Slušně řečeno, je to zapadákov. Neslušně, je to díra na samé výspě republiky, ale také ve Slezských Pavlovicích v okrese Bruntál mají názor na vakcínu proti COVID-19. „S tím běžte do pr**le, tady lidi očkování odmítají,“ nebere si servítky první občan, kterého oslovíme, pětatřicetiletý Radek Dojčar. Na covid prý platí hlavně slivovice, vakcínu odmítají i početní místní Romové.
Radek Dojčar zrovna kosí trávu u bytovky na návsi, za práci mu zaplatí obecní úřad. Ve vesnici žije zhruba 200 lidí, namátkovými rozhovory chceme zjistit, jak v zapadlém pohraničí vnímají vakcinaci proti smrtelné infekci. Slezské Pavlovice totiž leží v Osoblažském výběžku na severu okresu Bruntál, vesnice je ze tří stran obklopena Polskem a už od devadesátých let hlásí rekordně vysokou nezaměstnanost.
Po injekci invalidní důchod
Na první dojem reportér nesmí dát, tenhle je ale hodně výrazný, protože pětatřicetiletý Radek Dojčar má dar výřečnosti a svými názory asi leckoho dokáže uhranout: „Včera sem přijel jeden profesionální hasič z Krnova. Jeho spolužákovi způsobilo očkování vážnou vadu na srdci, a ten bude na invalidním důchodu až do smrti. A další dva hasiči po injekci tak onemocněli, že museli seknout s kariérou. Takhle ta vakcína sedá na lidi, já ji určitě nechci. Slyšel jsem o případu, jak jedna paní po injekci…“
Stop! Pan Radek má v záloze desítky historek, v nichž má vakcína roli zabijáka. A jeho nekonečný proud řečí připomíná historky dobrého vojáka Švejka z románu Jaroslava Haška. Ten třeba jednou vyprávěl o řezníkovi, jenž také zemřel po injekci: „Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy a museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu a von jim musel skonat v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci.“
Vyprávěnky názorového vůdce
Psychologové takovým osobám říkají „názoroví vůdci“ a Radek Dojčar svými úsudky určitě dokáže ovlivnit pracovní kolektiv a klidně i půlku vesnice. „Je to jen o byznysu, tenhle covid, nic víc v tom není, jen prachy,“ má jasno. Ptáme se, jestli v obci opravdu nemají ani jediného očkovaného souseda.
„Ale jo, najdou se nějací. Moje máma se musela nechat očkovat kvůli práci, dělá v obchodě s potravinami. Ale já ji varoval, že na to do pěti let zemře. Na očkování už doplatilo hodně lidí, a ještě doplatí. Jeden pán po očkování…“
Stop! Na návsi ve Slezských Pavlovicích kosí trávu také jednačtyřicetiletý Pavel Nemet: „Očkovat se nehodlám, nemám to zapotřebí. Nenechám si dát do těla něco, co mi může uškodit. Chápu to u starých lidí, tam je to možná dobré.“ Do hovoru opět vstupuje Radek Dojčar: „Ale proč by se očkovali. Nám se tady covid úplně vyhnul, neměli jsme tu snad jediného nemocného. A kdybychom měli mít, tak půllitr slivovice to vyřeší.“
Obětují i polské nákupy
I Slezskými Pavlovicemi se pandemie pochopitelně provalila a v okrese Bruntál celkem zabila 330 nakažených. A může se znova vrátit, podle lékařů v takovém případě úspěšně zaútočí především na neočkované. Vesnicí se nicméně šíří hlavně zprávy o katastrofických dopadech vakcíny a zatím sem nepřijeli žádní „agitátoři“, kteří by její účinky srozumitelně vysvětlili. „Do téhle rezervace skoro v Polsku ani nikdo nepřijede,“ podotkne odevzdaně Pavel Nemet.
I v partě sekáčů se najde jeden očkovaný, Štefan Strýček už vyhlíží důchod. „To není pravda, co ti naši chlapi vykládají. Alibisti, nic by se jim nestalo, kdyby si to také píchli. Se jim divím, teď nemůžou ani do Polska,“ oponuje kamarádům. Vždyť v Osoblažském výběžku se nedá pořádně nakoupit, zatímco pět kilometrů za hranicemi v Prudniku stojí několik supermarketů a za litr benzinu se tam platí méně než třicet korun. „Kvůli nákupům v Polsku se očkovat nedám. Neudělal bych to ani za tisícovku na ruku,“ stojí si Dojčar na svém.
Očkování? Možná před Vánocemi
K partě, kterou zaměstnává obec, patří také dvě ženy. Ta mladší pětadvacetiletá Radka Halašyová je proti očkování: „Nedám si to píchnut, za tak krátkou dobu přece nelze vyvinout pořádnou vakcínu. A na očkování se rozhodně nechystají ani rodiče.“ I na zapadlém venkově teď zkrátka žije mnoho „odborníků“ na vývoj a testování vakcín.
