly hluboké otvory do cihlových zdí.
Vyhnané Němce nahradili jiní vyhnanci
Podobně chmurná atmosféra se dala zažít před rokem 1989 i v některých zapadlých částech českého pohraničí, z něhož byli po válce také vysídleni Němci. Anebo ve vojenských prostorech, například na Doupově. Komunistický režim však zároveň do pohraničí mocně investoval a občas přispěl i na záchranu církevních objektů. V Polsku tomu bylo jinak. „Wojnowice a další vsi v okolí se zničenými kostely patří k takzvaným Znovuzískaným územím, Poláci jim říkají Ziemie Odzyskane,“ vysvětluje znalec regionu a historik Ondřej Kolář z Národního památníku II. světové války v Hrabyni na Opavsku. Jde o bývalé východní území Německé říše, které po druhé světové válce připadlo na pokyn generalissima Stalina právě Polsku. Obrovské území od západní části Horního Slezska přes Dolní Slezsko až k řece Nise a kolem Baltu až do města Gdaňsk.
Čtěte také
I z Wojnowic byli v letech 1945 až 1946 vyhnáni místní Němci, tedy až na výjimky všichni domorodci. A dnes je u rozvalin kostela připomíná jen několik zlomků z náhrobků. „Alois Bartus“, čteme na jednom ze zlomených kamenných křížů. „Lieber Mutter und Grossmutter Anna Klebr,“ je vytesáno na dalším, paní Anna tu byla pohřbena 4. listopadu 1939 v požehnaném věku osmdesáti let.
Německé vyhnance tady vystřídali Poláci vyhnaní z takzvaných Kres. Z východního Polska, které v roce 1945 zabral Stalin a přičlenil k Sovětskému svazu, načež občany polské národnosti bez milosti odsunul. Celé vesnice z východu tak byly evakuovány právě sem do Slezska, do každé z opuštěných německých vesnic přicházela zpravidla kompletní polská dědina z Kres. Vyhnance tak paradoxně vystřídali noví vyhnanci.
Marné sny o staré vlasti
Vetchý dřevěný kříž před wojnowickou zříceninou je podepřen menším, a ještě chatrnějším Kristovým symbolem. Z trosek si razí cestu ke slunci několik už hodně vzrostlých stromů, kostelní loď neoklasicistního chrámu z roku 1806 (na středověkých základech) pak pokrývá křovinatý prales. „Polský stát do Znovuzískaných území po válce téměř neinvestoval, hlavně v takto zapadlých oblastech. Západní Německo totiž poválečnou změnu hranic neuznalo a ztracené země označovalo jako německá území pod polskou správou až do sedmdesátých let,“ říká historik Ondřej Kolář z Národního památníku II. světové války. Nebylo tak vůbec jisté, zda se jednou tato oblast přece nevrátí k Německu, nejistotu ukončila až polsko-německá smlouva z roku 1990.
Čtěte také
Polští vyhnanci z východu (z Kres) se přitom na bývalých německých územích necítili doma. A ti nejstarší dosud věří, že se ještě budou moci vrátit do rodných vesnic, jež dnes patří k Ukrajině. A že jim budou vráceny jejich pozemky a případně i domy, pokud vůbec zůstaly stát. Je to však stejná utopie, o jaké sní i někteří vyhnaní Němci. Že je Polsko odškodní za zabrané majetky, anebo jim je dokonce vrátí.
Ve Wojnovicích už asi nežije nikdo, kdo si dětství strávené někde kolem Lvova pamatuje. Před dvaceti lety však autor tohoto textu s takovými pamětníky mohl běžně mluvit. Vyhnanci dokonce z dřevěných truhel na půdách vytahovali fotografie rodných vesnic, modlitební knížky vydané ve Lvově i další drobné památky. „Poláci z východu se s tímto krajem nedokázali celá léta sžít, takže na pořadu dne nebyla ani oprava válkou zničených kostelů. Cítili se tady být jen dočasnými hosty,“ přemítá historik Kolář.
Nie wieder Krieg!
Na české straně leží vesnice Hněvošice, na polské Rozumice. Jsme deset kilometrů severovýchodně od Opavy a nevěřícně obhlížíme další rozlehlou ruinu kostela, tentokrát pozdně klasicistního evangelického chrámu. I tohle pozemské sídlo Páně je prostříleno ze všech stran, rány po kulkách, granátech a minách nelze ani spočítat. Je jich jak v řešetu. Bývalí němečtí starousedlíci se sice po pádu komunismu v Polsku v roce 1989 několikrát pokoušeli sehnat peníze na rekonstrukci rozvalin, ale nikdy nedali dohromady patřičnou částku.
„Kostel chceme zachránit,“ dušoval se rozumický rodák Fritz Wiechowski i při návštěvě obce v roce 2011. Jenže nejmladším rodákům je dnes víc než pětasedmdesát let. A kdo si z rodiště pamatuje alespoň matné dojmy, má za sebou osmdesátku. Starosta Rozumic Bolesław Sitnik by ruiny kostela alespoň rád zakonzervoval a vybudoval z chrámu válečné memento. „První krok už byl učiněn v roce 2002, když jsme v polsko-německé spolupráci usadili před kostelem desku s dvojjazyčným nápisem,“ říká starosta. K obsahu nápisu není co dodávat: „NIGDY WIĘCEJ WOJNY – NIE WIEDER KRIEG.“ Už nikdy žádnou válku.
