Nacistická expedice v Himálaji: Přírodovědci hledali árijské kořeny v Tibetu

Když se 14. března 1910 v Kolíně nad Rýnem Ernst Schäfer narodil, nikdo samozřejmě netušil, jaká budoucnost ho čeká. Jakmile v dětství začat trávit spoustu času v přírodě a vzduchovkou lovil drobné zvířectvo, rodiče začali tušit, že z něj bude přírodovědec, lovec, nebo obojí.

Na počátku 20. století byl na přírodovědných výpravách vítanou kratochvílí lov a následné dermoplastické preparáty se staly běžnou součástí vědeckých výprav. Studium přírodních věd na univerzitě v Göttingenu budoucí Schäferovo směrování potvrdilo. Časem se seznámil s americkým absolventem Princetonu a Harvardu, přírodovědcem Brookem Dolanem, který ho dvakrát přizval na přírodovědnou výpravu do Tibetu.

Oba se pak ještě do Tibetu vrátili. Dolan jako člen Úřadu pro strategické služby (OSS, předchůdce CIA) zatímco Schäfer jako zapálený nacista hledají důkaz o nadřazenosti árijské rasy. První dvě expedice měly ryze přírodovědný charakter, byť s jistým etnografickým přesahem. V červnu 1936 byl Ernst Schäfer, tehdy už člen SS, povolán na důležitou schůzku s šéfem gestapa Heinrichem Himmlerem.

Himmlerova východní mystika

V tom samém roce Berlín pořádal letní olympijské hry a chtěl se ukázat v tom nejlepším světle. Hry se měly stát výkladní skříní nastupujícího řádu nadřazené lidské rasy.

Himmler se Schäferem sdíleli stejnou zálibu: „Jednotky SS utvářel podle vzoru hinduistické kasty válečníků, protože jej fascinoval Východ a jeho náboženství. Nesnášel křesťanství a vždy u sebe nosil knížečku, v níž měl citáty z hinduistické Bbagavadhíty (v překladu Píseň Vznešeného). Pro nevýrazného malého muže, který spřádal sítě jedovatého pavouka SS, představoval Ernst Schäfer posla z jiného, tajemného a vzrušujícího světa,“ píše Christopher Hale v knize Himmlerova křížová výprava. Schäfer, který se vydal bádat do Tibetu, podle něj mohl změnit dějiny chápání rasy v nacistickém slova smyslu.

Třetí expedice, tentokrát organizovaná Třetí říší, byla bohatá na úlovky, které dokázaly jakým byl Schäfer vynikajícím střelcem. Neroztříděnými vzorky ze Schäferových výprav do Tibetu, které byly uloženy v německém přírodovědném muzeu, pojednává mimo jiné odborná publikace Zoosystematic and Evolution. Ukázalo se, že z poslední nacistické výpravy je v depozitářích přes tři tisíce ulovených ptáků.

„Schäferovo jméno se objevilo dokonce v pojmenování dvou kopytníků – tahra a nahura – Hemitragus jemlahicus schaeferi a Pseudois schaeferi,“ napsali J. Robovský a J. Hrubý v časopise Živa v článku zaměřeném na Schäferovo přírodovědné působení během tibetské mise. Členové expedice kromě toho přivezli 7000 vzorků semen divokých květů, odrůd zrn a rostlin, jež jsou nyní v Leibnizově institutu genetiky rostlin v Gaterslebenu.

V dopise zaslaném vědeckým institucím píše, že „Tibet díky jeho bohatství původních užitečných rostlin považuje za genové centrum, které slibuje bohatou úrodu nových objevů“. K tomu se váže postřeh Ondřeje Šráčka v časopise Vesmír. „Za obzvlášť cenná byla považována semena žita, pšenice a ovsa, která měla být v souladu s nacistickými výbojnými plány použita k vyšlechtění odrůd pro drsné klima východní Evropy.

Hauptsturmführer v Tibetu

Expedice dostala Himmlerovo požehnání, není divu, že se skládala výhradně z příslušníků SS, přičemž Schäfer jí vedl v hodnosti hauptsturmführera. O misi byl natočen i film Geheimnis Tibet (Tajemný Tibet), který se sice nestal takovou propagandistickou náloží, jako byl snímek Triumf vůle nebo Přehlídka od přední Hitlerovy dokumentaristky Leni Riefenstahl, nicméně také sehrál nemalou roli v podpoře rasové teorie. Jedním účastníků výpravy byl totiž Bruno Beger, antropolog, který se měřením obličejových části Tibeťanů snažil dokázat, že právě tady leží kořeny Árijců.

„V Tibetu změřil těla a obličeje celkem 376 osob a vyfotografoval kolem 2000 místních lidí. Výsledky svého „mongolského“ bádání, k němuž patřily i otisky obličejů, poté srovnal se 155 kostrami zabitých osvětimských vězňů,“ píše Franz Uli v knize Tibet. Himmler se myšlenky na hledání kořenů „pangermánské “ rasy nevzdal a rok poté, co se expedice vrátila, založil Institut Svena Hedina pro výzkum vnitřní Asie. V jeho čele podle očekávání stanul právě Ernst Schäfer. Proklamovaná tisíciletá Třetí říše nakonec zanikla po 12 letech a Schäfer, přírodovědec, vášnivý lovec a pravděpodobně nikterak vášnivý člen SS, byl poté internován Spojenci. Protože mu nebyly prokázány žádné válečné zločiny, nebyl odsouzen a do konce života dál pracoval na své vědecké kariéře.

Přesto díky svému přátelství s Himmlerem a dokonce návštěvě koncentračního tábora Dachau musel o hrůzách nacismu vědět. Jako pozorovatel se v Dachau zúčastnil nejméně jednoho pokusu s vězni. Jednalo se o simulaci účinků nedostatku kyslíku na lidské tělo ve velkých výškách. Výsledky měly sloužit jako ukázka, co prožívá pilot, který musí opustit letadlo. Vězni obvykle tento pokus nepřežili, nicméně v případě, který popisuje Christopher Halle ve své knize, a u něhož měl být Schäfer přítomen, k usmrcení vězně nedošlo.

Schäfer nejspíše nebyl zapáleným nacistou, dostal se nicméně do situace, kdy si to nemohl dovolit dát najevo, neboť by to zásadním způsobem ohrozilo jeho život. Jak praví přísloví, musel výt s vlky, i když jenom potichu.