V roce 1313 zemřela při morové epidemii třetina obyvatel Německa. Zdroj: pixabay.com
Mor u lidí způsoboval nekrózu konečků prstů či ušních lalůčků, což se projevovalo jejich zčernáním a ztrátou citlivosti. A občas nemocní také zvraceli tmavě zbarvenou natrávenou krev. I proto se o moru mluvilo jako o „černé smrti“.
Mor jako populační faktor
Pandemie moru byly jedním ze zásadních demografických faktorů ve středověku. Podle údajů z tehdejších kronik a dalších historických záznamů usmrtily třetinu až polovinu evropské populace. Přesné údaje logicky chybí, v dobách, kdy se umíralo ve velkém, končili lidé v hromadných hrobech a žádná statistika se nevedla.
Jedna z velmi dávných morových ran proběhla roku 961 a za oběť jí padla třetina obyvatel žijící na území dnešních Čech. Zůstaneme-li u „třetin“, tak roku 1313 zemřela při morové epidemii třetina obyvatel Německa.
„Konstantinopol a řecké přístavy byly postiženy kolem let 541–542 a o tři roky později Francie a Německo. Počty úmrtí nemáme přesně doloženy. Mortalita tehdejšího onemocnění se odhaduje na 15–40 % s tím, že celkově v postiženém území zemřelo možná až kolem 50–60 % obyvatel. K moru se totiž následně přidaly hladomory a zřejmě i epidemie dalších chorob,“ píše Ivo Konopásek v textu Mor, Yersinia pestis, blecha a člověk, který vyšel v populárně vědeckém časopise Živa.
Nemoc šířily krysy a blechy
Mor způsobuje bakterie Yersinia pestis (je pojmenována na počest svého objevitele a Pasteurova žáka Alexandera Yersina) žijící ve střevě blechy, která ji nasála spolu s krví na některém z nakažených hlodavců. Logicky lze usoudit, že za morovými epidemiemi stálo obrovské přemnožení krys a blech.
Jenže morem se lze nakazit i jinak. Existují totiž dvě jeho formy – plicní a bubonická (žlázová), přičemž plicní varianta s sebou nese i riziko kapénkové nákazy. A jak rychle se nemoc dokáže šířit vzduchem, jasně ukázalo onemocnění COVID-19.
Boule o velikosti pomeranče
„Slova jsou slabá na to, aby mohla vystihnout ráz té nemoci. Koho napadla, trpěl hůř, než jsou schopny unést lidské síly," píše Thúkydidés v Dějinách peloponéské války.
Při žlázovém (bubonickém, dýmějovém) typu moru se bakterie namnoží v mízních uzlinách, takže se v tříslech či podpaždí vytvoří boule až o velikosti pomeranče. Takto zvětšené lymfatické uzliny mohou prasknout a vytvořit otevřené rány, z nichž vytéká tmavá tekutina. Vlivem poruch cévního systému dochází k nekróze konečků prstů či ušních lalůčků, což se projeví jejich zčernáním a ztrátou citlivosti. Občas nemocný zvrací tmavě zbarvenou natrávenou krev. To spolu s rychlým průběhem nemoci vedlo k tomu, že se o moru mluvilo jako o „černé smrti.
U plicní formy nastává smrt v důsledku rozvíjejícího se otoku plic, který přivodí udušení nemocného. Před objevem antibiotik způsobovala tato forma moru až stoprocentní smrtnost (u dýmějového moru činí 60 procent), a i dnes záleží na okamžitém nasazení léků. Nehraje se o dny, ale často o hodiny.
Jakkoliv to může vypadat, že mor je záležitostí středověku, není to pravda, jen se schoval ve stínu větších pandemií a zabíjí i dnes.
