Možná je to laciné srovnání, v těchto svátečních dnech se ale nabízí jaksi samo. Velikonoce jsou oslavou zmrtvýchvstání Krista, zatímco 26 867 obětí covidu už nikdo nevzkřísí.
Pravověrný křesťan by s tím nesouhlasil, neboť Ježíš Kristus prý dává všem zemřelým naději, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít navěky.“ Jenže pravověrných je stále méně. Jinak řečeno, pro katolíky jsou sice Velikonoce největším svátkem roku, slaví je ale pořád méně věřících.
V roce 1991 se k největší církvi v zemi (římskokatolické) hlásilo 40 % obyvatel, v roce 2001 už jen 27 a nyní asi 10 %, přesnější výsledek ukáže až právě probíhající sčítání lidu. Jisté je, že v posmrtný život pod ochranou Ježíše Krista věří zhruba desetina národa a většina se tedy na pohádkové velikonoční „oživení mrtvého“ dívá minimálně s jistým druhem despektu.
Velký příběh o vzkříšení nicméně zůstává pevnou součástí evropské mytologie i jakýmsi základním kamenem kulturních hodnot v tomto prostoru. A žádného českého bezvěrce vlastně nikterak nepopudí, když na Boží hod velikonoční církev prohlásí: „Ježíšovo vzkříšení není nic jiného než symbolické vyjádření toho, že jeho myšlenky jsou věčně živé a věčně aktuální.“
Ono je ale možná lepší vzhlížet k velikonočnímu mýtu než očekávat od české vlády, že už konečně rázným a odvážným rozhodnutím porazí covid. Jak známo, od konce loňského léta kabinet dělá spíš opačné kroky, a když koncem září mohl šlápnout na brzdu, potřeboval ještě uspořádat krajské a senátní volby. A před Vánocemi zase populisticky otevřel nákupní centra, zatímco po nástupu nynější tragické vlny se vláda nedokázala odhodlat k tvrdému lockdownu a uzavření ekonomiky, byť třeba jen na týden právě v čase Velikonoc.
Starý příběh o ukřižovaném, který byl třetí den po smrti vzkříšen, je legenda, kterou můžeme číst různě. Třeba i takto: „K životu náleží i smrt, jež nás může zastihnout kdykoliv a kdekoliv. A lékařská péče sice život dokáže prodloužit, neumí však zrušit právě smrt.“
Docela nenásilně nám něco podobného vzkázal před svátky i papež František: „Také letos budeme velikonoční obřady prožívat v kontextu pandemie. V mnoha situacích utrpení, zejména když dopadají na rodiny a obyvatelstvo již beztak zkoušené chudobou, kalamitami či konflikty, je Kristův kříž jako maják, který ukazuje přístav lodím, které dosud plují na širém rozbouřeném moři.“
Vládní politici se ovšem takovému přístavu již od loňského září vyhýbají, a stále ženou občany na rozbouřené moře. Nejde jim totiž o to, aby v bezpečném kotvišti ochránili před smrtí nejvíce ohrožené skupiny obyvatel. Ale o voličské preference, takže docela bezohledně fandí silnějším. To znamená zdravé části populace, která nesouhlasí s omezováním pohybu, zavíráním škol či hospod kvůli nějaké „chřipečce“.
Z předvolebního pragmatismu přitom zdaleka nelze vinit jen kabinet Andreje Babiše. Zdravou většinu potřebují u voleb všechny strany i hnutí včetně těch opozičních, takže rozvolňování je i ústředním tématem opozice, celebrit (od Daniela Landy až po Václava Klause) a také protivládních inciativ typu Chcípl PES. S křesťanským poselstvím Velikonoc, s nímž se v těchto dnech kdekdo z těchto kruhů ohání, to má ale jen málo společného.
„Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci,“ říká o Kristovi Nový zákon (Mt 8,17). Prvotní starostí politiků má být péče o ohrožené seniory, chronicky nemocné anebo osoby v rizikových povoláních, k nimž se zatím nedostala vakcína. Zejména proto, aby se každý den nemusely tak výrazně přepisovat údaje o počtech obětí, kterých bylo ke 3. dubnu již 26 867. Z pohledu partají, které budou v desetimilionové zemi bojovat v podzimních volbách o poslanecká křesla, jsou ale oběti pandemie jen nepohodlnou menšinou. A navíc, mrtví k volebním urnám vůbec nechodí.
