Jak jsem doma vyhlásila nouzový stav

Abyste rozuměli. Těsně před epidemií se nám povedlo dostavět barák a přestěhovat se ze sídliště na ves. Říkala jsem si, jó, to bude super, v noci ze dveří vykopnu psy na zahradu, oni se vyčůrají a mám je do rána z krku, pecka.

Bohužel se ukázalo, že naši psi jsou zdegenerovaná sídlištní hovada, kterým pobyt ve městě zcela vymyl mozky, takže se odmítají vyvenčit kdekoli na pozemku a v jeho blízkém okolí.

Pizzly například cvičně oběhne pozemek, najde si klacek, kámen nebo hroudu hlíny, šťastně si to narve do huby, lehne si do toho nejhoršího, nejodpornějšího a nejmokřejšího bahna, co na zahradě máme a začne se v něm vyvalovat.

Doma jedeme sázky, jestli se vrátí místo bílého švýcarského ovčáka dalmatin, vlkošedý německý ovčák, anebo rovnou nějaký hnědý vořech neznámého původu a nelibé vůně. Každopádně žádný venčení se prostě nekoná, takže to odporné psí prase zas musí někdo odlovit, narvat mu obojek a vyrazit s ním na špacír po spoře osvětlené vsi. Ještě stojí za to zmínit, že se Pizzly hrozně bojí tmy a neustále mě stresuje vrčením a poštěkáváním do temných zákoutí a uliček.

Po příchodu domů se Pizzlyho samozřejmě snažíme očistit. Řešíme to ručníkem, sprcha by v noci byla příliš riskantní. Nemáme tady v novostavbě totiž zatím interiérové dveře a boj s padesátikilovým psem ve sprchovém koutě by probudil spící dítě. A to nikdo nechce. Nikdo.

Takže psa ve vší tichosti drhneme ručníkem, což ale není odbahňovací metoda stoprocentní. Ani padesátiprocentní, když na to přijde. Možná máme na baráku nějaké radioaktivní bahno, ale ze psa prostě nejde dolů, dokud úplně neuschne. Pak se ve formě jemného písečku začne drolit všude po bytě. VŠUDE. Než si dojdete na záchod, máte na ponožkách takový nános, že není poznat jejich původní barva. A to je ten nejmenší problém.

Hnán zcela pochopitelným pudem udělat si co největší pohodlí se nám Pizzly v nestřežené chvíli a přes všechny zákazy a miliony kreativních nadávek okamžitě nasáčkuje do postele. Vhledem k jeho inteligenci ho málokdy odhalíme včas. To se člověk musí vyloženě po špičkách připlížit ke dveřím ložnice, aby ho tam zhaftnul. Že si tam přes den ustlal, většinou s manželem poznáme, až když zalezeme do peřin a zjistíme, že se pokoušíme usnout v pískovišti.

Takže už asi chápete důvod té karantény. Po každé procházce musí Pizzly zůstat aspoň dvě hodiny v chodbě a není vpuštěn do baráku, dokud z něj lítá něco jiného než chlupy. (Na ty jsme zvyklí).

Jenže nemáme ty dveře, že jo. Tak ho tam vždycky zabarikáduju akorát věšákem na prádlo, který ale představuje spíš psychologickou zábranu, takže jakmile má Pizzly pocit, že u něčeho musí nutně být, věšák prostě odsune. Podstatná část našeho dne proto spočívá v tom, že navracíme psa zpět do karantény a vyhrožujeme mu kárnými postihy.

Vepřena se bohužel z každé karantény dostane, protože proleze i dírou v cedníku. Naštěstí si ale v bahně tak nelibuje. Spíš jsem přemýšlela, že jí kvůli příšernému smradu z tlamy narvu roušku. Ovšem zdaleka nejhorší by bylo, kdyby se od ní někdo nakazil tou její smrtelnou stupiditou. Horší případ jsem neviděla, a to je co říct. Naštěstí zatím neexistují důkazy o přenosu ze zvířete na člověka. Tak snad to nezmutuje! To by byla teprve pandemie!