Prsty v jizvě po kulce
Jenže i v Rozumicích je válka neskutečně blízko. A kdo v rozvaleném kostele strčí prsty do některé jizvy po kulce samopalu, zamrazí ho v zádech. Z útrob chrámu jde navíc strach, kdo může zaručit, že se zrovna teď nesesune některá z vetchých zdí? Interiérem prorůstají možná až sedmdesát let staré stromy, marnost je tu doma. „Rozumice dlouhý čas zůstávaly v zakázaném pohraničním pásmu, kde žili jen pohraničníci,“ informuje historik Kolář. Poválečné Polsko totiž nemělo hranice se Západem, tak přísně střežilo alespoň hranici s nevyzpytatelnými Čechy. Vždyť Praha v roce 1945 žádala po Varšavě dnešní polské Ratibořsko i Kladsko. A dokonce na tato území na pár dnů poslala tanky.
Tady mezi Ratiboří (Racibórz) a Glubčicemi (Głubczyce) se v brzkém jaru roku 1945 válčilo na více frontách. V rámci Hornoslezské operace se rudoarmějci snažili oslabit jižní křídla německé obrany, aby neohrožovala útok na Berlín. „Velkým obchvatem v západním směru se tady také Rusové pokusili o průnik na české území směrem k Ostravě, která byla v té době důležitou základnou zbrojního průmyslu pro wehrmacht,“ vysvětluje znalec druhé světové války Ondřej Kolář. „Vojska generála 60. armády, generála Kuročkina, se právě přes tyto vesnice probojovala v tuhých bojích na Osoblažsko, což byl vůbec první průnik rudoarmějců na území dnešní České republiky.“
Spálená země
U rozstříleného města Osoblaha se však fronta zastavila a Rusové už dál na Ostravu nepokračovali. V úporných bitvách o každou z obcí, které dnes leží na polské straně hranic, se ale zdejší dědiny změnily ve spálenou zemi, padly tu tisíce vojáků. Rozstřílený kostel svatého Václava ze sedmnáctého století stojí jako přízrak i nad obcí Nowa Cerekwia. Jen osm kilometrů od českých hranic. Rány z kaťuší či z kdovíjakých ruských či německých zbraní tady urvaly kus věže, pobořily klenbu i zdivo. A ani pětasedmdesát let poté se tahle válečná zranění nezacelila.
Nowa Cerekwia skrývá i trosky na konci války rozstříleného renesančního zámku. A to doslova, ruiny jsou kompletně zarostlé stromy, dá se dokonce říct, že zámkem prorostl les. Přitom se z některých částech budovy zachovalo nejen přízemní zdivo, ale i patro. Ke zřícenině je však napřed nutno probít se křovinami. Tak nějak si lze představit zámek Šípkové Růženky, jenže to byla pohádka, zatímco tohle je krutá realita ve střední Evropě v roce 2020. Polský stát přitom objekt stále chrání jako památku s registračním číslem 723/64.
Křesťanské paradoxy
Turista z českých zemí se udiveně ptá, proč tolik kostelních ruin najde zrovna v křesťanském Polsku? V zemi, v níž se ke katolické víře hlásí až 90 % obyvatel, nejvíce v Evropě. V České republice se přitom ke křesťanským církvím veřejně zná pouhých 11 % obyvatel (údaj ze sčítání lidu v roce 2011). Tahle reportáž snad nabídla několik odpovědí, jisté ovšem je, že křesťanské církve už tyto kostely nikdy neopraví. Katolíci si v námi navštívených obcích raději postavili provizorní modlitebny anebo dojíždějí do sousedních vsí. Evangelíci nemají prostředky.
Čtěte také
V Polsku je ve srovnání s Českou republikou také méně rozvinuta i občanská společnost, nepůsobí tam zdaleka tolik dobrovolnických spolků, které touží něco zachraňovat či okrašlovat. Gotický kostel sv. Mikuláše z patnáctého století v obci Włodzienin je od vesnice Nowa Cerekwia vzdálen jen osm kilometrů, ale tady se před osmi lety přece podařil krok kupředu. Obvodové zdivo rozstříleného chrámu bylo zakonzervováno a věž proměněna v rozhlednu. „To je jedna z mála šancí, jako ruiny kostelů v polském pohraničí zachránit alespoň v torzu. Daří se to spíš na polské straně Krkonoš či Jeseníků než v sousedství opavských rovin, kde je polský turista pořád výjimkou,“ přemítá historik Ondřej Kolář. V nedaleké obci Pielgrzymów proto stánek Boží nadále chátrá, stejně jako v několika dalších vesnicích v okolí.
Vyslovit ovšem nahlas myšlenku, že Bůh opustil polské pohraničí, nebude s tím tady nikdo souhlasit. Dozvíte se totiž, že Cesty Páně jsou nevyzpytatelné: „Niezbadane są ścieżki Pana.“ A v tomhle kraji se to sluší říct nahlas i německy: „Die Wege des Herrn sind unergründlich.“
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