To osmačtyřicetiletá Renata Ligocká alespoň připouští, že se na stranu očkovaných jednou přidá. „Ne hned, počkám do konce roku, to už bude jasnější, jak je vakcína bezpečná.“ Dalším z důvodů jsou přátelé. „Ráda bych si zase jednou zašla v klidu do hospody.“ Ve Slezských Pavlovicích přitom výčep nemají, musí se do pět kilometrů vzdálené obce. Obává se přitom, že bez testu a očkování ji v restauraci někdo udá.
Očkovaní tady ale nejsou takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát. Patří k nim i dvě starší ženy sedící na schodech bytovky. „Je to tak padesát na padesát, jako všude jinde v republice. Půlka dědiny je pro očkování, půlka proti,“ tipují. Nezávislé starostky Pavly Drozdové se na podobný odhad zeptat nemůžeme, odjela do Beskyd na dovolenou. Reportér CNN Prima NEWS ale oslovil asi dvacet občanů, očkovaná byla třetina.
Zjizvená tvář Pavlovic
Slezské Pavlovice mají typickou sudetskou tvář, je to vesnice zjizvená dějinami. Vesnici dominuje vyrabovaný barokní zámek a zříceniny státního statku. Některá vybydlená hospodářství po odsunutých Němcích se naklánějí k zemi, zatímco jiné sudetské usedlosti jsou vzorně udržovány. Panelák u vstupu do obce je opuštěný, dlouhá bytovka na návsi má novou fasádu a nedávno opravený pomník obětem 1. světové války prozrazuje, jaké rody tu kdysi žily: Müllerové, Heinischové, Tomallové či Hildebrandové.
Dnes jsou tu doma Drozdové, Dojčarové anebo Kotáskové. A ruině zámku nově svitla naděje, koupili ho zájemci z Brněnska a začíná se opravovat. Zedník a štukatér zrovna formuje barokní ostění, ale my ho prosíme, ať naformuluje svůj názor na očkování: „Já jsem těžce proti,“ nezaváhá ani sekundu padesátiletý Milan Adámek. „Nástup covidu mě více než před rokem uvedl do stavu, že jsem se úplně odřízl od sdělovacích prostředků. Nemám televizi, nečtu noviny, neposlouchám rádio.“
Úplně se ale neodřízl. A díky kanálu YouTube třeba sleduje názory mikrobioložky Soni Pekové, která se též odmítá naočkovat a varuje před následky vakcinace. Ty se prý mohou projevit až za pět anebo deset let. „Divím se proto vládě, že si vůbec dovolí propagovat něco tak nejistého, jako jsou vakcíny proti covidu,“ přemítá štukatér Milan Adámek.
My Cikání se neočkujeme
Slezské Pavlovice patři k nejchudším vesnicím v Česku s kupní silou asi o šedesát procent nižší než třeba v Černošicích u Prahy. V původně německé vesnici, kterou po válce dosídlili hlavně Slováci a Řekové, žije i silná romská komunita, například v oprýskaných domcích u někdejšího státního statku.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
Vítá nás chumel dětí a čtyři dospělé ženy, všemu z invalidního vozíku velí šedesátiletá Dana Damová. „Pane novinář, už byste měl vědět, že my Cikáni se nikdy nenecháme očkovat,“ poučuje. Očkování ani COVID-19 přitom nepovažuje za aktuální problém. „Mnohem větší starost mi dělá, jak zabili toho našeho Romáka v Teplicích. Jak mu zaklekli na krk, ale vy novináři o tom případu málo píšete. Byla to vražda,“ rozčílí se Damová.
Je pravda, že případ by si zasloužil větší mediální pozornost, my jsme ale přijeli kvůli vakcinaci. „Nenecháme se tou injekcí zabít,“ shodují se Jana Suchá, Nikola Vláčilová a Monika Lacková. „Poslouchejte, jestli mám chcípnut za deset anebo dokonce už za pět let, to přece nezáleží na mně. To je osud, jak to přijde, tak prostě chcípnu. Ale proč mám kvůli očkování umřít už teď? To se mi fakt nechce,“ prohlásí jedna z mladých romských žen.
Hledám protiargumenty a snažím se vysvětlit, že jsem očkování přežil. A bez následků, nebolela mě ruka, ani jsem necítil žádnou slabost. „Vy jste neomdlel?“ diví se Dana Damková.
My z konce světa
Před rozloučením rodina zapózuje. „A pozdravujte od nás všechny Romáky, my se odsud nikam nedostaneme,“ zamávají do fotoaparátu. Nejbližším městem je Krnov, skoro 35 kilometrů odsud, jednosměrná jízdenka autobusem a vlakem ovšem stojí až devadesát korun.
Hned za troskami státního statku začíná Polsko, přímo k hranici však stejně nevede žádná silnice. Tohle je opravdu „konec světa“, alespoň toho českého. Praha by ale měla myslet i na takové výspy a třeba sem rovnou poslat sanitku s lékařem a vakcínami. Sympatické autoritě v bílém plášti by domorodci určitě věřili víc než novináři.
