Film Havel klade morální otázky v cigaretovém oparu

Těžko najít postavu nedávné minulosti, která by stále budila tolik emocí jako právě Václav Havel. Symbol sametové revoluce, československý a následně i první český prezident působí i téměř dekádu od své smrti jako červený hadr na politické býky. Část angažované občanské společnosti se k jeho odkazu hlásí, jiná část se vůči němu se stejnou zarputilostí vymezuje.

Ať se na této škále nacházíte kdekoli včetně umírněného středu, nový snímek Slávka Horáka pojmenovaný jednoduše Havel vás částečně zaskočí. Nesnaží se totiž ani o idealizovaný portrét světově uznávaného státníka, ani o provokativní výčet jeho kontroverzních rozhodnutí s následnými společenskými dopady. Namísto toho předkládá osobní příběh muže, který se se svými nedostatky (a že jich nebylo málo) nepřestával i přes časté neúspěchy prát. A v tomto ohledu může být snímek i inspirativní.

Procítěná normalizace

Filmový příběh začíná rokem 1968 a ukazuje Havla jakožto talentovaného dramatika, úspěšně se etablujícího mezi uměleckou sférou. Jeho odpor k okupaci však vede k tomu, že během 70. let namísto divadelní slávy pouze přikuluje v pivovaru a stává se vyvrhelem v každé společnosti – dělníci jej považují za intelektuála, alternativně-umělecký disent zase za pasivního pseudoodpůrce režimu, kterého Státní bezpečnost drží ve zlaté kleci. Poté, co se Havel stává jednou z hlavních tváří Charty 77, se však komunistický tlak stupňuje a přicházejí i léta strávená střídavě v domácím i skutečném vězení. Koncem 80. let se uvolňování atmosféry podepíše i na Havlově větší společenské aktivitě, která vrcholí sametovou revolucí – a právě zde končí i film.

Z tohoto průletu příběhovou kostrou je patrné, že se snímek pohybuje v mantinelech historické reality, ačkoli v detailech hojně využívá autorskou licenci filmových tvůrců. Petice Deset bodů, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, esej Moc bezmocných, Český helsinský výbor… Názvy těchto děl a organizací zazní maximálně kdesi na pozadí, v centru pozornosti je totiž protagonistovo pozorování okolí a nejistoty na emoční i rozumové úrovni.

Havel byl vždy připraven zapálit sobě i druhým cigaretu a stejně tak mu ani vlastní pochyby nakonec nezabránily v rozžehnutí revolučního ohně v jeho okolí. Pro detailnější a faktičtější popis Havlova života je možné sáhnout k některému z řady dostupných dokumentů, z nichž je nejvýraznější Občan Havel, zde však hraje prim snaha o lidský příběh, k němuž se může vztáhnout i divák, který nikdy ve vězení za své názory nebyl.

Dokonce ani jména jednotlivých osobností ve filmu téměř nikdy nezazní, ba nejsou napsána ani v titulcích. Výjimkou je skoro až institucionalizovaný a odlidštěný Alexander Dubček – ostatní figury jsou však pouze lidé vržení do určitého socio-politického klimatu. To se týká nejen samotného Václava Havla (Viktor Dvořák), jeho manželky Olgy (Anna Geislerová) a věrného druha Pavla Landovského (Martin Hofmann), ale i Havlovy nejvýraznější milenky Jitky Vodňanské (Barbora Seidlová), filozofa a chartisty Jana Patočky (Jiří Bartoška) či básníka Pavla Kohouta (Stanislav Majer). Ti všichni by mohli být také kýmkoli jiným, jelikož jejich osobní nejistoty a individuální přístup k totalitnímu režimu jsou právě tím, co ve filmovém Havlovi hraje prim.

Hledání pravdy a lásky

Film o Havlovi by se bez zkoumání pravdy a lásky neobešel, jak ostatně zdůrazňuje i reklamní kampaň. Obě složky se dočkají nemalé pozornosti – pravdu Havel hledá v normalizační společnosti, kde pro ni očividně není místo, a lásku zase v náručí nejen své manželky Olgy, nýbrž i mnoha jiných žen. O osobní důležitosti právě těchto hodnot se moc nedozvíme, snímek se snaží vyhnout životopisně klišovitým návratům do dětství a snaze odhalit formativní momenty během dospívání. Pravda a láska pak nacházejí společného jmenovatele ve svědomí, jehož důležitost je několikrát i otevřeně zmíněna – například hned na začátku, když Havel mluví o strachu z jakési morální ulepenosti, morálním bahně, kam člověk může velmi snadno spadnout.

Umělecky citlivý Havel využívá paradoxy socialismu pro hry absurdního divadla, čehož Horák využil pro rychlé fantaskní přechody mezi realitou a její reflexí na jevišti. Přestože se tyto momenty značně opakují, nepřestávají diváka vcelku nenásilně a sympaticky vracet k faktu, že tento film se především snaží o vykreslení Havlova pohledu na svět a jeho způsobu přemýšlení. Neochota hlavního hrdiny činit rozhodnutí, podnikat odvážné kroky a aktivně měnit společnost je často iritující, ostatně podobné pocity zřejmě museli mít i Havlovi blízcí.

Mezi řádky však takový postoj značí i určitou zdrženlivost, trpělivost, která byla svéhlavějším osobnostem disentu cizí – a možná i proto se Havlova ochota a schopnost uměřeně domluvit téměř s kýmkoli ukázaly být klíčovými vlastnostmi pro úlohu budoucího státníka, jenž měl stmelit rozhádanou společnost a dokázat vést s dialog se všemi jejími složkami. Filmová novinka tak právě v aktuálním společenském klimatu nenápadně zdůrazňuje hodnoty, které pohříchu začínáme zapomínat.