Vypravili se do epicentra nejhorších válečných hrůz. Nad hlavami jim létaly ruské rakety, kolem třaskaly exploze, střílelo se. Umíralo. Reportérka Darja Stomatová a kameraman Ján Schürger riskovali na Ukrajině svůj život, aby divákům ukázali, jak vypadá Putinova válka. O svých zážitcích vyprávějí v rozhovoru pro magazín CNN Prima NEWS Rok 2.
Když jste se poprvé vrátili z Ukrajiny, dlouho jste se na Primě objímali s kamarády i kolegy. Měli jste ve válce taky chuť někoho obejmout?
Ján Schürger: Samozřejmě. Přátelství navázaná ve válce mají trochu jinou podobu, bývají na celý život. Lidé se ve válce mohou znát třeba jen týden, pak o sobě deset let nevědět, jakmile se ale znovu potkají, vřele se obejmou, jako by to bylo včera.
Válka na Ukrajině
Darja Stomatová: Vytvoří se silné pouto.
Schürger: Hodně silné. My si to ověřili, když jsme se po dvou týdnech doma podruhé vraceli na Ukrajinu. Zamířili jsme do stejného hotelu, v němž jsme přebývali i prvně. A srdečně jsme se objímali jak s kuchařem Sašou, tak s hotelovými zaměstnanci či s Vasilkou, dcerkou správcové. Vasilce jsme přivezli Krtečka a Lego, měla obrovskou radost. Všechny kostičky sestavila ještě ten samý den, šla kvůli tomu spát až pozdě v noci.
Stomatová: Připomíná mi to častou otázku, jestli se mi někdy na Ukrajině chtělo brečet. Víte, my toho během války viděli hodně bolavého. Nejvíc jsem ale měla slzy na krajíčku, když jsem právě těmto lidem volala, že se za nimi vracíme. Měli obrovskou radost. A mě ta jejich vřelá reakce úplně dostala.
Kdybyste měli osudem jediného člověka popsat, jak strašná může být válka, který byste zmínili?
Stomatová: Pořád myslím na dědu, kterého jsme potkali nedaleko od fronty. Venku to pro něj bylo tak nebezpečné, že ani nemohl pohřbít manželku. Pohřbívat se v tom kraji začalo až po nějaké době, z celého srdce tedy doufám, že se mu se svou paní nakonec přece jen povedlo rozloučit. Podobně tíživých osudů bylo ale kolem nás bezpočet, válka se na Ukrajině dotkla úplně všech. Je to strašná tragédie.
Bojíte se v té válce často?
Stomatová: Strach se projevuje ve chvílích, kdy nepracujeme. Třeba když jsme byli na hotelu, slyšeli jsme nad hlavou stíhačky a museli neustále běhat do krytu. Jakmile se zapínala kamera a já věděla, že musím podávat informace, na strach nebyl prostor. Navíc, Honza má s prací ve válečných konfliktech obrovské zkušenosti. Když je v klidu on, jsem klidná i já. Nad vodou mě drží víra v něj a v to, že slíbil mému tátovi, že mě vrátí v pořádku zpátky domů. Říkala jsem si, že to dodrží. Protože je takový člověk.
Nepostihla vás přesto někdy slabší chvilka?
Stomatová: Největší emocionální vypětí jsem zažila druhý den války v Čuhejevu. To jsem poprvé viděla zblízka přímé následky bojů. Do té doby jsem znala zvuky explozí, bylo to ale jaksi z dálky, asi jako když slyšíte ohňostroj. Tohle bylo jiné, hodně mě to vzalo. Lucka Hrdličková po mně z Prahy při vstupu chtěla, abych udělala rozhovor s pánem, kterého v záběru viděla kdesi za mnou. Šla jsem za ním, ale tak se mi klepala ruka, že mě za ni chytil a ptal se, jestli jsem v pořádku.
Celý rozhovor čtěte v magazínu CNN Prima NEWS Rok 2, který je právě v prodeji. Seznam prodejních míst najdete zde.