Na druhou stranu, ještě že ji máme, protože dítě by nás bez ní teď asi uprudilo k smrti, sociální izolaci od kamarádů nese velmi nelibě a Vepřena je momentálně největší parťák.

Do jejich interakce se snažím absolutně nezasahovat. Každá chvíle, kdy mě jeden nebo druhý neotravuje, je mi svatá. Ale bojím se, že tuhle svoji politiku budu muset brzo přehodnotit a vyhlásit jim zákaz shromažďování. Vepřena už mi totiž připadá širší než delší. Nedaří se mi kvůli jejich nezodpovědnému chování a ignorování všech doporučení vůbec eliminovat množství piškotů a zbytků snídaní, svačin, obědů a večeří, které Vepř z dítěte vyloudí, anebo ještě hůř, v nestřeženém okamžiku ukradne.

A samozřejmě nesmíme zapomenout na Mumii. Mumie těsně po našem stěhování oslavila sedmnáct let. Zároveň prodělala menší mrtvici, takže už nevidí ani na to jedno oko, na které předtím viděla blbě. Občas něco zaslechne, což je super, protože ji můžeme navigovat za pomocí tleskání.

Bohužel, kombinace senility, slepoty a stěhování má za následek, že si není ani po několika týdnech schopná zapamatovat, jak to v našem novém domově vypadá. To jí ovšem nebrání v tom, aby se i přes pokročilý věk a nefunkční nohy zběsile nerozebíhala pokaždé, když má pocit, že slyší zvuk jakkoli související s jídlem.

Helmu, která by zmírnila nárazy do zdi a nábytku, se mi pro ni vyrobit nepodařilo. Tak jsme holt vytáhli ohrádku, co jsme schovávali pro mimino, a zakaranténovali jsme ji. Většinu dne stejně prospí, tak jí to ani nepřijde. A nejde vyndat, to je ještě potřeba zmínit. Prostě když spí, tak spí, a nevyrveš ji ani páčidlem.

Ale večer, mimochodem vždy přesně v momentě, kdy mi začne dítě usínat, Mumii pravidelně přepadá hlad a touha po socializaci, pročež začne ječet na celý barák a dožaduje se pozornosti.

Dlouho se mi tohle lítání mezi psem a dítětem nedařilo vyřešit a děsila jsem se, co se bude dít, až se do toho večerního cirkusu zařadí i mimino, ale pak jsem přišla na to, že pokud ji dobře nakrmím, nechá se Mumie narvat k dítěti do postele. Dítě je kupodivu schopné ten záhrobní smrad nějak vydržet. Doufám, že nemá Covid – četla jsem teď, že jeden z častých symptomů je prý ztráta čichu. To by dost vysvětlovalo.

Takže takhle u nás vypadá nouzový stav. Důvod proč mě ještě nezavřeli do blázince je, že na konci těhotenství se s jistou duševní nevyrovnaností nastávající matky počítá, a taky to, že můj muž teď nemůže pracovat. Díkybohu tak na tu sebranku nejsem sama.

A jak to se svýma zvířaty zvládáte vy? Věřím, že na pohodu, málokdo má totiž doma takovou plejádu retardů, jako já.

Nicméně kdyby vám hodně kapalo na karbid, doporučuju nechat koronu koronou a prchnout k četbě – dětem můžete vrazit do ruky třeba Kdy má králík bobky? Minimálně ten komiks je na chvíli zabaví. A pro starší a dospělé doporučuji svoji novinku …a pak ho spolknul eskalátor. Zařekla jsem se, že nikomu nepovím, co se po tom spolknutí eskalátorem hlavnímu hrdinovi stane, ale rozhodně si užijete napínavý příběh a doufejme i můj proslulý, zvrácený smysl pro humor. Stránky nakladatelství Altenberg určitě proklikejte a mrkněte, co dalšího mají. Takováhle malá nakladatelstvíčka vydávají knížky s největším srdcem a je potřeba je teď podpořit, aby tohle těžké období zvládla a mohla v tom pokračovat.